Jdi na obsah Jdi na menu
 


King Diamond. Král horror metalového strachu.

9. 9. 2015

Vítej, můj příteli, jmenuji se Charon.

Vezmi mě za ruku, prosím, znám tu tajemnou zemi.“

(Charon, Fatal Portrait)

Opravdu. Dnes už si své dětství a první nejisté a vyděšené krůčky krajinou temných příběhů bez Kinga Diamonda nedovedu představit. Ty sáhodlouhé debaty o tom, jak na nás jeho hudba působí, co v nás vyvolává, prohlížení reportů (tedy hlavně fotek) z jeho koncertů, měnících se prakticky v horrorové muzikály, ze stránek vytržených ze zahraničních hudebních magazínů a jako oko v hlavě opečovávaných ve složkách na nejčestnějších místech našich pokojíčků. Bezbřehá víra ve fámy a povídačky o tom, jak King spí v rakvi (a okamžitě jsme to chtěli taky), na koncertech prolévá skutečnou krev a podobně. Trapné pokusy namalovat se jako on. První seznamování s ručně opisovanými překlady jeho textů, objevování jejich strašidelných a atmosférických zákoutí. Ano, u desky „Them“ jsem se bál už jen při prostém poslechu, když jsem si, v nějakých čtrnácti letech, přečetl, o čem tam King zpívá, bylo to ještě horší. A trvá to dodnes.

King Diamond je prostě klasickým horrorovým autorem a tvůrcem. K vyprávění svých strašidelných příběhů jen nepoužívá literaturu ani film, ale hudbu a scénické možnosti živých vystoupení.

Stal se v mých očích opravdovým králem. Horrorovým králem strachu. Králem horror metalu.

Probuď se, Kingu, probuď se, můj drahý.

Ukážu ti vše, co se týká Amonu.“

(Tea, Them)

King Diamond se narodil jako Kim Bendix Petersen 14. června 1956 v hlavním městě Dánska, Kodani. Hard rocku a mladšímu heavy metalu propadl již v mládí, kdy začal pilně cvičit na kytaru. Ještě pod svým jménem Petersen se, coby kytarista, objevil na přelomu let 1973/1974 v kapele Brainstorm. Rozpad Brainstormu v roce 1976 už zažil jako King Diamond. O tři roky později odpověděl na inzerát kapely Black Rose, která hledala zpěváka. King se jim nabízel jako kytarista, o toho ale neměli zájem a tak Kingovi nezbylo, než se chopit mikrofonu. Což se s odstupem let dá považovat za takřka osudové rozhodnutí. Koncerty Black Rose byly plné různých efektů a King Diamond na nich zpívá s pomalovaným obličejem. Kromě vlastních věcí hráli Black Rose i převzaté věci od Deep Purple a Rainbow. 30. září 1980 vznikl dvanáctiskladbový záznam ze zkoušky Black Rose, který byl v roce 2001 vydán pod názvem King Diamond & Black Rose 20 Years Ago (A Night of Rehearsal). V roce 1980 vznikla skupina Brats, jejíž zakládající člen Kinga dlouho přemlouval, aby v ní zpíval. Brats vydali pouze jednu demonahrávku (v lednu 1981) a pak se rozpadli. Část lidí přechází do projektu Danger Zone, zbytek Brats dobírá nové členy a přejmenovává se na Mercyful Fate. King Diamond za mikrofonem stojí v obou skupinách.

