Jdi na obsah Jdi na menu
 


S Meluzínou sůl lízat (část II.)

26. 11. 2013

V.

Bylo zázrakem, že jsme ji dostali do nemocnice živou.

Honza seběhl vyděšeně dolů. Anna se chovala naprosto skvěle. Já se od Ludmily hnout nemohl, ona musela všechno zařídit. Rychle rozhodla, že v nemocnici budeme dříve, než sanitka. Chtěla, aby Honza zůstal doma, ale já ho nehodlal nechat samotného, napospas čemukoliv. Komukoliv. Naštěstí v nastalé skutečnosti nedalo moc práce ji přesvědčit, že, pro všechny případy, musí jet s námi.

Anniny řidičské schopnosti jsem nikdy nepodceňoval, ale tu noc, navzdory počasí, roční a denní době a povětrnostním podmínkám, letěla jako vítr. Zdálo se, že se naše auto ani nedotýká vozovky.

V nemocnici na nás zírali, ale zachovali chladnou hlavu a v nejrychlejším možném čase Ludmilu stabilizovali. Odjížděli jsme s tím, že ještě není zcela mimo nebezpečí, ale všechno je na dobré cestě.

Honzu jsme poslali hned do postele. Ani se moc nevzpouzel. Anna mi pomohla kartonem zakrýt rozbité okno, zamést střepy a setřít podlahu. Po třech panácích, nijak s jejich objemem nešetřila, se nechala přesvědčit, aby se pokusila trochu vyspat. Ať je zítra silná.

Pohladila mě po tváři a dlouze se mi zadívala do očí. Jasně jsem v jejím pohledu viděl tu neurčitou otázku. Co? Proč? Pravděpodobně v mých očích viděla odpověď: teď opravdu ne, kterou jsem se do nich vší silou snažil vtělit, protože se beze slova otočila a vyšla po schodech do patra. O chvíli později jsem zaslechl, jak se zavřely dveře ložnice.

Nevím, jestli to tam bylo už předtím nebo se to objevilo těsně před tím, než jsem si toho všiml, ale když jsem do ticha haly tiše pronesl: „Dobře. Co tedy vlastně opravdu chceš? Ale fakta! Ne nějaké pofidérní Najdi je! Chci koho a pokud možno jak a kde!“ můj zrak padl na podivný šrám na podlaze. Jako první by mě napadlo, že je to odřenina od střepů. Kdyby to nemělo tak zjevně záměrný tvar. Šipka vyrytá do podlahy ukazovala do vstupní haly.

Šel jsem ke dveřím a otevřel je.

Botník vedle dveří byl převržený a boty srovnané na zemi udávaly další směr. Ke sklepním dveřím. Zašátral jsem v nízké komodě a vytáhl baterku. Světlo ve sklepě svítilo, ale něco mi říkalo, že by bylo fajn vidět jasněji.

Otočil jsem starým vypínačem a sestoupil po schodech. Bylo tu šero, i když mi šla od úst pára, díky hučícímu kotli tu zase tak moc chladno nebylo. Alespoň u něj.

Jako bych nečekal, že další šipka, nakreslena do prachu podlahy, bude ukazovat do nejvzdálenějšího koutu sklepení. Přesně tam, kam jsme moc nechodili, i díky hromadě starého nepoužívaného harampádí, které jsme hodlali probrat a vytřídit, až bude teplo. Zdálo se, že se tím budu probírat dříve, než jsem myslel.

Byla tam tma jako v tunelu. Jediné dvě žárovky osvětlující sklep tak daleko nedosahovaly. Zapíchl jsem tedy ve směru šipky kužel světla baterky a následoval jej.

Další šipka, sestavená tentokrát z polínek dřeva, mě utvrdila v předpokladu. Směřovala přímo doprostřed hromady harampádí. Naštěstí jej nebylo zase tak moc.

Položil jsem baterku na nejbližší starý kufr a namířil její paprsek požadovaným směrem.

