Jdi na obsah Jdi na menu
 


S Meluzínou sůl lízat (část I.)

26. 11. 2013

I.

Obloha se konečně začala z východu přikrývat temnou přikrývkou a narušila celodenní jednotvárnost jasně blankytně modré nebeské klenby bez chybičky a kazu rozprostřené do všech světových stran a jako v zrcadle se odrážející ve stejně nekonečně prostorném zrcadle mořské hladiny jen trošku tmavšího odstínu.

Ještě včerejší den byl nabit pestrostí a v životě obyčejného smrtelníka neustálými novinkami. Bylo nádherné srpnové úterý a lo se od břehů Southamptonu odlepila jen se čtyřminutovým zpožděním. Člověk nevěděl, co dříve. Ponořit se do jistě dobrodružného odhalování skrytých tajemství a překvapení lodních hlubin, zákoutí a společenských prostor, nebo s narůstajícím nepopsatelným, nebo dosud nepoznatelným, pocitem sledovat vzdalující se obrysy země, pevné, bezpečné a jisté půdy pod nohama? Blížila se pátá hodina odpolední a člověk se nechtěl vzdát té mizející jistoty. Na průzkum luxusní lodi bude času dost, celých šest dní. Šest dní bez pohledu na pevninu. To bude drahně času. A tak nás u zábradlí na zádi stálo poměrně hodně. Až do pozdních večerních hodin. Kdo ví, zda se nám pevnina nakonec skryla za obzorem nebo v nastupujícím soumraku.

Středeční probuzení ještě stále proběhlo v rámci jakéhosi počátečního poblouznění, v oparu překvapení a sžívání se s dosud nepoznaným. První ráno na lodi, první úsvit na širém moři. Pevnina byla pryč. Temná peřina byla stržena k západu a nebe se potáhlo souměrnou modří, která až bodala do očí. A po dlouhé hodiny dne se nijak nezměnila. Bez jediného mráčku. Jen modrá louka a žlutý míč slunce pomalu se kutálející od jednoho jejího obzoru ke druhému, jako ve zpomaleném záběru vítězného kopu play-off.

Veškerá bytostná existence se scvrkla jen na pár stovek čtverečních metrů zahalených modrým šátkem, sevřených slunečním žárem, naštěstí chlazených okolním oceánem a v nevyhnutelném objetí neustálého tlumeného hučení vzdálených lodních motorů.

Vše najednou zevšednělo a utichlo. Hučení motorů se za pár okamžiků stalo běžnou a přehlíženou součástí dne. Podobně se i běžný hluk lodi, jejích zaměstnanců i pasažérů, stal, naopak, součástí milou. Vítanou. Dávala najevo, že člověk není mrtvý.

Ještě včerejšího dne byli vidět, ve středu už nebylo po ptácích ani stopy. Tedy až na jedinou výjimku. I když kdo ví, zda byla jediná; oni ti racci si jsou všichni podobní a tento neměl žádná výrazná poznávací znamení, pro která by šel odlišit od jakéhokoliv jiného jeho příbuzného. Nejdříve nás jeho přítomnost nijak nepřekvapila. Později však, když nám došla vzdálenost, kterou jsme za těch cca 17-20 hodin již museli urazit, to začalo být stále podivnější. Nakonec nás trefný úsudek toho ptáka, že na tak obrovské lodi, plné oněch podivných bytostí, zcela jistě nebude o potravu nouze, a rozhodnutí, že se s ní sveze až do New Yorku, docela pobavilo. A ještě teď, teprve druhý den plavby z celých sedmi, nám to poskytovalo jisté povyražení. A pro mnohé, kteří se rozhodli vypátrat rackovo nocležiště, i zajímavé zabití času. Zřejmě jim nedošlo, že na rozdíl od nás, nacpaných do mikroskopických kajut, zpravidla rozměrů vězeňských cel, roztroušených po celé lodi, je jeho kajutou celá loď. Jí, kde je zrovna jídlo, spí, kde je zrovna klid. Klidně pokaždé někde jinde.

Bylo to zvláštní, ale ta atmosféra mi strašně vyhovovala. Člověk slyšel a viděl, že to kolem kypí životem, že tedy není opravdu mrtvý, ale pokud nechtěl, nemusel se toho účastnit a zapojovat se. A já nechtěl. Mohl všechny ty společenské sály, předražené obchůdky, restaurace, posilovny, herny a podobné věci, jimiž byla lo přecpána a snažila se své pasažéry přesvědčit, že návštěva těchto světských chrámů je jakousi povinností, prostě hodit za hlavu. Na palubě, co nejdále od toho všeho, si opřen o zábradlí klidně meditovat a užívat.

Byl jsem rád, že jsem si dupl a trval na svém. Docela mě překvapilo, když se mi američtí producenti ozvali s nabídkou, že by chtěli natočit remake mého poloamatérského filmu, který jsem natočil před mnoha lety. Mou podmínku, že film musím režírovat já a budu mít dohled nad jeho konečnou podobou, se ani nesnažili zpochybňovat a vyvracet. Nepřekvapilo je to. Mě však ano. Amíci jsou známí svou morální úzkoprsostí a já doufám, že neočekávají, že ze své nekrofilní romance udělám instantní čajíček pro náctileté. Což mělo být předmětem jednání, na něž jsem byl pozván. Možná s jistou dávkou škodolibosti jsem jim oznámil, že to do Států s nimi milerád přijedu prokonzultovat a dohodnout se na konečných podmínkách a podobě našeho budoucího snímku, ale že do letadla mě nikdo nedostane. Napadlo mě totiž, že několikadenní plavba přes oceán by byla docela dobrá dovolená, relax, během něhož bych mohl důkladně zvážit nabídku, její možnosti a mé meze, z nichž nejsem ochoten ustoupit. Obzvláště, když to nebudu platit já. Nakonec souhlasili. Až po nalodění jsem ucítil pomstychtivý políček. Kabinka uprostřed lodi, tedy bez výhledu do prostoru, utopená v labyrintu chodbiček a silně povzbuzující klaustrofobní pocity, je stála sotva tisíc dolarů. Další důvod trávit čas na palubě a užívat si tu takřka rajskou a na pevnině neexistující atmosféru.

Opřen o zábradlí, užívající neskutečného klidu a zahleděn do blížícího se soumraku, pevně rozhodnut zítřejší večer naopak strávit sledováním za obzor mizejícího slunce, jsem trávil i onen středeční večer. Paluba byla vylidněná, většina pasažérů buď večeřela, nebo ještě nebyla dostatečně nabažena všech možností, vábniček a nabídek lodi. Užíval jsem si to. Počítám, že za pár desítek hodin většině z nich dojdou peníze a nezbude jim nic jiného, než mi dělat společnost. Tohle je totiž zdarma, tedy, v ceně již zaplaceného lodního lístku. Pak už to nebude ono.

Vše kolem tmavlo. Východní obzor se již ztrácel v temnotě. Ta čára, jasně oddělující hladinu od oblohy, byla čím dál méně zřetelnější. Za pár okamžiků zmizí úplně a rozpoznat půjde jen podle hvězd. Soumrak ochladil vzduch a patrně přitáhne i pár mraků. Začalo slabě foukat. Příjemně, ale k ránu bude asi dost chladno.