Na rozdíl od Danger Zone se Mercyful Fate časem stabilizuje a první oficiální nahrávka, EP Mercyful Fate vychází v září 1982. O rok později kapela vydává dodnes velmi ceněné debutové album Melissa, na němž King Diamond naplno nechává zaznít všechny podoby svého hlasu a jeho rozsahu. King Diamond je jeden z mála zpěváků, kteří zvládají plynně přecházet mezi několika různými polohami. V mnoha písních, jejichž texty pojednávají o rozhovorech několika osob, hravě dokáže odlišit každou tu osobu a vtisknout ji charakteristický hlas. Uvádí se, že se Kingův rozsah pohybuje v rozpětí až pěti oktáv. Často používá falsetto. Již tehdy se ve svých textech často zabýval okultními a satanistickými tématy. Z Mercyful Fate se brzy, jak díky Kingově zpěvu a show, tak i tvrdému zvuku kapely jako celku, stala uznávaná legenda. I legendám se však nevyhýbají běžné osudy kapel. Směřování kapely ze strany kytaristy Hanka Shermanna k popovějšímu vyznění bylo pro King Diamonda nepřípustné a tak se po dvou deskách jejich cesty v roce 1985 rozešli. Mercyful Fate se prakticky rozpadli, Shermann s jinými spoluhráči pokračoval pod názvem Fate, nakonec šlo ale jen o delší pauzu. V roce 1993 vydali Mercyful Fate novou desku, zatím poslední vyšla v roce 1999. Dodnes se ovšem kapela oficiálně pořád nerozpadla.

King však v té době řešil ještě jiné problémy. Baskytarista a zpěvák kapely Kiss Gene Simmons ho zažaloval, že kopíruje jeho líčení. Soud se táhl poměrně dlouho a nebyl schopen rozhodnout v něčí prospěch. King Diamond nakonec dobrovolně ustoupil, své líčení, ač k tomu neměl důvod, změnil a Simmonsovi dokonce vyplatil menší „odškodné“.

Potřebuji trochu světla.“

(Is Anybody There?, Give Me Your Soul… Please)

Diamond přesto nezahálel, spolu s některými bývalými členy Mercyful Fate a zcela novými lidmi založil skupinu, jíž dal své umělecké jméno, tedy King Diamond. První singl kapela vydává na první vánoční svátek roku 1985. Jmenuje se stylově No Presents for Christmas a Diamond v ní, s přirozeností sobě vlastní, prezentuje svůj svérázný pohled na Vánoce.

Žádné dárky, ne tyhle vánoce,

nebudou dárky.

Tom a Jerry pijí Sherry,

nikdo nebude zatracen.“

(No Present for Christmas)

Prakticky jen o pár dnů později vychází druhý singl, se stejně stylovým názvem Halloween, což byl jen další kus do mozaiky cesty dlážděné k první velké desce. Ta vyšla již v únoru 1986, nesla název Fatal Portrait. King Diamond v ní naznačil, kam se bude jeho tvorba ubírat. Začal totiž vyprávět příběhy. Ne jednotlivě, v samostatných písních, ale koncepčně. Rovná půlka písní z první desky vypráví ucelený, rozvíjející se příběh. Stejně jako ty ostatní plný magie, kouzel, tajemna, nebezpečí, smrti, bolesti, ale hlavně strachu a atmosféry.

Do roku 1990 King Diamond vydává desky pravidelně každý rok. Po páté desce se však uzavírá jedno období kapely, kterou postupně opustí prakticky všichni hudebníci, kromě Kingova věrného druha, kytaristy Andyho LaRocque. King Diamond totiž patří k těm umělcům, kteří mají jasné představy o své tvorbě, jejím obsahu a směřování a nehodlají z této cesty nijak ustupovat. Jdou si nemilosrdně za svým, což mnohdy přináší spoustu komplikací a sporů s ostatními. Kromě toho část skupiny propadala drogám, které King Diamond nijak netoleroval.

Ven. Ven. Ven z hrobu.

Ven. Ven. Ven z hrobu.“

(Up From The Grave, The Graveyard)