Prohrabal jsem se hromadou starých kufrů, košů plných kdo ví čeho, odsunul pár krabic, přesunul dvě stojací lampy, jeden teď již starožitný kočárek, masivní truhlu, rozkopl pár sloupků prachem zapadaných knih, roztrhl a za sebe naházel několik pytlů se skoro zetlelým oblečením, až jsem se dostal do toho nejzazšího rohu sklepení. Řekl bych, že jsem byl prvním člověkem, který na tomto místě stanul po několika desítkách let.

Venku zahučelo a nedalekým neutěsněným sklepním okýnkem zalamentovala meluzína.

„Fajn, jsem tu,“ řekl jsem směrem k okýnku. „Jak jsi chtěla. Byl bych rád, kdybys přestala teatrálně hýkat a dala mi nějak najevo, proč jsi mě tu chtěla.“

Venku opět zahučelo a sklepem se prohnal mrazivý závan větru. Baterka na kufru asi deset metrů ode mě se zakymácela a spadla na zem. V duchu jsem poděkoval, že nezhasla a chtěl si pro ni dojít, když jsem si všiml, kam svítí. Kužel jejího světla osvětloval roh, tedy spíše pravou stěnu rohu. Omítka už místy opadala, tam, kde zůstala, se změnila ve spíše chuchvalec plesniviny, hniloby a mechu. Někde mezi tím trčela povystrčená cihla.

Když jsem ji uchopil mezi prsty a pokusil se ji vytáhnout, rozpadla se skoro na prach. Zíral jsem do temné díry ve zdi. Rozhodoval jsem se, jestli si dojít pro baterku, obava strkat ruku do neznámé temnoty byla přeci jenom silným pocitem. Navrch však nakonec získala zvědavost. Bouchl jsem pěstí do druhé cihly. I ta se rozdrobila a v mračném oblaku se vysypala na podlahu.

Chvíli jsem hleděl na ten temný nepravidelný otvor zející ve zdi z již notně odrolených cihel. Pak jsem se prudce nadechl, zadržel dech, v mžiku poklekl na levé koleno a vrazil do otvoru ruku skoro až po rameno. Chvíli jsem naslepo šmátral, a když už jsem chtěl ruku vytáhnout – začal jsem se dusit a v podvědomí jsem nějak nebyl schopen se nadechnout, dokud ruku nevytáhnu – mé prsty na něco narazily. V hrudi mi začalo žhnout, rychle jsem to uchopil prsty, ruku z otvoru vyškubl a jeho ukořistěný obsah od sebe odhodil.

Svalil jsem se na zem a ve zvířeném prachu dal volnost svým plícím. Zhluboka nasály, až jsem se zakuckal. Baterka mi svítila přímo do ksichtu. Oslepovala mě, asi dva metry od sebe jsem však rozeznával obrysy obdélníkového tvaru. Dopajdal jsem k tomu po čtyřech a zvedl to. Byl to pevný balíček velikosti knihy, zabalený v kůži a převázaný již takřka ztrouchnivělým provázkem. Když jsem provázek rozvázal a kůži rozbalil, věděl jsem, že držím v ruce něco starého. Byla to opravdu kniha. Pevná vazba omšelá, poškrábaná, rohy znetvořené. Okraje stránek se již trochu drolily.

Vsedě, s knihou v ruce, jsem se došoural k baterce. Zvedl jsem ji a přešel pod světla. Ke kotli. Svazek jsem položil na staré křeslo, které jsme si tu přestěhovali pro alespoň trochu pohodlí při zatápění. Chvíli trvalo, než se kotel pořádně roztopil a bylo lepší počkat zde, než pořád běhat po schodech.