Stál jsem tam, lokty zapřeny o zábradlí, pravou nohu opřenou o podlouhlou lavičku, všechny důležité obvody v mysli přepnuty do vegetativní polohy. Netečně jsem hleděl neurčitě do dáli. Neměl jsem pevný bod. Pokud ano, ztrácel se někde v rozmazané, nevýrazné dálavě. Vlasy mi povlávaly ve větru. Moře se zvlnilo. Kdesi za mnou hlasitě luplo a paluba i s celou lodí se ponořila do příjemného mixu temnoty a světla. O kousek výše zahvízdal poryv větru mezi anténami a stožáry a schoval se mezi záchrannými čluny.

Úplně jsem vypnul. Proto mě ten hlas, který se z ničeho nic ozval zprava, docela vylekal.

„Tvrdí se, že v létě nejde slyšet,“ ozvalo se německy. Přízvuk okamžitě hlásal, že nejde o rodnou řeč. „Šťasten ten, kdo ji neslyší alespoň v létě.“

Otočil jsem se za hlasem. Ani jsem si ho nevšiml přicházet, natož usedat. Seděl na lavici asi tři metry ode mě. Zády se opíral o zábradlí, hlavu zakloněnou a odevzdaně hleděl vzhůru, nad vyšší paluby lodi. Někam mezi věže. Hlavu mu lemovaly dlouhé šedivé rozcuchané vlasy, jimž na první pohled poskytoval veškerou svobodu. Vráskami zvrásněnou tvář svíral hustý stříbřitě šedivý plnovous. Nebyl moc dlouhý, ale dlaň by vám v něm zmizela jedna dvě. Na sobě měl nevýrazný letitý kabát neurčitého hnědého odstínu, který tmavl společně s nocí. Z něj vyčuhovaly tesilové kalhoty ústící do popraskaných polobotek. První, co vás při pohledu na toho muže napadlo, byl údiv, kde asi tak vzal na lodní lístek. Vzhled trochu klamal. Mohlo mu být tak padesát, maximálně pětapadesát. Seděl nehnutě, nohy skrčené pod lavicí, ruce volně spuštěné podél těla. Pravou dlaní, jíž chyběl kus palce, přidržoval dvě knihy položené na lavici. Jedna byla dost ošuntělá, druhá vypadala spíše jako velký sešit v hrubých deskách.

„Kecy,“ zkřivil obličej a odplivl se nalevo do prostoru.

Sledoval jsem plachtící slinu bojující s gravitací, kam jen to jen šlo, a přemýšlel o tom, jak velká může být pravděpodobnost, že někoho, jako jsem já, tedy pasažéra, který se společnosti spíše straní, rozhodně ji tedy aktivně nevyhledává, na tak obrovské lodi, s tolika zaměstnanci a cestujícími, první člověk, s nímž se bezdůvodně a nezáměrně setká, osloví jeho rodným jazykem. A ne angličtinou, což by bylo očekávatelnější.

„Myslíte vítr?“ zeptal jsem se zpola nechápavě, zpola udiveně a pokývl směrem, kterým se díval.

Aniž by pohnul sebemenším kouskem zbylého těla, pomalu, jakoby instinktivně, bez života a zájmu, otočil tvář ke mně a zahleděl se mi odhodlaně do očí.

„Ne. Myslí ji!“ pronesl rezolutně.

Mlčky jsem na něj hleděl a cítil tu narůstající sílu napjatého ticha, kdy já nevěděl co říci a on čekal, co řeknu. Když už se ten němý řev začal stávat nesnesitelným, jen odevzdaně mávl rukou a zadíval se zase nahoru.

„Doufám, že jsem vás svou přítomností nevyrušil?“ pronesl spíše odevzdaně než jako otázku.

„Ne,“ řekl jsem úlevně důrazným, všeříkajícím tónem. „Vůbec ne. Naopak, už toho klidu a pohody začínalo být trochu moc. Trocha milé a klidné společnosti potěší.“

Opravdu?

„To jsem rád,“ sklonil hlavu a řekl to svým kolenům. Pravačkou k sobě pevně přitiskl oba svazky, jako by si je chtěl zasunout pod zadek. Až pak se na mě zase podíval. „Na dovolené?“

Jeho vyčerpaný sešlý obličej najednou ožil dychtivým výrazem. Jako by ho mé přitakání mohlo naplnit, vlít energii do jeho od prvního pohledu zcela jistě již opotřebovaných žil. Jako by na mé odpovědi závisela jeho další existence.

Ještě, než jsem stačil odpovědět, nahoře nad námi, někde v konstrukci, zakvílel vítr. Mužova tvář, najednou znetvořena děsem, rychle za tím zvukem střelila pohledem. Plně automaticky, zcela bez nějaké spojitosti s tím, co dělaly jeho oči, mužova levá ruka zajela do kapsy kabátu, a když z ní zase vyjela, přesunula se skrze zábradlí ven z lodi a do vody třemi prsty vysypala nějaký bílý prášek.

Podíval jsem se za jeho zrakem, a když jsem nespatřil nic zajímavého, odpověděl jsem.

„No, jak se to vezme,“ pokrčil jsem rameny a trochu lišácky se usmál. „Jedu do Států pracovně, ale rozhodl jsem se, že spojím užitečné s příjemným a pojmu tu cestu trochu rekreačně.“ Pod tíhou jeho nevýrazného pohledu jsem dodal: „Tedy odpočinkově.“

Hleděl na mě mlčky a nehybně a já začal trochu zmatkovat. Rozhovor bych uvítal, bylo by to příjemné zpestření a jeho nezvykle znějící němčina mě velmi potěšila, ale na druhou stranu mě trochu děsila jeho stejně nezvyklá kombinace obezřetné odevzdanosti. Ten muž se něčeho bál, ale zároveň byl rád za mou společnost.

„Promiňte,“ zvolal najednou, vyskočil na nohy, přehodil si knihy do levé ruky a nastavil pravačku k potřesení. „Už jsem si docela odvykl kontaktu s lidmi a tak zapomínám,“ usmál se. „Jan Haupt, jméno mé.“

A byl to v rámci našeho nenadálého vztahu velmi pozitivní impuls. Ulevilo se mi. Poprvé v životě jsem si potřásl pravicí bez kousku palce. Během představování jsem se blaženě usmíval. Přisedl jsem si a oba jsme se zakrátko ponořili do běžné neformální přátelské poznávací konverzace. Tedy mluvil jsem hlavně já, on jen přitakával a nevěcně odpovídal.

Po nějaké době jsme hlavní, běžná, zajímavá témata: kdo, proč, kam a co tam, začali pomalu vyčerpávat. Pomohla náhoda. Tedy, jak se to vezme. Uprostřed věty mě přerušil hlasitý hvizd větru protlačující se úzkými kouty ve výšinách nad našimi hlavami. Haupt ztuhl, jeho tvář během půl vteřiny ztratila veškerou barvu. Neuniklo mi, že se snad kvůli mně vší silou přemáhá, aby se nahoru, za tím zvukem, nepodíval. Svou ruku ale ovládnout nedokázal. Stejně instinktivně a setrvačně takřka totožně zopakovala pohyb jako prve, když jsem si toho všiml. Do kapsy, z kapsy ven, prostrčit zábradlím a do vody vydrolit bílý prášek. Rozhodl jsem se dát naší skomírající konverzaci nový impuls.

„Musím říci, že mě vaše němčina, tady na lodi, mile překvapila,“ začal jsem podlézavě. „Ale i když je vaše jméno německé, nedá mi se nezeptat. Vy nejste Němec, že ano?“

Otřel si práškem zašpiněné prsty o kabát, nevzrušeně pohmatem zkontroloval polohu svých knih a usmál se na mě. Čímž zahnal mé rozpaky.