Tvůrčí pauzu, která vypadala na rozpad kapely, vyplnilo oživení netečné mrtvoly jménem Mercyful Fate. V červenci 1992 kapela podepsala novou smlouvu s Metal Blade Records a v červnu 1993, po celých devíti letech, vydává desku nazvanou In The Shadows. Hned o rok později vychází další deska Time. Již v té době ovšem King začíná natáčet s novými muzikanty další desku King Diamond. Vyšla v roce 1995, nese název Spider's Lullabye, půlka skladeb opět tvoří ucelený příběh. Mašina jménem King Diamond chytá druhý dech a v následujících třech letech se vrací k tempu každý rok nová deska. Přičemž své aktivity King dělí rovným dílem mezi oživené Mercyful Fate a skupinu nesoucí jeho jméno. S oběma objíždí světová pódia, na nichž srší nespoutanou démonickou energií, zápalem, pódiovou šou a tu a tam stylovou teatrálností, v níž nechybí třeba Kingova babička z příběhu „Them“ na kolečkovém křesle, panenky, okultní symboly a nikdy Kingův stylový mikrofon připevněný k obrácenému kříži z lidských kostí. Dává lidem přesně to, co chtějí. Což někdy nabere až nepříjemných kontur, jako např. v roce 1996, kdy na koncertě v Sao Paulu musela ochranka rázně pacifikovat rozdivočelého fanouška. Mnohá vystoupení nabírají podoby až atmosférických muzikálů s mnoha rekvizitami. Je div, že dosud nikoho nenapadlo dát některým příběhům Kinga Diamonda filmovou podobu. Došlo akorát na komiks, do něhož byl převeden příběh z desky „Them“ z roku 1988.

Jsem zde, opět oslepen tím plamenem
V každé svíci, kterou zapálím, hořím!
Vidím vracet se tu samou tvář, vrací se.“

(The Candle, Fatal Portrait)

V roce 1999 King Diamond s deskou vynechávají, zato Mercyful Fate vydávají zatím dosud poslední, sedmou, desku nazvanou 9. Poté se jedna z nejuznávanějších metalových kapel odmlčela a mlčí dodnes. King Diamond zato nezahálí. Hned v roce 2000 přichází s novou deskou a do roku 2007 vydají ještě další tři. Na jedné z nich se po čtrnácti letech vrací k příběhu Abigail LaFey. Zatím poslední řadová deska King Diamond, nazvaná Give Me Your Soul… Please, vyšla v roce 2007. O rok později byla skladba Never Ending Hill z této desky nominována na cenu Grammy za Nejlepší metalový počin. Cenu nakonec dostali Slayer, ale podobná pocta již nikdy nebude King Diamond smazána. Další zajímavostí je, že si na desce zazpívala i Kingova o 28 let mladší manželka, maďarská zpěvačka Livia Zita.

A měsíc nesvítil,
bylo temněji než kdy předtím.“

(Black Horsemen, Abigail)

Za absence dalších řadových desek mohou hlavně zdravotní problémy již letitého Kinga Diamonda, jehož zdravotní stav se začal rapidně zhoršovat právě v roce 2007. Musely být dokonce zrušeny mnohé naplánované koncerty, protože King nebyl schopen ani sedět, natož postávat na pódiu. Tyto problémy vygradovaly koncem listopadu 2010, kdy Kingovi selhalo srdce, byl hospitalizován v nemocnici a podstoupil trojitý bypass. Dle svých slov se několik hodin nacházel prakticky na pokraji smrti. Ovšem i z toho dokázal King vytěžit, nejen pro svou démonickou pověst a legendy, které si o něm mladší posluchačstvo snad ještě nadšeně vypráví.

Hořím pro tebe.
Ano, ty víš, že je to pravda.“

(Shrine, Abigail)

Hned druhý den po operaci totiž King Diamond zmizel ze svého nemocničního pokoje. Našli ho v pokoji na oddělení pro děti trpící leukémií, kde dětem vyprávěl pohádky. Což není zase tak nic překvapivého, King Diamond se hodně angažuje v charitativních akcích pro děti. Řekl bych, že při jeho zjevu ho děti musí milovat. Mluvčí nemocnice později prohlásil, že ještě nikdy nezažil, aby se mu pacient po trojitém bypassu druhý den toulal po chodbách. Tvrdí se, že King Diamond nemocnici opustil druhý den po operaci, on sám v rozhovoru zmiňuje desátý den. Celý zážitek v Kingovi vyvolal hodně nové energie. Během tří měsíců od základů změnil svůj život. Přestal kouřit, začal zdravě jíst a každý den chodit na čtyř a půl kilometrové procházky. Již rok po operaci se zúčastnil výročního koncertu kapely Metallica, s nimiž si zazpíval staré hity Mercyful Fate (kteroužto kapelu i Kinga Diamonda nejen Metallica uvádí za své velké vzory).

