Jdi na obsah Jdi na menu
 


Já to slyšel

5. 1. 2014

Je to již půl roku, co z vlaku, kterým jezdím pravidelně z práce, sundali ty dva rychlíkové vozy a celý ho nahradili ucelenou moderní soupravou. Jako napohled to vypadá hezky, to jo, ale člověk přišel o to soukromí, jež mu skýtalo oněch pár čtverečních metrů kupé, kam se mohl zavřít a těch maximálně sedm dalších lidí, kteří se ale sešli v plném počtu jen málokdy, už nějak rozdýchal. Ne že bych byl nějaký nelida, když na to přišlo, dokázal jsem se i pěkně zakecat. Ale bylo to takové příjemnější, domáčtější, bezpečnější. Tahle souprava je sice krásně barevná, ještě voní novotou, ale místo útulných kupé má jen neútulné a neprostorné boxy se sedačkami, které jsou tvrdé a tak malé, že si na nich člověk připadá jako moucha na myším bobku. Jedna standardní, unifikovaná, výrobcem daná poloha. Jakmile se pohnete, změníte polohu, začne to tlačit, bolet a být nepříjemné. A několik desítek lidí s nutkavou potřebou podělit se o každou prkotinu, která se jim přes den udála, v jednom uzavřeném prostoru? Pojízdný úl. Pohybující se líheň jedinců zralých pro Chocholouška. Podejte mi ten revolver, prosím.

Ne. Ještě jsem si na tento ojedinělý výkřik modernizace na naší trati nezvykl. Abych co nejvíce eliminoval ta sociální negativa, která s sebou přinesl, musel jsem si najít rozptýlení. Kniha, kterou jsem si s sebou vozil vždycky, přestala fungovat stoprocentně. Někdy prostě číst nešlo, okolní vjemy byly silnější. Tak jsem ji někdy používal alespoň jako zástěrku, clonu a začal šmírovat cestující.

Třeba jako tu nádhernou ženu nedávno.

Byl pátek. Odpolední spoj. Souprava byla více prázdná než plná. Nápor studentů přijde až později. Seděl jsem v boxu sám. Vedle přes uličku se starší paní snažila dostat do zabaleného jídla. Řízek mezi dvěma chleby, zabalený v alobalu. To už se dneska moc nevidí. Alespoň to tak nešustí. Taky vám připadají lidé stravující se ve vlaku tak nechutní? Kdekoliv jinde byste je ignorovali, ale čím stísněnější prostor, omezující vaše aktivity na úzké minimum, tím více vás něco nutí je sledovat. A přežvykující čelisti, upřené pohledy snažící se zkopírovat ubývající zbytky jídla nebo zvuky občas konzumaci doprovázející, opravdu nepůsobí příjemně. Za mnou seděly dvě ženy, které jsem jen slyšel. I to však stačilo.

Přiběhla na poslední chvíli. Sotva nastoupila, dveře se zavřely a vlak rozjel. Ani se moc nerozhlížela a rovnou si sedla přímo naproti mně. Dvě tašky a kabelku položila na sedačku vedle sebe.

Rychle jsem ji sjel pohledem a pak svůj zrak okázale zapíchl zpět do knihy. Ale jen na okamžik. Stačilo jen pohnout zorničkami a mohl jsem skoro celý její odraz sledovat v okně. Už jsem to měl dokonale nazkoušené.

Byla nádherná.

Lehce přes třicet. Skoro až doběla vyšisovaná riflová minisukně, z níž vyčuhovala sněhově bílá, masivní stehna. Až by se člověk zakousl. Od kolen dolů nohy sevřené v objetí kozaček z rifloviny. Světle růžový pletený svetr dokonale kopíroval její kypřejší křivky. Výrazně řezaná tvář. Sotva na centimetr sestřižené vlasy barvy havraních křídel, nedbale rozcuchané. Lehký předkus. Možná nejsem normální, ale přijde mi hrozně přitažlivý.

Všiml jsem si, že nemá žádný prstýnek. Zapůsobilo to na mně jako pošťouchnutí rozžhaveným želízkem. Voda na mlýn mé drzé vlastnosti být raději odmítnut, než se užírat nevědomostí a nejistotou.

V hlavě mi začalo vařit. Možná, kdybyste mi přiložili k čelu ucho, slyšeli byste zvuky, jaké vydává váš počítač. Okamžitě jsem začal v osobní kartotéce vyhledávat vhodnou seznamovací frázi. Znervózněl jsem. Čím déle jsem vybíral a zvažoval vhodnost, tím více se mě zmocňovala nesmělost. Vždycky jsem ji vnímal jako trest za svou nerozhodnost a pomalost.

Abych nebyl nápadný, rychle jsem otočil stránku knihy. Že jsem ji nedočetl, nevadí. Večer bude času dost. Nebo možná taky ne.

V tom něco zabzučelo a z její kabelky začala hrát nechutně podlézavá melodie. Naštěstí zareagovala rychle a nenechala ji hrát dlouho. Rozevřela kabelku a vytáhla mobil. Byl růžový. Miluji růžovou barvu. Nechápu, co proti ní všichni mají.

Dotykem umlčela vyzvánění a přiložila si jej k uchu.

„Čau,“ promluvila a já úplně roztál.

Ten hlas!

Vábil, objímal a laskal jako hebký mech na zadnici.