„Jak se to vezme,“ pokrčil rameny. „Mám německé předky, ale já sám jsem se v Německu nenarodil, nikdy jsem tam trvale nežil a vlastně k němu nemám ani žádný vztah.“ Chvíli si hleděl na v příšeří utopené špičky polobotek a pak dodal: „Jen jsem po Německu chvíli cestoval.“

„Tehdy jste se naučil tak dobře Německy?“ chytl jsem se.

„Ne,“ zavrtěl hlavou. „To už jsem uměl dříve. Vlastně od narození. Pocházím z prostředí, kde se německy, a taky česky, hovořilo normálně. Včetně rumunštiny.“

„Vy umíte německy, česky a rumunsky?“ ani jsem se nepokoušel zahnat údiv.

Jako by se zapomněl, nebo si myslel, že mám stejnou jazykovou průpravu jako on, řekl něco, čemu jsem vůbec nerozuměl. Možná česky nebo rumunsky, snad aby mě přesvědčil, německy to zcela určitě nebylo. Pak zase přešel do němčiny. „Už to tak bude. On by to vlastně byl i docela zajímavý příběh,“ přitakal sám sobě, aniž by se na mě podíval.

Usmál jsem se a rozhodl tít do živého.

„A promiňte, že se zeptám, ale docela by mě zajímalo -“ v duchu jsem napočítal do tří a pak to rychle vychrlil, ať už je to venku a nedá se s tím nic dělat - „proč něco sypete ven z lodi? A co to vlastně je za prášek?“

Zahleděl se na mě úplně stejně jako prve. Znejistěl jsem.

„Pokud o tom tedy chcete mluvit,“ dodal jsem.

Nehnul ani brvou. Vše jakoby znehybnělo společně s ním. Dokonce ani vlas se mu nepohnul ve větru.

„Pochopil jsem, že to má nějakou spojitost s tím větrem, kvílícím nahoře na lodi,“ snažil jsem se ho povzbudit tím, že už do toho trochu vidím.

Zůstával nehybný. Kromě jeho ruky, pomalu se sunoucí do kapsy. Když ji vytáhl – hýbala se pořád jen ta ruka, vypadalo to děsivě – přesunul ji pomalu nad mé koleno, pohnul prsty a poprášil ho tím bílým práškem.

„Je to mouka,“ usmál se. Prsty otřel o své koleno a stáhl ruku zpět.

Podíval jsem se na své koleno a pohybem prstu rozdělil hromádku bílého prášku – mouky – na dvě poloviny. Zrníčka, která mi utkvěla na prstu, jsem jemně sfoukl.

„Obyčejná mouka,“ pokýval hlavou. „Může se použít i sůl.“

Rozhlédl se po palubě. Ne nějak dychtivě, ale visel jsem na jeho pohledu. Paluba byla prázdná. Jen, jakoby z dálky, z jiné dimenze, časoprostoru, k nám doléhal zvuk vln, motorů a zábavy ostatních cestujících. A samozřejmě velmi příjemné občasné zakvílení větru. Prostě pohoda. Jenže asi ne pro každého. Jak se zdá, v tomto muži vítr probouzí naprosto protikladné pocity než ve mně.

„Zabaví ji to a odvede pozornost,“ pokračoval Haupt. „Bohužel jen na zbytečně krátký okamžik.“

„Promiňte,“ nehodlal jsem pořád pochopit jeho indicie, „ale kdo je to ona? Jak o ní pořád mluvíte.“

„No ona!“ ukázal prstem někam nahoru, ke stožárům a anténám. „Víte, odkud se meluzína vzala?“

„Ne,“ hlesl jsem odevzdaně, neboť i když nějaké jméno padlo, nebyl jsem o nic moudřejší.

„Je to zvláštní příběh,“ pronesl. Pohledem zkontroloval své knihy a pak se mi zahleděl přímo do očí. „A přímo souvisí s tím, na co jste se ptal. S tím příběhem, o němž jsem mluvil,“ usmál se. „Souvisí se vším…“

„Ano?“ zeptal jsem se, snad abych získal trochu více času. Haupt to zřejmě vzal jako pobídku.

„Máte čas?“ zeptal se. Jeho dychtivost ukrytá za oponou vrásčité tváře se opět zavrtěla. „Chcete ho slyšet?“

Nijak jsem o tom nepřemýšlel, jen jsem se chvíli k ničemu neměl. Když mi došlo, že by si to snad mohl rozmyslet, a já přijít snad alespoň o pár jasných odpovědí na tu hromadu pronesených i nevyřčených otázek, rychle jsem ho ubezpečil.

„Je krásná, tichá a klidná noc a řekl bych, že ani jeden z nás nikam nespěchá. Dělá to za nás loď, na níž sedíme. Takže ano, máte-li co a chcete-li mi něco říci, rád si vás poslechnu.“

Haupt hlasitě vydechl. Zvedl obě své knihy, položil si je na stehna, překřížil přes ně své dlaně a začal vyprávět.


II.

Ptal jste se, jestli jsem Němec. Můj rod pravděpodobně sahá někam do Německa, ale kam až paměť sahá, a dají se dohledat prameny, odjakživa jsme žili v Čechách. Tedy až do půle 19. století. Tehdy se něco stalo, něco, o čem se v naší rodině, tedy větvi, z níž pocházím a které se to týká, vůbec nemluvilo. A pokud ano, časem méně a méně, až do ztracena, jen k vědomí toho, že se něco stalo. Zachoval se jen ten samotný fakt. Nikdy jsme po tom nepátrali, neptali se, staří mlčeli. Stalo se to jen jistým historickým milníkem v dějinách rodu Hauptů.

Tehdy se naše rodina rozdělila. Jedna její větev, ta, z níž pocházím, tehdy přistoupila na nabídku osídlení Banátu, sbalila se a odešla. Banát je rozsáhlé území rozkládající se mezi dnešním Rumunskem, Srbskem a Maďarskem, lemované z jedné strany Dunajem, Tisou a z jihu Jižními Karpaty. Tehdy bylo třeba jej osídlit a tak novým osadníkům, odcházejícím nejen z Čech, ale i Německa a jiných zemí, byla přislíbena půda, zdarma dřevo na stavbu domů a na deset let osvobození od daní a vojenské služby. Vcelku dobrá nabídka, zvlášť když odněkud prcháte a hledáte nové, vzdálené útočiště. Ono nakonec všechny ty přísliby dodrženy nebyly, ale jak už tam někdo přijel, prakticky nebylo cesty zpět. Dnes jsem přesvědčen o tom, že mé rodině se stejně zpět nijak nechtělo.

I když svým vzdáleným původem německá, má rodina se usídlila v převážně české vesničce Svatá Helena, kterou čeští přistěhovalci založili již v roce 1824. A pokud opravdu před něčím utíkala a hledala klid a pohodu, tady ji našla. Vybudovala si zázemí, vlastní prostor, schopný ji uživit a žila v klidu, míru a pohodě, společně s ostatními. Cizinci ve vlastní zemi, rodáci v cizí zemi. Němci, po staletí žijící v Čechách, usazení v Rumunsku. Ale Evropa jiná nebyla a už asi nikdy nebude. Přivykli jsme si, přičichli k půdě, zamilovali si to místo. Protože to bylo naše místo. Možná jsme byli bohemizovaní Němci usídlivší se v Rumunsku, rumunští germanizovaní Češi nebo Pémové, jak nás tehdy nazývali, ale naší vlastí byl Banát. Stal se jí. Za ta desetiletí nám vlezl pod kůži, pronikl do našich kostí. Neřešili jsme to. Mluvili jsme plynně česky, německy i rumunsky a nebyl problém mezi těmito jazyky přepínat v rámci jedné konverzace.