Přejděme ale již k tomu nejdůležitějšímu a tématicky nejbližšímu a nejpříjemnějšímu, k samotným příběhům Kinga Diamonda.

S prvním komplexnějším a rozvinutým příběhem přišel již na první desce Fatal Portrait (1986). První čtyři a poslední skladba tohoto alba (The Candle, The Jonah, The Portrait, Dressed in White a Haunted) vypráví o malé dívce Molly. Respektive o jejím duchu. Její matka jí totiž drží zamčenou na půdě, kde Molly zemře a její duch je uvězněn v plameni svíce. („Byla tam roky a nikdo o ní nevěděl. Nyní rozbiji to zakletí a osvobodím tu dívku ze svíce osudu.“) Matka chce ducha dcery osvobodit a tak namaluje její obraz. Jenže Molly z obrazu řekne všechnu pravdu o své matce a jejím chování. Z čehož se matka zblázní a umírá nehezkou smrtí. Ostatní písně se věnují např. poslednímu převozníkovi (Charon), něčemu tam ve tmě (Lurking in the Dark: „Když nadejde soumrak a opustí nás denní světlo, rozprostře se tma, jakmile dohoří poslední svíce.“) nebo tradiční ódě na Halloween (Halloween). Vydání z roku 1997 obsahuje dvě bonusové skladby, lovecraftovskou The Lake o dívce vyvolávající Dagona, který si odvede její sestru a vánoční No Presents for Christmas.

Hned druhá deska, nazvaná Abigail (1987) si pro příběh zabírá rovnou všechny písně. Všechno to začíná pohřbem Abigail Lafey, která zemřela v den svého narození 7. 7. 1777 („Abigail musí být přibita ke své rakvi sedmi stříbrnými hřeby, skrze každou paži, dlaň a koleno, posledním ze sedmi bude přibita skrze ústa, tak, aby nemohla opět vstát a působit zlo.“). V létě roku 1845 se mladý pár Miriam a Jonathan LaFey stěhují do nového domu. Cestu jim zkříží sedm jezdců a varují je před nastěhováním. V noci se Jonathanovi ve snu zjeví příbuzná mrtvé Abigail, odvypráví mu její příběh, kdy byla zplozena v hanbě a zrozena mrtvá v den vraždy své matky a informuje jej, že se duch Abigail usídlil v plodu jeho přítelkyně Miriam. Nedlouho poté Jonathan, teď již budoucí otec, zjišťuje, že zjevení ze snu mělo pravdu, neboť jeho těhotná Miriam k němu promlouvá hlasem Abigail („Jsem naživu uvnitř tvé ženy. Miriam je mrtvá, já jsem její hlava…“). Jonathan umírá pádem ze schodů zrovna v okamžiku, kdy se k domu blíží sedm jezdců.

Asi nejděsivějším a nejpůsobivějším příběhem Kinga Diamonda je třetí deska „Them“ (1988). Vypráví o malém chlapci Kingovi, kterému se z blázince vrací babička na pojízdném křesle („Podívej, ta stará kurva je zpátky – jo, konečně zas bude mít společnost. Podkrovní pokoj byl už hodně dlouho zavřený.“). Jenže King tuší, že křeslo je jen předstírání. A že se v babiččině podkrovním pokoji odehrávají podivné věci. Babičku tam navštěvují ONI, neznámé bytosti, které k ní chodí na čaj („Šálky stoupaly do vzduchu a poté prázdné k zemi. Náhle se otevřely dveře a babička řekla: Pojď dovnitř, můj malý příteli.“). Babička Kingovi odhalí tajemství jejich domu i jejích tajemných přátel a čaje, kterým je vlastně krev jeho uspané matky. Když na to vše přijde Kingova sestra Missy, rozhodne se jí babička zbavit, Missy však rozbije čajovou konvici a uprchne, je ale dostižena a spálena v kotli. King prozře a babičku zabije. Když přijede policie, odveze Kinga do blázince. On však stále slyší jejich hlasy. Po osmnácti letech se King vrací domů („Každopádně, času je málo a já se musím vydat do toho starého domu. Tak tohle se stalo před 18 lety. A jestli se už nikdy neuvidíme, tak aspoň víte proč. Vsadím se, že si dáme čaj.“).

