Jdi na obsah Jdi na menu
 


Muž, který miloval knihy

25. 1. 2015

Věděl, že to jednou muselo přijít. Po smrti manželky to nešlo takhle táhnout donekonečna. Do toho svého konce. Ještě byl plně samostatný, pohyboval se relativně bezbolestně a bez obtíží, ale ten byt byl moc velký a moc vysoko. Stáří je často spojováno s pomalostí, ale ono samotné je mnohdy rychlejší, než by se mohlo zdát. Jednoho rána se vzbudíte a mnohé věci jsou úplně jinak, než byly před ulehnutím. Bude se muset brzy přestěhovat do menšího, někam do přízemí, kde to bude útulné a bude se to dát lehce obhospodařit.

Prvním krokem bude razantně zredukovat knihovnu. Martin Kubec i jeho žena Vlasta byli zapálení knihomolové. Za svůj dlouhý společný život nahromadili až tisíce knih. Jejich byt se postupně změnil v jednu velkou knihovnu. Děti se rozlétly a jejich stopy ve dvou místnostech zcela vymazaly masivní, na zakázku vyrobené police na knihy.

Nechtělo se mu do toho. Ani ne tak pro ten vztah ke knihám, které sám vybral, nakoupil, natahal do bytu a společně s nimi strávil podstatnou část svého života, ale už jen z čisté myšlenky na to, kolik to dá práce a zařizování.

Když si v novinách všiml toho inzerátu, přišlo mu to jako dobrá příležitost začít. Muž v inzerátu poptával knihy. Velké a hrubé. Ano, ne tlusté, ale hrubé, i když mu bylo jasné, že to asi znamená totéž. Více inzerát nespecifikoval. Kubec měl podobných knih dost a tak se rozhodl, že zavolá na uvedené číslo a zkusí se několika knih zbavit.

Telefon zazvonil jen dvakrát, pak se ozval ospalý a skoro až nesmělý hlas.

„Komárek, prosím?“

„Dobrý den, tady Martin Kubec,“ představil se. „Všiml jsem si vašeho inzerátu, v němž poptáváte knihy, tak jsem se rozhodl zavolat.“

„Hm…“ zaznělo ze sluchátka, kdo ví, zda znuděně či nadšeně.

„Víte,“ pokračoval Kubec, „jsem dlouholetý sběratel, mám několik stovek knih různého stylu, žánru i provedení. Jsem vdovec, už jsem na všechno sám, brzy se budu muset přestěhovat někam, kde to bude jednodušší na provoz, a počítám, že se mi tam všechny knihy nevlezou. Takže bych mohl nějaké knihy nabídnout, budete-li mít zájem. Za nějakou trošku více než symbolickou cenu. Chápejte, přeci jenom, mám k těm knihám vztah.“

Mluvil pravdu. Pořád je vnímal jako velké a silné pojítko s již zesnulou manželkou. Když k nim někdy přičichl, cítil nejen knihu, ale i Vlastu. Dvě jeho nejoblíbenější věci v životě měli společnou vůni.

„To plně chápu,“ ozvalo se ze sluchátka. „Mám zájem hlavně o tlusté knihy v pevné vazbě. Nad nějakých 500 stran. Čím starší a zachovalejší, tím lepší.“

Kubce to trochu zarazilo, čekal by požadavky spíše žánrového a obsahového rázu, ale věděl, že sběratelé a milovníci mají různé vášně a zaměření. Ostatně, i on sám měl rád co nejstarší vydání. Miloval vůni starého zašlého, opotřebovaného papíru. Stejně jako se ho rád dotýkal.

„No,“ řekl po chvilce ticha, „myslím, že v tomhle ohledu by vás má knihovna mohla uspokojit. Určitě se v ní něco pro vás najde.“

„To by bylo skvělé,“ teprve teď ze sluchátka zavanul nějaký náznak života a nadšení. „Mohli bychom se domluvit, že bych se přišel podívat? Chápete, prohlédnout, ohmatat, vybrat?“

„Nevidím v tom problém,“ přitakal Kubec.