Takhle to šlo po sedm generací. V Banátu se zastavil čas, jako by jeho prostředí, vzduch, bujná historie a duch konzervoval. Jako by tam čas plynul pomaleji. Byl to prostý a materiálně chudý život, ale krásný a duševně bohatý. Tvrdou práci doprovázela radost, chudší peněženku živelnost, mozolnaté ruce sousedská vstřícnost. Jakoby nic kolem neexistovalo a nebylo potřebné. Zprávy a informace z pradávných zemí, které se prakticky staly již jen mýtickými místy ze starých příběhů a pohádek dorážely jen velmi sporadicky a málokoho zajímaly. Pravda, poslední roky se to trochu zlepšovalo. Nejsem však asi ten pravý, abych rozhodl, zda to bylo dobře.

Ta zpráva o dědictví mezi nás vpadla jako rozjívený pes mezi hejno slepic. Samozřejmě jsme měli povědomí o historii a původu naší rodiny, přesně tak, jak jsem již zmínil, ale v podstatě jsme na to nijak nemysleli a vůbec nepřemýšleli o nějakých příbuzných někde tam stovky kilometrů daleko. Neexistovali pro nás. Nezajímali nás, byli to pro nás naprosto úplně cizí lidé. Vlastně nás mnohem více, než samotné dědictví, překvapilo to, že nás vůbec našli, že mě vůbec někdo támhle v nedostižných Čechách vedl v patrnosti coby potencionálního dědice. Oficiálně jsem byl uznán za jediného dohledatelného žijícího dědice z přímého rodu. Inu, životní cesty jsou všelijaké.

Zdědil jsem poměrně velké rodinné sídlo v kopcích na okraji Šumavy. Fotky, přiložené ke všem důležitým a potřebným lejstrům, nevypadaly vůbec špatně. Sice decentní, leč přesto honosné sídlo na vrcholu kopce. Široko daleko nic. Jen lesy, louky, pastviny. Dům a přilehlé hospodářství vypadaly udržovaně, i když druhé již neplnilo svůj účel. V domě se již jen bydlelo, hospodářství bylo potlačeno do pozadí. Ale nemusí tomu tak být navždy, napadlo mě okamžitě. Vypadalo to jako krásný ostrůvek zdejší pohody přenesený do nitra civilizace.

Předchozí majitel, nějaký můj vzdálený příbuzný z patnáctého kolena, spáchal sebevraždu. Dost zvláštním způsobem. Pořádně roztopil v krbu a pak tím krbem vlezl do komína. Zadušeného, z části uvařeného, z části ohořelého, jej našli až za pár dní. Když jsem to slyšel, trochu ve mně hrklo. Někde zezadu z paměti mi totiž vyskočila stará zasutá vzpomínka na hodně dávno zaslechnutou – snad jsem byl ještě dítě – informaci, že málokdo z našeho rodu v Čechách umíral přirozenou smrtí.

Rozhodovali jsme se dlouho. Probírali a přehazovali jsme to s manželkou Annou ze všech stran. Zapojili do toho i děti, starší Ludmilu a mladšího Honzu. A nakonec hlavně kvůli nim, jsme se rozhodli. Bylo to někdy začátkem léta.

Nejdříve jsem jel sídlo a vše, co k němu patří, obhlédnout. Co nadbývalo, hlavně pozemky, u nichž jsme věděli, že je nevyužijeme a neuživíme, se prodalo. Než jsme všechno vyběhali, zařídili, zorganizovali, přesunuli a přestěhovali se, byl podzim v plném proudu a hýřil barvami.

Když jsme k němu dojeli autem celá rodina, Větrná, jak se kopci s naším novým domovem, i stavbě samotné, říkalo, hrála pestrou paletou barev. Žena a děti vystoupili, já chvíli napjatě setrval za volantem. Úlevně jsem vystoupil, až když jsem zahlédl radostné výrazy na jejich tvářích. Asi jsme se tedy nerozhodli špatně.

Větrná nevypadala nějak zvlášť honosně. Spíše prakticky. Dvě menší křídla rozdělená (anebo spojená, záleží na úhlu pohledu) velkou společenskou halou s masivním krbem a úzkou vstupní halou. Na obou stranách v přízemí nalevo prostorná kuchyně a přilehlé sklady na potraviny, napravo ještě prostornější herna s notně vybavenou knihovou. Takřka kompletní sbírky nejzákladnějších českých klasiků i obyčejných autorů – součást dědictví - potěšily hlavně dceru a zdálo se, že už jen ona vybavenost knihovny snad ke čtení přivede i syna. Do patra vedlo schodiště přímo ze společenské haly. Čtyři stejně prostorné ložnice, dvě s vlastní koupelnou, samostatná koupelna a dvě malé místnosti spojené se dvěma ložnicemi, které pravděpodobně plnily funkci šatny. Tuto funkci jsme zachovali.

Ještě si po těch letech živě vybavuji, jak jsme nahoru poprvé vystoupali všichni společně, jako jedna rodina. Ještě, než jsem se stihl vůbec nadechnout, Ludmila okamžitě zmizela v jedné z ložnic s vlastní koupelnou a hlasitě oznámila, že tahle bude její. Nikomu z nás to moc nevadilo, protože jak jsme později zjistili, okna z této ložnice vedla přímo do hustého jehličí mohutného smrku, stojícího jako němá nehybná stráž přímo před levým křídlem domu.

Anna se mile podívala na Honzu, pohladila jej po vlasech a ještě mileji řekla: „Doufám, že chápeš, že druhou ložnici s koupelnou zabereme s tatínkem.“

Syn se zaujatě rozhlédl po dveřích ústících na chodbu a ukázal na ložnici na opačné straně, hned vedle samostatné koupelny. „Když si budu moci vybrat tuhle, žádný problém.“

Musel jsem se usmát. Honza s Ludmilou spolu neměli žádný problém a měli se moc rádi, asi jako většina normálních sourozenců, ale docela jsem chápal, že chce mít vlastní pokoj, když má, na rozdíl od našeho starého banátského domku, tu šanci, pokud možno co nejdále od sestry. Navíc mi odpadlo vybírání pracovny. Prostě jsem se spokojil s poslední místností, která zbyla. Když jsme pak toho večera s Annou vyhlédli z jejího okna, radost byla o to větší. Ten výhled byl úchvatný a Větrná jako by právě v tento okamžik vytušila, že má možnost předvést veškerou svou krásu. V dálce se slunce blížilo ulehnout mezi měkce vyhlížející špičky smrkových masivů a jen pár desítek metrů od domu vzduchem líně plachtilo káně.