Ve stejném roce také vychází EP The Dark Sides (1988), zajímavé hlavně tím, že na jeho obalu je tvář Kinga Diamonda s oním kritickým a soudně projednávaným líčením, a že obsahuje skladbu Phone Call, která je takovým bonusovým kouskem k příběhu „Them“, obsahuje totiž telefonní rozhovor, v němž zve mrtvá babička již dospělého Kinga zpět do jejich domu. Kromě toho singl obsahuje skladby Halloween (z Fatal Portrait), No Present for Christmas, The Lake a Shrine (z Abigail).

Teď již dospělé alter ego zřejmě nedalo Kingu Dimondovi spát, protože ho přivedl zpět hned na desce Conspiracy (1989). King bydlí v jejich starém domě, teskní po sestře Missy a v záchvatech nespavosti žádá JE, aby mu ji vrátili. Dochází také na terapie k doktoru Landauovi, kterého nenávidí. Landau mu však jednoho dne řekne, že přišel čas, aby se setkal se svou matkou. Noc před návštěvou matky Kinga ve snu navštíví duch Missy a varuje jej před Landauem, ukáže mu představu matčiny svatby, kdy si bere Landaua za manžela. King z toho běsní, druhý den přijde jeho matka společně s Landauem. King však Landaua odmítne vpustit dovnitř („Ty to nechápeš, mami. Je to všechno součástí dohody. Neexistuje způsob, jakým bych ho mohl dostat dovnitř. Vidíš, Amon patří JIM.“). Později toho dne matka s Landauem navštěvují kněze a stěžují si mu na Kingovo podivné chování. Ten jim oznámí, že pro Kinga již neexistuje záchrana („Nesmíme marnit čas, démon by mohl překroutit naši mysl. Musíme jít a udělat co je třeba.“). Rozhodnou se Kinga spoutat v rakvi a spálit.

S dalším příběhem, tentokrát založeným na skutečných událostech, přichází King Diamond hned následující rok. Dokonce se v něm vyskytují jména skutečných osob. Příběh nazvaný The Eye (1990) se odehrává v sedmnáctém století a vypráví o kouzelném náhrdelníku zvaném Oko čarodějnice. Začíná odsouzením mladé Jeanne z čarodějnictví a jejím upálením. Později si u hranice hraje malá holčička a v popelu objeví Oko čarodějnice. Ještě o něco později vstupuje mladá Madeleine do kláštera, aby se ukryla před hanbou a znovu se očistila. Jenže otec David ji začne sexuálně zneužívat („Vítej, sestro, já jsem tvůj kaplan. Poklekni a modli se, žádáš-li. V tomto klášteře jsem tvůj pán, nyní polib můj kříž, nejdražší sestro.“). Madeleine však v noci objeví Oko čarodějnice, otec David do něj pohlédne a během jednoho sezení zmizí. Nahradí jej otec Picard, i ten však jeptišky omamuje drogou a zdrogované je odvádí na podivné večírky, při nichž jsou obětovány děti („Madeleine a ostatní řeholnice zdvihají novorozeně vysoko ke kříži. Jakmile se otec Picard a ostatní kněží přiblíží s kladivy a hřeby, není, co více říci…“). Satanské obřady se však provalí, jeptišky postupně propadnou šílenství a přiznávají se. Madelaine skončí ve vězení. Stále však slyší volání Oka.