Komárek přišel za dva dny. Na první pohled vypadal trošku divně. Ne odpudivě nebo monstrózně, možná pro dnešní dobu spíše netypicky. Jakoby přišel nejen z jiného místa, ale i jiné doby. Uťápnutý mužík s výrazně postupující pleší a nejasným věkem. Mohlo mu být stejně třicet jako pětačtyřicet. Kubec měl hrozně rád slovenský výraz domased, tohle slovo Komárka vystihovalo asi nejtrefněji. Samorost, žijící ve svém světě, tím okolním jen nepozorovaně proplouvající. Na sobě měl hnědé tesilové kalhoty s ostrými puky a sepranou kostkovanou košili zastrčenou do kalhot. Když mu věšel letní bundu na věšák, všiml si, že má natržený rukáv. V ruce držel starou nákupní tašku, s níž Kubec chodil nakupovat naposledy tak před pětadvaceti lety. Měla na boku cvoček, kterým se dala stočená taška secvaknout do malého skladnějšího polštářku.

Uvedl ho do pracovny.

„Prosím,“ pokynul rukou kolem. „Tady a ve vedlejší místnosti jsou všechny mé knihy. Nechali jsme vybourat dveře, aby byly průchozí a nemuselo se přes chodbu. Tolik to nerušilo okolní prostory bytu.“

Komárek se rozhlížel a na tváři mu zářil nadšený výraz. Kubeš ho moc dobře znal. V mládí ho často sám míval při návštěvách antikvariátů. Nebyl to ani tak výraz dítěte v hračkářství nebo cukrárně, někoho, kdo se najednou ocitl uprostřed neřesti. Byl to výraz někoho, kdo se po dlouhé době vrátil domů, tam, kde se cítí být doma. Rád a spokojený.

„Dovolil jsem si na stůl připravit několik knih, které by vás mohly zajímat. Přesně dle vašeho zájmu. Staré a tlusté.“

„S pevnou vazbou,“ pronesl Komárek, přistoupil ke stolu a jemně pohladil horní svazek. „Nádhera.“

„Já…“ pronesl Kubec nervózně, neboť si najednou připadal nadbytečný, jako rušivý element. „Nechám vás tu na chvíli o samotě. Potřebuji si vyřídit nějaký telefonát a připravím něco k pití. Nechám vás tu v klidu, abyste se mohl pořádně porozhlédnout a vybrat si. Knihy na stole samozřejmě nejsou všechny, to jen tak, co mě z hlavy napadlo, spousta jich je ještě v policích. Klidně se tu pořádně porozhlédněte, nespěchejte a podívejte se, kam chcete.“

Komárek jen pokynul hlavou, aniž by se na Kubce podíval. Přesunul horní svazek na bok a pozvedl ke tváři ten pod ním. Z vazby vyčuhoval jeden uvolněný list. Opřel si svazek o nos, lehce přivoněl a zadržel dech. V pravém očním koutku mu silně zaškubalo. Povystrčil špičku jazyka a skoro se s ní dotkl vazby.

„Kdybyste cokoliv potřeboval, klidně zavolejte,“ ujistil ho Kubec, než za sebou zavřel dveře.

Telefonát byl kratší, než čekal. Došlo mu, že se Komárka nezeptal, co by si dal k pití, ale pak to nechal být. Zeptat se může vždycky. Rozhodl se, že zatím přinese jen sodu a pak se uvidí. Pohlédl na hodinky. Uběhlo šestnáct minut. Ještě tam nechtěl jít. Sám moc dobře věděl, jaké to je, probírat se knihami. Ten povznášející pocit, při němž je kdokoliv jiný navíc. Když ho nechá, pravděpodobně si sám a v klidu vybere více knih, než kdyby mu stál za zády, rušil svou přítomností nebo v horším případě komentoval každý svazek, který Komárek vytáhne z knihovny. Na povídání bude času dost.