Když jsme později vyšli ven, nevycházeli jsme z údivu. Robustně decentní sídlo na holém vrcholku kopce. Prostorný kruhovitý obytný výsek obehnán masivní hradbou smrkového porostu. Široký plácek pokryt napohled jemným zeleným travnatým kobercem. V přesně vymezené vzdálenosti, tak, aby to nerušilo idylku, běžný život i detailní panorama obytné budovy, ale zase aby to nebylo daleko, hospodářská budova se stodolou a přilehlými výběhy. Te tady bylo pusto a prázdno, ale sotva se naše pohledy střetly, již jsme tam viděli slepice, nějaké ty kozičky a snad i pár ovcí. Celá tato do divoké krajiny hluboce vmáčknutá stopa lidského života působila malebně a neskutečně bezpečně. Tedy vyjma větru. Tomu nezabránili ani mohutné smrky, aby nepronikl do umělého výseku a neřval v něm jako rozverné malé dítě. Větrná dostála svému jménu opravdu znamenitě. Zdálo se však, že se na kvílivé tóny meluzíny půjde dát zvyknout, ba naopak, že se to dokonce po čase zvykem přesune mezi itinerář těch příjemných věcí, bez nichž by Větrná nebyla tím, čím je.

Kdybych jen tušil, jak daleko to bylo vzdálené pravdě.

Devadesátá léta se chýlila ke konci, blížil se přerod milénia, svět se ještě stále bouřlivě měnil a vše poukazovalo na povedený nový začátek. Ne že bychom se tehdy s manželkou cítili být již kdoví jak staří, ale nám už tak ani ne, spíše dětem ta změna viditelně prospěla. Vlastně nám všem. Dědictví samotné i peníze z prodeje jeho části nám s Annou umožnili zůstat doma, rozjet menší hospodářství a pokusit se získat alespoň nějaké příjmy tím, co nás baví. Najít si jinou práci jsme mohli kdykoliv. Anna malovala a fotila různé věci a krajinky a dařilo se jí tu a tam něco udat, já zkoušel umělecké řezbářství. Práce se dřevem mi vždycky šla. Měl jsem ho rád, všude kolem jej bylo plno, mnohdy v roztodivných tvarech, které stačilo jen lehce přikrášlit. Dcera plynule a bez potíží přestoupila v tomtéž oboru na nedalekou střední školu a syn na ještě bližší základní školu. Nebylo to nějak extra daleko, občas, když jsme se ženou dostali chuť, jsme je buď ráno odváželi, nebo odpoledne vyzvedávali autem, jinak jezdili vlakem a autobusem. Všichni jsme tak takřka každý večer trávili společně.

Byla to prostě idylka. Štěstí spadlé do klína.

Než jsem si začal všímat těch věcí. Než si ony začaly všímat mě.

Od nastěhování uběhlo pár týdnů. Počáteční nervozita z nového prostředí vyprchala. Podzim za sebou již pevně táhl zimu. Luft se ochladil, listnáče v okolí tu a tam bojující o svůj prostor na slunci, již úplně opadali. Větrná začala po krátké pauze žít. Hospodářské budovy ožily pohybem a hlukem drobného zvířectva, noví usedlíci usedli, pod nohy se pletlo neutahatelné a nezdolné štěně labradora. Ostrá linie náhle načrtnutá rodinným neštěstím, oddělující život od universa Větrné a blízkého okolí, byla pomalu zase smazána. Navrch opět získávala její atmosféra, pohoda a meluzína, prohánějící se neúprosně okolím a neustále kvílící tu bolestí, tu žalem, jindy prosbou.

Opravdu. Podívám-li se na to zpětně, a že jsem to za ty následující roky udělal nesčetněkrát, uvědomuji si, že vynechám-li tragický skon příbuzného, všechno to vážně začalo okamžikem, kdy jsem si začal všímat toho, že je na zvuku meluzíny něco podivného. Zpočátku to vlastně bylo zajímavé, podivné to začalo být až časem, až jsem se tím začal zabývat hlouběji a už po tom přímo pátral.

Asi každému se občas stane, že si myslí, že zaslechl hlasy v době a místě, kdy to prostě není možné. Zvukové přeludy jsou asi občasnou součástí lidského života, stejně jako přeludy zrakové. Tohle ale nebylo nic jasného a zřetelného. Jen jsem si po čase uvědomil, že tóny a intenzita meluzíny nespočívají v náhodě, že mají jakýsi řád, rytmiku a intenzitu. A tohle odhalení bylo jak noha vražená do zavírajících se dveří. Ty už se nikdy nezavřely, naopak, jako bych je rozkopl a začal odhalovat více a více.

Když jsem jeden pozdní večer, kdy už všichni spali, sledoval v pracovně nějaký dokument o dobrodruzích, snažících se nějak domluvit s navštívenými domorodci, pochytit nějaké jejich základní výrazy a vyslovit je správně, při zakvílení meluzíny objímající komín jen kus nad mou hlavou, sepnulo mi to.

Bude vám to připadat bláznivé, a já si to plně uvědomoval, proto jsem si to nechal pro sebe a nikomu z rodiny o tom neřekl, ale nabyl jsem přesvědčení a jistoty, že se ten skučící vítr, ona mýtická Meluzína, snaží promluvit, a čím více se o to za poslední dny snažila, tím více se jí to dařilo a já nepochyboval, že pokud ve svém úsilí nepoleví, brzy se dočkám prvního slova.

Při těchto myšlenkách jsem dvojím rychlým švihnutím zrakem zkontroloval čas na hodinkách a stav hladiny skotské v lahvi na dosah ruky. Kombinace obojího akorát tak příznivá pro podobné fantaskní myšlenky. Tehdy jsem se ještě usmál a raději odešel do postele.

Bylo to pravděpodobně naposledy, co jsem se v této souvislosti usmál. Později pro úsměvy již nebylo důvodu.

Druhý den brzo ráno, když jsem šel nakrmit a vypustit zvířata, jsem ve slepičím výběhu objevil podivné rýhy v hlíně. Nemohl jsem přijít ani na nic vzdáleného, co by je mohlo způsobit. Byly čerstvé, hluboké asi pět centimetrů. Slepice je vyhrabat nemohly, protože byly na noc zavřené v kurníku a večer tam ty rýhy prokazatelně ještě nebyly. Vypadalo to, jako když z nudy ryjete klackem, nebo patou, do hlíny nebo písku. Jenže tenhle klacek by musel být aspoň deset centimetrů tlustý a slepice tak široké paty nemají. Ony vlastně paty asi nemají vůbec. A nemohly to být ony ještě z jednoho důvodu. Zblízka to byly jen jednotlivé rýhy. Z odstupu však dávaly smysl. První shluk rýh bylo jasné a nezpochybnitelné písmeno N. Druhý shluk při troše dobré vůle tvořil nedokončené písmeno A. Tedy N a A. Mohlo to znamenat cokoliv. Taky vůbec nic. Ve spojení s větrem v pokročilém stádiu přípravy promluvit lidským hlasem, jsem však druhou možnost nepředpokládal.


III.

Netrvalo dlouho a všechna má podezření, všechny důkazy a náznaky se prokázaly. Snad naštěstí pro mou mysl takřka v jediném okamžiku, nebo spíše v řadě takřka bezprostředně po sobě jdoucích situacích.

Již bylo dost chladno, ale když bylo nebe bez mraků a nic nebránilo paprskům vzdalujícího se slunce dopadat přímo na zemský povrch, ještě se venku daly trávit příjemné chvilky. Toho Anna využila, rozložila si venku stojan a hodlala konečně dostát svému rozhodnutí namalovat větrnou a zaplnit to prázdné na zdi vedle krbu. Děti byly ve škole a já zatápěl v krbu. Vždycky, když jsem v něm rozdělával oheň, mrazilo mě a měl jsem tendence nakouknout do komína a zavolat, jestli tam někdo není. Představa mrtvého příbuzného, zaklíněného mezi cihlami, byla až nepříjemně živá a děsivá. Podle všeho však jediným návštěvníkem komínu byl vítr. Asi jsem někde nechal otevřené dveře nebo okno. Komínem docela profukovalo a jeden prudký poryv větru mi dokonce z krbu vyfoukl zmačkanou kouli novin. Kopl jsem ji zpátky, zahrnul třískami a zatížil tenčím polínkem. Škrtl jsem sirkou, naklonil se do krbu a chystal se papír zapálit. V ten okamžik se stalo několik věcí najednou.