Album The Spider's Lullabye (1995) je koncepčně rozděleno na dvě části. Ta druhá vypráví příběh muže jménem Harry, který žije v malé chatě na venkově a ztrácí rozum. Hrozně se totiž bojí pavouků. Když jeho fobie nabere nesnesitelný rozsah, rozhodne se o pomoc obrátit na dr. Eastmanna a přesune se do jeho sanatoria u Ďábelského jezera. Zde mu úpisem dá naprosto volnou ruku k léčbě („Přímo zde, na té tečkované řádce. Tohle mi dá svobodu, kterou pro vás potřebuji.“). Jenže Eastmannovy léčebné metody v pokoji č. 17 mají trošku jiný účinek, než by se očekávalo („Zapomněli na tu šedou, byla plná vajíček. A chtěla si najít teplé místečko vzadu, na Harryho krku. Je to tam tak vlhké a teplé.“). Strachy mrtvý Harry na marách z pavučin se stane domovem (hnízdem) pro mnoho nových pavouků.

V The Graveyard (1996) se seznamujeme s uprchlým chovancem z blázince, který se ukryje na hřbitově („Přelézám zeď mezi životem a smrtí. Procházím mezi měsícem osvětlenými hroby. Jsem doma.“) a připravuje krutou pomstu starostovi města McKenziemu („Už nejsem chlapec, jakým jsem býval. Ne od té doby, co mě dal stranou.“). Rozhodne se unést jeho dceru Lucy, vykopat sedm hrobů a donutit ho k přiznání, že obtěžuje vlastní dítě („Nech to na mně, děvče. Jen řekni kdy a já ho nechám zmizet.“). Jenže s prvními ranními paprsky přichází nečekané rozhřešení („Čelit podlaze je těžké, když nejsi nic, jen míč. Jak jen mohl starosta vyhrát a já se stát jedním z NICH? Jsem jen hlava na zemi, mé tělo je tamhle, ale já jsem pořád tady.“).

S tradičním Voodoo tématem příběhu přichází King Diamond v roce 1998 na stejnojmenném albu. Jsou třicátá léta a do domu v Baton Rouge po starém voodoo knězi Jeanovi le Noirovi („Zemřel díky Bocorově zlé vůli. Říká se, že od té doby se každý den potuluje po domě. A když je měsíc v úplňku a bílý, můžeš zaslechnout ozvěny voodoo bubnů, jak se nesou nocí.“) se stěhuje mladý manželský pár, Sarah a David Lafayetovi, čekající miminko. S nimi se přistěhuje i starý slepý dědeček. A Lafayetovi začínají po nocích slýchávat podivné voodoo bubny až nepříjemně často. Není divu, na nedalekém hřbitově provádí magické rituály, vyvolávající démony, čtveřice mágů a čarodějnic. Lafayetovi se rozhodnou nedaleký hřbitov, sousedící s jejich domem, zničit. To jim však nedoporučuje jejich černý sluha Salem („Duše Jeana Le Noira obchází v noci tímto domem. On nikdy neodejde, protože tohle je místo, kde zemřel. Velký Wanga vás dostihne, zničíte-li hřbitov.“). Salem však je zombie, odhodlaný pro svůj klid Lafayetovy vydat kruté smrti. Poté, co Davida uštkne had, vezme věci do svých rukou starý dědeček, který povolá exorcistu. „Ostatně, mám dojem, že jsem před několika dny slyšel o nějaké matce jménem Sarah Lafayettová, jejíž novorozené dítě mluvilo tím nejcizejším hlasem. Pozpátku.“