Byl jsem v koncích. Kolikrát za život se stane, že vám cestu zkříží žena vašich snů, představ a nároků, která v sobě sdružuje hned několik věcí, které považujete za krásné a přitažlivé? Žena, která vás promění v rozpouštějící se máslo pouhým tónem svého hlasu? Žena, díky jejímuž kouzlu vaše pověstná sebejistota, inkasující tvrdou ránu kolenem do rozkroku, prchá pryč, co nejdále od vás, zrovna v okamžiku, kdy ji nejvíce potřebujete?

Jednotlivé složky kartotéky vířily v prudkém infernu vnitřkem mé hlavy a já se mezi nimi pokoušel odchytit tu nejlepší. Tu spásnou. Tu v podobě rybářského háčku, který se zasekne za její růžový svetýrek, a já ji budu moci přitáhnout těch několik desítek centimetrů, které nás od sebe dělí, k sobě.

„Ne,“ promluvila po chvíli tichého pokyvování hlavou.

„Musíš ty velké hrnce, jinak se ti to nevleze.“

Opět přikývla.

„Přesně. A vzadu ve skříni vlevo dole, jsou ty velké pekáče. Ty použij taky.“

Najednou jí tvář ztuhla.

„Ne!“ řekla rázně. „Musí se to všechno najednou. Tohle se rychle kazí.“

Úsměv.

„Jo, neboj.“

Chvíle tichého poslouchání. Z mé strany chvíle napjatého ticha. Jen občas se jí na tváři lehce zachvěl nějaký nerv.

„Tak zatím.“

Usmála se na telefon a položila ho na kabelku vedle sebe.

Olízl jsem si prst a otočil stránku. Mám to zkusit přes vaření?

Uhladila si minisukni. Je až úžasné, jak někdy dokáží být všední věci tak smyslné a podněcující. Pohlédla přes uličku na pojídající ženu. Rozbalovala druhý řízek.

To asi ne. Vždyť připálím i čaj, uznal jsem.

A tak dál panovalo hlučné ticho. Úplně normální, stejné jako předtím, ale pro mě čím dál tíživější a nepříjemnější.

Normálně bych to přečíst nestihl, ale otočil jsem další stránku. Musel jsem něco udělat.

Napadlo mě, že tu knihu upustím. Nenápadně ji nechám vyklouznout z prstů. Když se mi povede správně nasměrovat svá kolena, měla by se po nich svézt až k jejím nohám. Třeba se srazíme hlavami. Je to kýčovité, ale ve filmech to funguje. Byl jsem v situaci, kdy mi pro navázání konverzace přišla vhod už jakákoliv záminka.

Lehce jsem se usmál a povolil stisk prstů.

Kniha se již dala do pohybu, když se zase ozvala ta melodie a donutila mé prsty pohyb zarazit.

Žena zavrtěla hlavou a zvedla telefon.

„Copak?“ prohodila a čekala.

„Musíš to naporcovat. Při menších kusech je to jednak skladnější a rychleji se to dělá. Nebude to tak dlouho trvat.“

Povytáhla obočí.

„Ne, normálně to nasekej. Visí na zdi. Napravo od tebe.“

Chápavý úsměv.

„Drž ho pevně. Rukojeť je trochu povolená, tak ať tě to neskřípne.“

Teď odhalila zuby. Malíčkem se podrbala na špičce nosu.

„Udělej to přesně tak, jak to tam máš napsané. Nic nepřidávej, nevynechávej, neměň.“

Protočila oči.

„Jasně. Čau.“

Položila telefon zpátky na kabelku. Lehce zavrtěla hlavou a usmála se na mě. Přímo na mě. Až v ten okamžik mi došlo, že nehledím do knihy, ale přímo na ni. To krátké napojení bylo neskutečné.

„Promiňte,“ koutky jí souběžně vyskočily nahoru. „Bratr,“ pokývla omluvně hlavou k telefonu. „Dnes poprvé vaří sám.“ Jemně položila ruku na telefon. „Počítám, že ještě párkrát zavolá.“

Snažil jsem se usmívat co nejchápavěji.

„Už abych byla doma,“ povzdechla si.

Bráško kuchtíku, kdybys věděl, jak jsem ti v ten okamžik byl vděčný. Já tady úporně vymýšlím, jak na to, a ty mi do klína hodíš skvělou příležitost. Jestli to vyjde, máš u mě pár kuchařských lekcí.

Pomalu jsem odložil knihu. Teď už ji z očí nespustím.

Na chvíli pohlédla z okna. Z profilu byla stejně krásná jako zepředu. Mnohem více vynikl její předkus. Byl odzbrojující. Jaké asi musí být, přejet po něm jazykem?

Už jsem se chystal promluvit. První dokonale promyšlené slovo se již chvělo na špičce jazyka připravené opustit ústa, když z ničeho nic zvedla mobil, třikrát do něj ťukla a přiložila si ho k uchu.

Kurva, zaúpěl jsem v duchu.

Mlčky jsem sledoval, jak se zkroutila. Co jak nejvíce to šlo, se natočila k oknu a snažila se tvář natlačit do prostoru mezi sedačkou a stěnou vozu.

„No čau, to jsem já,“ řekla po chvíli a pak co nejvíce, ale tak, aby posluchač na druhé straně linky slyšel, ztišila hlas.

„Nezapomeň ostříhat a oholit vlasy.“

Zaznělo to jako démonický šepot těsně za uchem.

„Jinak to zkazí všechnu vodu v hrnci a budeme to moci všechno vyhodit,“ dodala již zase nahlas. A já věděl, že se tím snažila zakrýt předešlou větu. Jako by nikdy nezazněla.

Ale já to slyšel.


Leden 2014


 
 

 

 

Z DALŠÍCH WEBŮ

REKLAMA