V temnotě vysoko nade mnou zadunělo, plamen zápalky zhasl těsně před papírem a komín promluvil. Tedy, samozřejmě, vítr, který se tou štěrbinou v domě prohnal. Konečně se mu podařilo zformovat své tóny, intenzitu a prudkost do jednoho jediného slova. Jasného, zřetelného, nezpochybnitelného. Ač se potom stala spousta věcí, které by s přehledem měly na to, svou intenzitou a nepředstavitelností tento zdánlivě malicherný pocit zatlačit někam do prašného sklepení zapomnění, zadupat jej do bahna, ještě si dokáži živě vybavit pocit, který to ve mně vyvolalo. Byl to totiž docela antagonistický, protikladný pocit. Současně mě totiž polilo horko a mráz proběhnuvší po zátylku mi zježil chlupy takřka na celém těle. Na okamžik jsem ztuhl a bylo dobře, že zápalka zhasla, protože by mě jinak plamen, doputující k prstům, které ji držely, ošklivě popálil. Zároveň mě však fakt, že se meluzíně konečně podařilo mě oslovit, potěšil. Naplnil mé očekávání věcí příštích. To bylo splněno beze zbytku.

Z delšího rozjímání nad prožitým zážitkem mě vyrušil zvuk otevíraných dveří za mými zády a kroky mé ženy Anny, která vstoupila do haly. Aniž bych se otočil, rychle jsem rozškrtl další sirku a zapálil krb. Plamen se rozběhl po zmuchlaných novinách a během okamžiku se rozpraskal ve spleti třísek.

„Hotovo?“ zeptal jsem se Anny, když jsem se postavil, otočil se k ní a otřel si ruce o stehna.

„Ještě ne,“ řekla, když došla ke své komodě. Otevřela dvířka a vnořila do jejích útrob obě své ruce. Začala se v ní zapáleně přehrabovat.

„Hledáš něco?“ zeptal jsem se a vykročil k ní.

„Uhel,“ odpověděla rezolutně a skoro do komody zastrčila hlavu. „nechápu jak, ale prostě zmizel.“

„Jak zmizel?“ Už jsem byl u ní a účastně jí položil ruku na pravou lopatku. Když si to v mysli promítám zpětně, šlo asi o naši poslední společnou šťastnou chvilku. Vlastně každého z nás. Miloval jsem ji. Miloval jsem ji v tom jejím roztomilém rozrušení, jehož původcem jsem nebyl já ani děti. Ukazovalo ji to lidskou, zranitelnou. Ale odhodlanou.

„No, normálně zmizel,“ narovnala se, vytáhla ruce a začala se prohrabávat zásuvkami. „Kreslím, začala mě bolet ruka. Tak jsem na chvíli přestala, uhel odložila na spodek rámu, aby se nikam nezakutálel a trochu se rozptýlila dováděním s Rolfem. Házela jsem mu klacek, honila ho a foukala mu na čumák. Víš, jak to nesnáší a vždycky při tom rozmrzele skoro až zpívá.“ Usmála se. Tohle byla její oblíbená kratochvíle. Když to udělala poprvé, Rolfova takřka operní reakce nás všechny uvedla do záchvatu obrovského veselí. Hrozně jsme se tomu nasmáli. „No, a když se vrátím ke kresbě, ten uhel tam prostě nebyl.“

„Nesfoukl jej vítr?“ hádal jsem. „Nezapomeň, že se to tu jmenuje Větrná a meluzína je jejím takřka šestým obyvatelem.“

„Ne,“ zavrtěla hlavou. „Prohledala jsem okruh zhruba tří metrů kolem stojanu. A zase tak velký vítr, aby ho odfoukl dál, tam není.“

„A nevzal ho Rolf?“ zkusil jsem druhou možnost.

„Prakticky neměl kdy,“ rozhodila rukama. „Navíc mě to napadlo, tak jsem se mu podívala do huby a měl ji čistou. Určitě by měl alespoň trochu zamazané zuby.“

„Hm, tak to nevím.“

„A!“ vítězně zavýskla a vylovila ze šuplíku plochou krabičku. „Já věděla, že tu ještě někde jsou.“ Zastrčila krabičku do kapsy, vlepila mi uslintanou pusu na tvář, prudce se otočila a vyrazila ke dveřím. „Pa,“ zvolala vesele. „Chci to dneska dodělat.“

Sledoval jsem ji, jak odchází. Když zmizela ve dveřích, vrátil jsem se ke krbu a pořádně přiložil. Chvíli to vydrží. Dost času skočit si do pracovny pro knihu a sejít zpátky dolů. Te už to jen tak nezhasne.

Vyběhl jsem rychle do schodů, takřka přeskákal chodbu k pracovně, rozevřel nedovřené dveře a zjistil dvě věci. To okno jsem nechal otevřené u mě v pracovně. Annin ztracený uhel ležel na podlaze u protější zdi. Přímo pod nápisem vyvedeným trochu rozmáchlým, ale jasně čitelným písmem na zdi. Bylo to jen jedno slovo.

To samé, jaké jsem zaslechl v komíně.

NAJDI


IV.

Bylo to den ode dne silnější a intenzivnější. Slyšel jsem to všude. V komíně, v lese ve větvích stromů, ve škvírách pootevřených dveří, do nichž se cpala a vřískala mi do ucha. Bylo to to poslední, co jsem poslouchal před spaním, vzdálená větrná ukolébavka. Netypická tím, že spíše nedávala spát.

NAJDI

Spadané listí, ledabyle nafoukané do povědomých tvarů, rýhy v jehličí, kamínky tvořící kostrbatá písmena. Prosba. Příkaz. Ultimátum.

NAJDI JE

Paradoxní je, že před naprostým propadnutím vědomí, že jsem se zbláznil, mě bránil fakt, že jsem byl, naštěstí, jediný, kdo to viděl a slyšel. Nápisy, hromádky a netypické tvary věcí jsem okamžitě ničil. Zvuky se snažil ignorovat. Ne, že by to nešlo. Jen to nestačilo. Pocit, že po mně někdo něco chce, byl stále silnější. To se nebylo čemu divit. A pokud to mělo fyzickou nebo zvukovou podobu, mělo to i důvod. Jenže ruku v ruce s tím sílil i tlak, který mně k něčemu nutil. A tomu se postavit nešlo. Vnitřně jsem cítil, že prostě musím udělat to, co je po mně žádáno. Tedy lépe řečeno, co se mi přikazovalo.

NAJDI JE!

Z polohy proseb a příkazů do polohy fyzických výhrůžek se to všechno dostalo v okamžiku, kdy vítr vnikl do stodoly, kde jsem právě štípal dříví, a vypáčil a shodil srp zabodnutý do trámu. Ten srp byl dva metry ode mě. Ne vysoko, ale stranou. Proletěl ty dva metry a zasekl se do polínka, které jsem si přidržoval, že ho rozštípnu. Zasekl se tak silně, že jsme později měli problém ho z polínka vypáčit. Jako máslem projel mým palcem a oddělil od něj první článek. Čistý řez. Odťatý kus s nehtem spadl na zem. Zíral jsem na něj asi minutu, než jsem se začal hýbat.