O dva roky později nás King Diamond pozve do božího domu. House of God (2000) začíná šokujícím odhalením. Ježíš na kříži nezemřel. Zmučený byl propašován do Jižní Francie, kde si vzal Magdalenu, založil novou dynastii a na kopci byl postaven chrám sloužící všem bohům dle libosti. A pak už sledujeme vyprávění muže, kterého po dlouhé vyčerpávající cestě vlk přivede do Domu Boha. V něm se vlk změní na krásnou dívku jménem Angel, s níž muž zažívá přeradostné chvíle („Uvnitř zpovědnice si s Angel hrajeme. Já přestavuji kněze a ona je má vysněná hříšnice.“). Jenže s nimi v domě je i soška Černého ďábla, kterou Angel líbá na čelo a muži se vše mění v noční můru. Angel mu totiž řekne o smlouvě, kterou před rokem podepsala a vyzývá ho, aby učinil totéž. Protože smlouva člověka drží v pasti, dokud se nenajde někdo jiný, kdo ji podepíše. A muž podepisuje, aby osvobodil svou milovanou, pak zůstává sám v domě, propadá šílenství a smutku za milovanou Angel a po objevení tajné chodby sestupuje do katakomb pod domem („Jdu dolů do tmy, vybaven svící a vlastní duší. Tajemné zprávy vyryté v podlaze. Krysy okusují mé nohy, jednu z nich jsem navždy uspal.“), kde odhaluje šokující tajemství („Vkročil jsi do míst, kam lidé nesmí. Poznal jsi lež… Lež o kříži.“).

Po patnácti letech se King vrací k příběhu Abigail II: The Revenge (2002). Tentokrát se příběh věnuje přímo Abigail („Opustila domov před několika hodinami, kapli, v níž ji Černí jezdci zachránili a pozvedli duši. A nyní se v nejtemnější noci zrodila bouře. A Abigail nevěděla… ona byla její modlitbou.“), přichází k hraběti LaFay, zrovna tesknícím po zemřelé manželce Miriam, jíž je Abigal neskutečně podobná. Jenže Abigail v domě vídá věci za oponou, podivné černé vlasy a její tajemné duchovní dvojče ji varuje („V samotné bouři oživlo monstrum. Pronásleduje Abigail, blesk z nebe.“). Před tajemstvím domu („Pod schody v nejnižším patře, to je místo, kde najdeš DVEŘE, za kterými jsou kluzké schody vedoucí dolů do krypty. A Maličká tam přes den spí, ale v noci vstává a hledá maminku.“). Hrabě Jonathan po ošklivém úrazu zůstává převážně na vozíku, přesto je schopen toho, proč si Abigail pozval („Jonathan vypadal dost ohyzdně, proto Abigail zhasla světlo svíce. To, co mělo nadejít, se ještě nikdy nestalo, zablokovala svou mysl před tou jeho šerednou věcí.“). Abigail však přišla za pomstou („Nikdy nezapomenu na rakev a hřeby.“), nasype LaFeyovi do jídla střepy a když mu vše vysvětlí, upálí ho i s kolečkovým křeslem. Jenže pomsta s sebou přináší i nemilé prozření.

King Diamond tvrdí, že námět a nápady v poznámkách pro příběh The Puppetmaster (2003) postupně shromažďoval zhruba čtyři roky. Do uceleného příběhu nápady začal sepisovat po koncertě v Budapešti, kde se procházel ulicemi a narazil na staré loutkové divadlo a obchody s loutkami. Ty záludné spoje v mysli se začaly najednou spojovat a příběh o oživlých loutkách v budapešťském loutkovém divadle začal psát ještě tu noc po procházce. „Ve tmě… Po představení. Před divadlem, vzduch je vlhký a studený. Všichni ti lidé… míří domů. Nevěří, že to, co viděli, byla magie.“ Hlavní hrdina příběhu věří a rád by ji ovládl. Proto se schová ve sklepení pod divadlem, kde narazí na loutkářovu ženu, která se vydala do nočních ulic na lov („Nůž je stále hluboko v jeho hrudi. Musí držet krev v jejím hnízdě. Zabalila ho do pytle, který si přinesla. Snad by měla utéct, než ji chytnou.“). Když se vypravěč probere, leží spoutaný na podlaze v místnosti plné koster. Zjistí, že je hlavní položkou v rituálu Loutkáře a jeho ženy („Ahhhh… Skalpel řeže, víčka padají do sklenice… Brečím krev. Prsty trhají mé oči ven… Nůžky cvakají… Hrozně krvácím. Umístili mé oči do hlavy té loutky. A mé oči stále vidí, dívám se zpět… na sebe.“), během nějž je proměněn v loutku, živenou krví, a vycvičen pro vystoupení. Jenže během něj najde hrdina-loutka lásku, zamiluje se do své kolegyně, od níž je oddělen a prodán do obchodu. Tam po osmnácti letech zjišťuje, že si loutkář hodlá otevřít nové divadlo. V Londýně.