Naložil jsem do kotle. Rozhučel se a alespoň trochu rozmělnil venkovní kvílení meluzíny. Zhasl jsem baterku, křeslo přešoupl přímo pod jednu z žárovek, a dobře vidím. Pak jsem se do něj posadil, knihu si položil do klína a ze záhybu opěrky křesla vylovil zmačkaný balíček Startek se zapalovačem. Býval jsem hodně sváteční kuřák. Krabička mi vydržela i několik týdnů. V ten okamžik jsem však nevěděl o ničem, co by mi v zapálení cigarety zabránilo. Pokud někdy v mém dosavadním životě existoval okamžik, v němž vše ukazovalo, vyslovovalo se a dokonce křičelo, abych si zapálil cigaretu, bylo to právě tam, právě teď.

Zhluboka jsem potáhl z cigarety a rozevřel knihu. Moc se jí nechtělo, ale rychle si na ten, od pohledu dlouho nevykonávaný, pohyb vzpomněla. Nejprve jsem prstem prohnul stránky a rychle je projel. Zvířil se z nich malý obláček prachu a malinkých kousků stránek, okolí zaplnila vůně hodně starého papíru. Miluji tu vůni. Vždycky jsem upřednostňoval ty nejstarší, pokud možno první, výtisky. Částečně i pro tu vůni starého zežloutlého papíru. Občas to sice lezlo do peněz, ale já si prostě nemohl pomoci.

Stránky knihy byly popsány vybledlým inkoustem tak ze dvou třetin. Vzadu, někde mezi posledními stránkami, byl vložen přeložený svazek zachovalejších, od pohledu zcela evidentně novějších stránek, popsaných strojopisem. Jak se později ukázalo, byl to modernější a současnější přepis rukou psaných zápisků v knize, psaných dnes již pro normálního člověka prakticky nečitelnou a nesrozumitelnou staročeštinou. Strojopisný přepis byl datován rokem 1852.

Na začátku spisu stálo:

„Komuž dostaly se do rukou zápisky mé, čtětež historii prokletí rodu Hauptů, počavší z cesty sestoupivším Johannesem.“

Kdo ví, kdy byla rukou psaná kronika sepsána. Nikdy jsem neměl čas se tím zabývat, ale příběh, který vypráví, se odehrál někdy na přelomu 13. a 14. století.


VI.

Johannes byl pracovitý člověk. Statkářskou usedlost v kopcích českého pohraničí převzal po předcích, schopně ji udržoval a ještě rozšiřoval. Prostor kolem statku vymýcením lesa značně zvětšil, rozšířil pastviny, pole a louky. Dodával jak vrchnosti, tak i prostým lidem širokého okolí. A to jak na objednávku, tak i na častých trzích. Práce mu šla od ruky, vrchnost si jej cenila, k ostatním, i chudým a ubohým, se choval vždy slušně. Byl výřečný, moudrý a mnozí se k němu a jeho čestnosti uchylovali jak pro radu, tak i pro pomoc. Žil v klidu a míru, pro svůj statek, ženu a děti. O část svého štěstí se ochotně dělil.

Když se povedl rok a urodilo se, nabídl práci a obživu komukoliv, kdo měl zájem. Nikomu nezůstal nic dlužen. Stěžovali si jen lidé chamtiví a leniví.

Toho léta mu štěstí a Hospodin přáli. Stáda se rozrostla četnými přírůstky, počasí měnilo jen a jen ku prospěchu úrody, vzrostlá a šťavnatá tráva jen vybízela k posekání.

Nikdo později nebyl schopen přesně určit, kdy, jak a odkud přesně se objevila, ale jednoho dne prostě stanula uprostřed dvora a požádala o práci a střechu nad hlavou. Když promluvila, na statku jako by se na okamžik zastavil čas. Všichni současně najednou ustali v práci a mírou překvapeni, mírou udiveni, na ni pohlédli. Nikdo ji totiž neviděl přicházet. Najednou tam stála. Hubená, sličná, v prostém nevýrazném šatu. Líbezná tvář, dlouhé rovné vlasy padající k pasu a hypnoticky povlávající ve větru, květ kopretiny zastrčený za uchem a prošlapané boty. Žádná mošna ani deka přehozená přes rameno. Měla jen to, co měla na sobě. A v duši. A podmanivé kouzlo spojené s nevinnou krásou.