Nebolelo to, a dokud jsem měl zbytek palce přitisknutý k čepeli, ani nekrvácelo. Nehledět na ten odseknutý kousek na zemi, ani bych o tom nevěděl. O přišití se nepokoušeli a já o to ani nežádal. Jen mi zastavili krvácení a na pahýlu sešili kůži. Obvázali, dali nějaké prášky na bolest a nařídili klid. Fyzický možná, ale psychický klid se, alespoň pro mne, z Větrné začal pomalu vytrácet. Vyfoukal jej vítr, jako osamělá, zapomenutá zrníčka z otevřené stodoly.

Když za mnou o pár dní později přišla Anna s rámem, který si připravila na malbu, co to jako má být, ještě jsem se z toho vymluvil, že jsem se nudil a jen tak bez přemýšlení a širšího záměru na čisté plátno různými barvami načmáral nápis "najdi je" a dětským stylem přikreslil dvě malé postavičky. Dvě kolečka a shluk čar, tvořících jednoduché znázornění lidské postavy.

„Hlavně to nechtěj věšet nikam v domě, prosím,“ vzala to, nechala rám na stole a šla si pro nový.

Rám skončil v krbu. Shořel během chvilky.

Zdálo se, že má zdařilá ignorance a úspěšné pokusy nebláznit z toho, přinesly jen přitvrzení.

Pes už jen tak lehce okecat a odbýt nešel.

Že jsme ten den Rolfa vlastně ještě neviděli, nám došlo u oběda. Po okolí se toulal běžně a občas i delší dobu, málokdy si však nechal ujít ranní možnost přivítat nás radostným štěkáním a afektovanou vlajkovou abecedou vlastním ocasem. Nemluvě o tom, že se stejně tak zpravidla vracel k obědu, při němž poslušně seděl u stolu vedle Anny v dychtivém očekávání, zda něco ze stolu náhodou nespadne. Ten jeho ksicht při tom, až komický a zároveň strašně lidský výraz ve tváři, to byste musel vidět. Jednou se Anna pokusila jej při tom namalovat. Jen rychlá skica plavajzem do bloku. Moc se jí to nepovedlo, protože jakmile Rolf zpozoroval, že panička nejí, ale věnuje se něčemu jinému, radostně ji šťoucháním vábil k tradičním poobědovým hrátkám. Překvapilo nás to tedy, ale nijak zvlášť nevzrušilo. Okolní lesy byly hluboké, členité a skýtaly mnoho zákoutí či podivných úkazů k prozkoumání. Sám jsem jimi nejednou brouzdal celý den. Navíc ráno napadl první sníh, který udržuje pach stop déle čerstvý.

Když se neobjevil ani odpoledne, ani ne tak ze strachu o něj, jako spíše ve snaze zabránit možné narůstající panice, jsem zhruba hodinu před setměním Anně navrhl, a zůstane doma, kdyby se náhodou vrátil, a já se po něm půjdu podívat do lesa. Vzal jsem si baterku, do brašny přes rameno vodítko, lahev s čajem a uzené prasečí ucho. Tomu Rolf nikdy nedokázal odolat.

Je asi jednodušší hledat jehlu v kupce sena, než zaběhnutého psa v obrovském lese. Kupka sena je totiž přece jen ucelenější, pravděpodobně vždy menší a více ohraničenější, než hustý a na kilometry roztažený les. Navíc, na rozdíl od psa se jehla nepohybuje a dostane-li se mimo seno, je to jen pro vaše dobro, protože je viditelnější a o to dříve ji najdete. Se psem je to opačně. Je v pohybu a opouští-li les, sníží vaši snahu na horší úroveň.

Navíc, kterým směrem se dát? Na východ? Na západ? Nejprve jsem se pokusil určit směr podle stop. Ale bylo jich tolik v různých směrech, že jsem tento pokus vzdal. Vybral jsem si západ, snad abych se vzdaloval nastupující tmě a byl déle ve světle. Jako bych mohl být rychlejší, než slunce.

Ač by se, podle všeho, co jsem již řekl, mohlo zdát, nijak jsem neplašil. Možná jsem si ty dvě věci ještě nehodlal dát dohromady, snad jsem pořád nevěřil, že se to dostane až tak daleko. Prostě jsem byl přesvědčen, že se Rolf jen zaběhl. Chytil ve sněhu čerstvou stopu a držel se jí. I proto jsem nijak netumloval. Šel jsem jen rovnou za nosem, rozhlížel se a bral to jako procházku.

Ještě dnes mě občas napadne, zda byla čistá náhoda, že jsem se vydal zrovna tím směrem, nebo zda mě k tomu přiměl ten podivný pocit, jemuž jsem poslední dny podléhal. A už tomu bylo jakkoliv, a z hlediska podstaty celého příběhu to je zcela nepodstatné, asi po hodině chůze jsem dorazil k maličké mýtince, která by v normálním případě, v normálním světě, v obyčejném životě normálního smrtelníka, v posledních paprscích zapadajícího slunce díky panenskému povlaku čerstvého sněhu až oslepovala. Mě tehdy snad ještě ne, ale vám už jistě došlo, že nejsem obyčejný smrtelník a tohle není normální příběh.

Mýtinka totiž nezářila, byla matná a sníh nebyl bílý. Byl rudý, alespoň jeho značná část. Musel jsem ji trochu obkroužit, abych si ze správného úhlu mohl ten vzkaz přečíst. Nepochyboval jsem, že je pro mě, stejně jako jsem nepochyboval, čím byl napsán.

NAJDI OBA!

bylo ve sněhu napsáno Rolfovou krví.

Hledat dál nebylo třeba. Stačilo jen zvednout hlavu. Rolfovo bezvládné tělo bylo nabodnuto na pahýl větve mohutného buku naproti přes mýtinu. Dal bych ruku do ohně za to, že by to žádný člověk nebyl schopen udělat. Byl tak vysoko a na tak nepřístupném místě, že by vám nepomohl ani dlouhý žebřík. Možná, kdybyste se spustil zavěšený na laně z helikoptéry. Ale proč byste to dělal, že ano? Proč by to kdokoliv dělal?

Nikomu jsem o tom samozřejmě neřekl. Bylo mi to hrozně líto, ale Rolfa jsem tam nechal. Nedokázal jsem si ani představit, jak bych ho dostal domů. Kromě toho jsem byl přesvědčen, že tam nevydrží dlouho. Minimálně do jara po něm nezůstane ani stopy.

A krvavý nápis?

Brzy zmizel. Tohle ještě nebyl trvalý sníh. Byl pryč během dvou dní, kdy se trochu oteplilo.

Od toho dne, kdy jsme přišli o Rolfa, to se mnou začalo jít docela z kopce. Ten tísnivý pocit, že jsem k něčemu puzen a tlačen, byl čím dál silnější. Vědomí, že to všechno, co se z počátku zdálo být nevšedně zajímavé a neobyčejné, čím dál více nabírá nepříjemných a již, zdá se, existenčně fyzicky nebezpečných rozměrů a podob, se začalo podepisovat na mé psychice. Snaha nedat na sobě nic znát a vynechat z toho vlastní rodinu tomu moc nepřidávala. Ono tomu, samozřejmě, tak nebylo, ale vypadalo-li to před Rolfovou smrtí tak, že veškeré ty úkazy ignoruji, teď to neplatilo už vůbec.. Začal jsem pokládat otázky a dožadovat se podrobností. Ještě jsem měl dost síly a odvahy se vzpírat, sice ne nijak zarputile a odhodlaně, vycházelo to spíše z mé bezmocnosti a beznaděje. Odpovědí však bylo stále to samé.