Zatím poslední příběh King Diamond odvyprávěl v roce 2007, kdy vyšla deska nazvaná Give Me Your Soul… Please. V domě u Ďáblova jezera žije osamělý muž s kočkou Magic. Ovšem ne sám, jak se zdá. Začíná mít totiž pocit, že s ním v domě něco nebo někdo je. I Magic má ten pocit. Nakonec v odrazu zrcadla zahlédne malou holčičku v zakrvácených šatech, a když ji následuje do sklepa, holčička mu oznámí, že chce jeho duši, pro mrtvého. Muž uprchne, ale obraz holčičky se mu zdá nějak povědomý. Vidí holčičku hrát si ve sklepě s malým chlapečkem, přičemž se mu zjevují obrazy těch dvou dětí a jejich tatínka se sekerou v ruce („Uvnitř mé mysli se noční můry stávají skutečností. Uvnitř mé mysli nedokáži kontrolovat své pocity.“). Muž se nemůže zbavit vidin rudých obrazů a začíná ztrácet pojem o tom, co je skutečné a co ne („Jak můžu věřit všem těm věcem, které vidím, když venku poletuje hlava a sleduje mě?“). Oplachuje a polévá se vodou, nemá však již sílu se bránit a tak sedí mokrý a vymrzlý v prochladlém pokoji, sleduje páru stoupající mu od pusy v letní noci a tmu, pohybující se tmu, z níž vystupuje pravda („Černé tvary se snaží zabít můj plamen. Černé tvary mě dohánějí k šílenství.“). Nakonec do něj vstoupí holčička v zakrvavených šatech, slídí v něm a odhaluje, že jeho duše je poznamenána hříchem a je pro její potřeby nevhodná. Zklamaná pláče pro svého mrtvého bratra, pro nějž nesehnala novou duši. Muž ji však uklidňuje a posílá o dům dál („Musíš jít dál, musíš jít dál a nají jiný dům, než se rozední. Jdi dál, jdi dál, než se rozední, najdi duši bez hříchu.“).

Poté, i z pochopitelných důvodů, Kingova studna na příběhy prozatím vyschla. Ne však King samotný. Tu a tam se dají dohledat zmínky o nové desce, velmi příznivě to vypadalo v roce 2013, místo toho však v loňském roce fanoušci nadupaných kytar, barvitého zpěvu a horrorových textů museli vzít za vděk pouze výběrovým dvojCD Dreams of Horror s průřezem toho nejlepšího, čím nás King Diamond počastoval. King Diamond táhne svou káru stále dál, v prakticky nezměněné podobě. Je neuvěřitelné, že za celou jeho hudební kariéru nijak výrazně neuhnul ze svého stylu a žánru, naprosto minul různé nové objevy ve světě tvrdého rocku i metalu a pořád dál točí klikou svého flašinetu. Stejně neuvěřitelné je, že ač se skladby jednotlivých desek linou v jasně vytyčeném směru, průvodním a lehce poznatelném, přesto nenudí. Naopak, i v této, svým způsobem tradiční a konzervativní formě, King nachází spoustu místa pro zajímavé postupy a nečekaná milá překvapení. Naděje však umírá poslední. King se na pódia vrátil v plné síle, v roce 2013 například se svou démonickou show navštívil sousední katolické Polsko.

Ať už tomu ale nakonec bude jakkoliv, jedno je jasné. Již vyslovené příběhy zůstanou. K radosti a mrazivé spokojenosti mnohých.

Kdykoliv se blíží tma,
vracím se z hrobu,
abych Tě postrašil… Bohem zatracená děvko.“

(Cremation, Conspiracy)

 

Psáno pro 14. číslo časopisu Howard

 
 

 

 

Z DALŠÍCH WEBŮ

REKLAMA