„Práce je vždycky dost,“ prohlásil Johannes, přistoupil k ní, nespouštěl z ní oči a vzal její dlaně do svých. „Jde jen o to, jak se k ní postavit.“

„Jsem pracovitá,“ prohlásila sebejistě a vzpurně neuhnula pohledem.

Obyčejně by to Johannese popudilo, v případě drobné, ale sebejisté dívky v tom viděl spíše klad, který mu imponoval.

„Inu,“ řekl, pootočil se a pravačkou obsáhl svou usedlost. „Vítej, pracuj a užívej.“ Když se jejich pohledy zase setkaly, usmál se. „Jak ti říkají?“

„Kessulína,“ odpověděla a zahleděla se někam za Johannese.

„Jdi támhle za Marií,“ ukázal prstem na postarší ženu s košíkem hrachu v rukou. „Řekne ti, co dělat a ukáže, kde spát.“

Lehce pokývla hlavou, a aniž by sklopila zrak, otočila se a odešla za ženou. Nehleděl za ní jen Johannes, ale všechno přítomné osazenstvo gruntu.

Kessulína brzy zapadla. Byla pracovitá, přičinlivá, příjemná, a i když z ní neustále čišela její hrdost, pevnost a jistá zpupnost, nikdy neodmlouvala, přidělenou práci vykonala beze slova, rychle, svědomitě a bez vyhýbání. Dívky a ženy si ji zamilovali, muži rádi spočinuli zrakem na její kráse a ona vždy jemně, ale důrazně, odrážela jejich pokusy. Všechny si postupně získala. Dokázala na lidi působit beze slov, jen pohledem, úsměvem, odrazem světla v očích či pohlazením. Řešila a zažehnávala spory, pomáhala léčit a zahánět nemoci. Povzbuzovala.

Zpočátku se pokoušeli všichni, nikdo se o ní však nedozvěděl nic podstatného. Odkud pochází, proč přišla, jak dlouho se zdrží. Ochotně rozmlouvala o všem, co se událo od jejího příchodu, nikdy se však ani slovem nezmínila a nenaznačila, co se událo před ním. Jen svědomitě vykonávala přidělenou práci, měla-li ji hotovu, pomáhala ostatním, šířila dobrou náladu. A jednou za čas si vyžádala den dva volno, během nichž najednou zmizela v lese a vrátila se až v domluvenou dobu. Co během své nepřítomnosti dělala, držela v tajnosti stejně, jako svůj původ a minulost.

Brzy si na to všichni zvykli a během několika týdnů přestali vyzvídat. Mnozí pacholci a některé děvečky koncem léta odešli, Kessulína zůstala. Automaticky. Nikdo se jí ani ona nikoho neptala. Prostě zůstala, a tak jí byla přidělována práce, které bylo vždy dost. Dál ji vykonávala.

Ale také sváděla. Johannes brzy ke svému údivu zjistil, že jej dlouhovlasá energická dívka přitahuje. Nejednou se přistihl při tom, jak záměrně vyhledává její přítomnost, vymýšlí si práci, jen aby jí ji mohl zadat a sledovat, jak ji vykonává. Později již začal zanedbávat vlastní povinnosti a stával se roztržitým.

Pravděpodobně to došlo dříve jí než jemu, ale když si konečně uvědomil skutečný stav věcí, své mysli, vlastního rozpoložení a chtíče, přijal to jako samozřejmou věc. Nepřekvapilo jej to. Bylo to očividné, cítil to tak. Stalo se to součástí jeho já. Nemohl si pomoci, ba co více, nechtěl s tím bojovat.

Chtěl ji.