Jenže mu to po chvíli prostě nedalo. Zmocnil se ho intenzivní pocit. Ne strachu, co by cizí člověk mohl dělat v jeho knihovně. Jsou tam jen knihy, co by tam asi tak mohl dělat? Nic tam neukradne. Byl to spíš vlezlý pocit slušnosti. Nenechat ho tam samotného, dát mu najevo souznění, stejný zájem, pochopení. Případně se podělit o radost.

Když do knihovny vstoupil, jeho první reakcí na to, co viděl, bylo, že se za okamžik shledá s Vlastou. Srdce mu v hrudi třikrát prudce koplo jako splašený býk. Cítil, jak mu vrazilo do hrudi a nebýt již sešlé a unavené věkem, snad by se i probilo ven. Obraz mu vnikl do očí jako penis nezkušeného nervózního studentíka do pochvy znalé prostitutky. Jako prst natěšeného dítěte, pronikající hliníkem zakrývajícím arašídovou pomazánku. Ještě nikdy mu tak rychle nevyschlo hrdlo.

Komárek stál u stolu s kalhotami staženými ke kolenům. Oběma rukama držel rozevřenou Encyklopedii pohanských náboženství z roku 1936 – větší formát, 720 stran, vázaná v kůži s reliéfní ražbou na obou deskách – a narážel si ji na ztopořený penis.

Kubce by nikdy nenapadlo, že je to technicky možné, když o tom ale později přemýšlel – ne, že by chtěl, ale ten pohled, který se mu naskytl po otevření dveří, nedokázal z mysli vymazat hodně dlouho, začal dokonce sám být docela dotěrný – uvědomil si, že když otevřete tlustou knihu v tvrdé vazbě, její vazba se prohne jedním směrem, hřbet druhým směrem a mezi nimi vznikne kruhový prostor, v závislosti na počtu stran nebo tloušťce papíru tak akorát… Ne, nikdy se neodhodlal domyslet to až do konce. Nebylo taky proč, vždy to sám viděl v akci.

Komárek byl jen pár okamžiků před vyvrcholením. Než stačil Kubec vůbec něco říci, ostatně, ohromení by mu to jen tak rychle neumožnilo, zarazil ho rukou. „Nebojte se, hned to vysvětlím!“ Strhl si knihu z penisu jen tak tak, sotva zduřelý šourek opustil úzký prostor vazby rozevřené knihy, semeno se rozstříklo do prostoru a volným pádem letělo vstříc podlaze.

Díkybohu za dlažbu, problesklo Kubcovi hlavou.

Komárek encyklopedii zavřel, palcem setřel malinkou kapičku spermatu, která přeci jen zasáhla kousek vazby a položil ji na stůl, vedle šestice podobně tlustých a velkých knih.

„Tyhle všechny beru,“ pokývl k nim rukou při natahování kalhot. „Řekněte si cenu.“

Kubcovi došlo, že je s největší pravděpodobností vyzkoušel všechny. Okamžitě se mu zhnusily a už je doma mít nechtěl. Ale zadarmo se jich vzdát taky nechtěl. Ne po tom, co viděl jejich zneuctění.

„Dvě stovky za jednu,“ pronesl dostatečně rázně, aby bylo jasné, co si o tom všem myslí.

„Jenom?“ udivil se Komárek, vytáhl z kapsy peněženku a chvíli se v ní přehraboval. „V pořádku. Tady máte patnáct set,“ položil bankovky na stůl. „A za to promiňte,“ provinile se usmál. „Je to silnější než já. Já opravdu knihy miluju. A když to začalo být již fyzicky neúnosné, zjistil jsem, že když se tlusté knihy dobře rozevřou, tak jde lásku k nim sdílet i fyzicky. Hrozně to pomá-“

„Mlčte už!“ rázně ho zarazil Kubec.

„Nechte tu peníze, vezměte si knihy a běžte.“

 
 

 

 

Z DALŠÍCH WEBŮ

REKLAMA