NAJDI JE!

NAJDI JE OBA!

Jako by už meluzína ty slova nepronášela v okolí, ve spleti smrkových větví či uličkách komínů nebo zákoutích třechy, ale usídlila se přímo v mé hlavě.

NAJDI JE!

HNED!

Cítil jsem, jak se pomalu hroutím. Že to už dlouho nevydržím. Kdo by vydržel? Ta bezmoc, beznaděj, pnutí a tlak mě pomalu ale jistě ovládali, pohlcovali a stravovali.

Jako by to věděla a rozhodla se důrazně bouchnout pěstí do stolu. Rázně mě popostrčit. Zařvat mi hlasitě do ucha, že nežertuje.

Byl páteční večer. Co jsme se přestěhovali, byly tyto dny naše slavnostní. Honza a Ludmila přijeli ze škol a čekaly nás celé společné dva volné dny v objetí rodiny. Hektický a z velké části osamělý týden, kdy měl člověk dost času přemýšlet a propadat se do propasti i vlastních osamocených myšlenek, nahradil živý víkend v podobě zážitků, rozhovorů, rad, zábavy, radosti, společných chvil a stolování.

Celý den hustě chumelilo a strašně foukalo. Rozhodl jsem se tedy, že obě děti vyzvednu již u vlaku a nenechám je jet autobusem. Cestou jsme s Ludmilou nabrali Honzu, který u spolužáka pracoval na nějakém školním projektu a na Větrnou dorazili až za tmy. Za ty více než dvě hodiny, co jsem byl pryč, přibylo tak 15 centimetrů nového sněhu. Vypadalo to, že pokud brzy nepřestane sněžit, pravděpodobně si společný víkend trochu prodloužíme, protože se z Větrné nějaký čas nebude dát jak dostat.

Anna již čekala s večeří. Byla tradičně vynikající. Pečené kuře, hromada salátu a sterilované červené řepy. Pro Ludmilu místo kuřete zapečený seitan se žampiony a paprikou. Nejedla maso od patnácti. Nijak nám to nevadilo, naopak, podstatně to rozšířilo rodinný jídelníček.

Byly to poslední krásné chvíle, které jsem strávil se svou rodinou. Vlastně to byla vůbec poslední noc, kterou jsem se svou rodinou strávil.

Po večeři jsme se přesunuli do haly. Honza odešel brzo spát. Tyhle rodinné intimity nebyly nic pro něj. Anna dokončovala svůj poslední obraz, Ludmila stála u francouzského okna a hleděla do tmy a chumlu zběsile poletujících sněhových vloček. Já jsem u stolu zápolil s vývrtkou a nepoddajnou lahví vína.

„Ta meluzína je dneska neúnavná,“ pronesla Ludmila a přejela dlaní pravé ruky po skle, jako by ji chtěla uklidnit.

„Jo,“ zvedla Anna hlavu od obrazu. „Huláká takhle už od samotného rána. Řekla bych, že neutichla ani na vteřinku. Člověk by se až divil, že si na to dokázal zvyknout.“

„Vždyť je to krásné,“ hlesla zasněně Ludmila.

Vývrtka konečně zajela do korku. Třikrát jsem prudce zatočil otvírákem, upevnil lahev mezi stehny a zrovna se chystal zátku vytáhnout, když Ludmila opět promluvila.

„Občas mám dojem, jako by na nás mluvila.“

Sevření stehen povolilo, lahev s ostrým zvukem dopadla na zem, jen zázrakem se nerozbila a zakutálela se pod stůl.

„Cože?“ vykřikl jsem vyděšeně a prudkým pohybem, aniž bych si to nějak uvědomoval, vytrhl nejbližší židli, stojící na stráži v půlkruhovém rozestupu s ostatními, zpod stolu.

Anna po mě prudce švihla pohledem a zrovna se chystala něco říci, když Ludmila pokračovala:

„Někdy si myslím, že jí rozumím.“ Hleděla stále z okna. Jako by poletující vločky měly hypnotizující účinky a ona jim naprosto propadla. „Jako by chtěla něco říci.“

Pak se všechno odehrálo najednou, takřka v jedné vteřině. Je zázrak, že si to člověk všechno vybavuje přesně a jasně. Až se přikláním k myšlence, že to přesně tak chtěla.

Někde nahoře něco bouchlo. Ještě, než mě zcela pohltil spád věcí příštích, snad jsem měl i čas chvilku se zaobírat tím, zda to bylo okno nebo dveře.

Neohlédl jsem se, myslím ale, že Anna ano. Stále jsem vyděšeně hleděl na Ludmilu. Proto si jsem zcela jistý tím, co jsem viděl.

Domem zahučel intenzivní zvuk. Možná jsem ucítil i nějaký záchvěv, poryv, vím ale určitě, že mi zalehlo v uších. Sklo francouzského okna se vydulo dovnitř, vstříc stojící Ludmile, jako břicho těhotné ženy. Na hranici vlastního periferního vidění jsem zahlédl Annu, jak ve zpomaleném záběru odhazuje štětec a v běhu k mé dceři kolenem dělá mohutné teatrální gesto dlouhého kroku. V mém pohledu ten krok nikdy nedokončila.

Skleněná boule se v mžiku pokryla pavučinou prasklin a explodovala ve velikostně a tvarově rozmanitých střepech vstříc Ludmilině tváři. Viděl jsem každý střep zvlášť, jasně a zřetelně. Jejich osvobození se z vězení okenní tabule, plavný let volným prostorem, záblesk světla odražený od jejich boků, až po prudkou penetraci hladké a dosud neporušené pleti nádherné tváře mé dcery. Některé střepy v její tváři zmizely zcela, jiné z ní v makabrózním výjevu trčely volně do prostoru. Ludmila v bezmocném obranném gestu pozdvihla ruce. Byla však pomalá a tak místo toho, aby si dlaněmi obličej ochránila, jen si jimi trčící střepy zarazila hlouběji do tváře.

Právě v ten okamžik jsem ji poprvé spatřil. Poryv větru venku sněhové vločky zformoval do podoby ženské tváře. Byla nádherná. Nebránilo to však vražednému výrazu.

Někde za mnou zazněl trýznivý výkřik.

Ludmila podklesla v kolenou, na okamžik ztuhla a pak se svalila na zem. Z krku jí stříkal rudý proud a ve volném prostoru se měnil v průhledný opar.

To už jsem byl na cestě k ní. Při obratu jsem spatřil Annu, jak volným letem plachtí přes prostornou desku stolu. Dopadla těsně vedle mě.

„Chytni jí tepnu,“ zařvala mi do ucha. Když jsem se v běhu na ní na chvilku podíval, viděl jsem, jak za sebou ze stolu táhne ubrus a snaží se jej smotat do použitelného tvaru. „Ať nevykrvácí!“

Poklekl jsem k Ludmile a snažil se co nejrychleji zhodnotit situaci. Tvář se jí změnila v krvavý shluk masa, kůže a střepů. Z pravé strany krku jí trčel střep, levá byla rozříznuta zhruba deseticentimetrovou řeznou ranou, z níž stříkala krev. Vrazil jsem do rány prsty a snažil se jí zabránit v úniku.

 

 
 

 

 

Z DALŠÍCH WEBŮ

REKLAMA