Poslední zbytky jeho zdravého rozumu jej přiměly zkusit to po dobrém. Odmítnutí tak nějak očekával a také se mu ho dostalo. Odmítla Johannese zcela ve své přirozenosti, v plné síle svého půvabu. Zalichotilo jí to, ale nerada by kazila jeho pověst, přitěžovala jeho manželce a ublížila jejich dětem. Chce zde jen dál v klidu pracovat.

Johannes si myslel, že se s tím srovná. Omluvil se, poděkoval jí a dva týdny šlo vše dál, jako by se mezi nimi nic nestalo. Po dvou týdnech ho však ovládl silný záchvat vzteku. Na okamžik se přestal ovládat, ztratil nad sebou kontrolu, a když zase přišel k sobě, všiml si dvou věcí. Zohaveného těla mrtvé ovce, kterou během záchvatu umlátil sekerou a blíže nespecifikované změny ve své hlavě. Nikdo by ho nikdo nepřesvědčil o tom, že se člověk může najednou změnit během tak krátkého okamžiku. Nevěřil tomu stále, i když věděl, že se změnil.

Zklidnit se po tom, pro ovci vražedném, záchvatu mu pomohlo vědomí blížícího se úplňku. Považoval to za neškodné a tak to milosrdně přehlížel a nijak Mariiným půlnočním úplňkovým vycházkám pro bylinky nebránil. Kessulínu často brávala s sebou. Stačilo si jen počkat za chlívkem, až se budou vracet, chytit ji za ruku a udeřit polenem přes hlavu.

Zhasla jako svíčka a svezla se do trávy. Rychle ji za ruce zatáhl za roh a skrčil se k zemi.

Marie se otočila až po chvíli. Okamžik strnule hleděla do tmy za sebe. Snad si zvuky, které je přinutily otočit a dívčinu nepřítomnost vyložila tak, že se dívka chtěla ještě projít po měsíční záři zalitém lese.

„Ach, děvče,“ povzdychla si. „Nechám otevřeno,“ zavolala tiše do tmy. Pak se otočila a pokračovala do své světnice.

Johannes nemeškal. Chvíli ještě naslouchal, ale ticho spící usedlosti ho uklidnilo. Vstal a za ruce zatáhl dívčí tělo do nejbližší stodoly vonící čerstvým senem. Tam se na ni hned vrhl. Dokázal svůj kypící chtíč ovládnout natolik, aby se varoval poškodit její šat. Nechtěl zanechat žádné stopy. Dopřál si tu chvilku, aby jej na hrudi rozvázal a širokým roztažením vystavil svému zraku na pohled hebkou kůži mladého těla. V očích mu zajiskřilo. Stáhl si kalhoty, vyhrnul dívce sukni a zalehl mezi její stehna.

V ten okamžik Kessulína otevřela oči.

Ten pohled do konce svého života Johannes nedokázal vymazat z paměti. Výraz dívčiny tváře totiž nebyl takový, jaký by v podobné situaci každý očekával. Johannes by dal ruku na špalek za to, že viděl, jak se netečnou tváří mihl úsměv. Než se stihl zorientovat, zapřela se dlaněmi o jeho ramena a prudce jej ze sebe odhodila. Svalil se do sena. V záchvatu duchapřítomnosti však Kessulínu stihl chytit za kotník a ještě, než se stihla postavit, ji strhnout zpět k sobě. Jakmile byla opět v jeho blízkosti, udeřil ji otevřenou dlaní přes tvář a srazil k zemi. Rychle se na ni vyšvihl, obkročmo zasedl a zatlačil jí hlavu do sena. Až teď se začala bránit. Bušila do něj dlaněmi otevřenými i sevřenými v pěst. Jak se jim snažil uhýbat, zahlédl za sedly, vyskládanými na trámci, usmívající se tvář.

Pasáček Jakoubek.

„Neokouněj tam a pojď mi ji přidržet,“ zahulákal na něj Johannes, teď již plně pod vlivem chtíče, rozkazovačně.

Jakoubek vyskočil jako po ráně bičem. Dvěma skoky přiskočil a uvěznil dívčiny hbité ruce pod svými koleny. Ve tváři měl podivný škleb. Johannes si všiml, že se až do konce na něj ani jednou nepodíval. Jakoubkův zrak plně pohltila dívčina pohupující se prsa.

Jestli na ně jen sáhne, zabiji ho, napadlo Johannese, když se opět vracel mezi dívčina stehna. Tentokrát mu již nic nebránilo učinit svému chtíči za dost.

Když bylo po všem, Johannes vstal a zavazoval si kalhoty. Zhrzená dívka zůstala nehybně ležet a mlčky zarytě hleděla na stranu. Jakoubek vesele vyskočil a stahuje si kalhoty, hodlal zaujmout uvolněné pánovo místo. Jak to Johannes spatřil, mohutným švihem jej z dívky odhodil, popadl nejbližší vidle a připíchl ho za ruku k podlaze. Jakoubek jen tiše zaskučel a vytřeštěným zrakem hleděl na spoluviníka.

„Nikdy,“ řekl mu Johannes důrazně, když se nad něj sklonil, „nikdy se jí ani nedotkneš. Je-li ti život milý.“ Přišlápl Jakoubkovu znehybněnou ruku a škubnutím ji vysvobodil. „Neboj se, budeš odměněn,“ řekl již klidněji. „Ale na tohle si nech zajít chuť.“

Johannes zavěsil vidle, otočil se, a když obcházel stále ještě ležící Kessulínu – rychlým pohybem si alespoň zahalila holou hruď – tiše jejím směrem hlesl: „Nemohl jsem si pomoci. Už se to nebude opakovat.“

Pak ze stodoly vyšel do tmavé tiché noci.

Navštívily-li Johannesovu mysl kdy pocity viny za jeho hanebný čin, byly zahnány a jeho mysl uklidněna hned následující ráno. Když totiž vyšel z domu na dvůr, Kessulína byla v plné práci s Marií. Vypadalo to na krásný den a tak snášely do košů špinavé prádlo. To se pralo v horské říčce vzdálené od statku asi půl hodiny cesty. Marie i dívka pána s úsměvem pozdravily a dál se věnovaly práci. Kessulína nedala ani brvou najevo, že by se mezi nimi od včerejšího dne stalo něco, co by jejich vztah nějak změnilo.

Zůstala, chovala se k němu stejně, jako kdy předtím, mlčela. Johannes by na celou věc brzy snad i zapomněl, nebýt Marie.

Uběhl nějaký čas, když si vyžádala jeho čas někde v ústraní. Ani ho nenapadlo, co by mohlo být obsahem její žádosti. Když se sešli v obytné místnosti, kam z čeledi nikdy nikdo nesměl vstoupit, vyjma starosti o malé děti, a ty Johannesovy již byly velké dost, začala Marie zpříma.

„Kessulína je velmi přičinlivé děvče, pane,“ dívala se bokem, na malovanou truhlu.

Johannes nebyl nijak zvlášť pánovitý. Nevadilo mu, díval-li se mu někdo z jeho statku při rozmluvě do očí. Věděl však, že jestli si někdo vybudoval tuto výsadu, byla to právě Marie. Proto se trochu vylekal, začal se cítit provinile a přemýšlel nad dalším vývojem rozhovoru.

„Nu ano. Díky bohu za ni,“ odpověděl.

„Až se mi nechce věřit, kdy k tomu mohlo dojít.“ Teprve teď se mu Marie zadívala do očí.

Johannes ztuhl, jako by jej svým pohledem přišpendlila k židli, stejně jako před nějakou dobou on Jakoubka vidlemi ve stodole.

„O co jde?“ zeptal se a zasunul třesoucí se dlaně pod zadek.

„Na jaře budeme mít o jeden přírůstek více,“ nakreslila prstem na desku stolu jakýsi neviditelný ornament. „Kessulína je v požehnaném stavu.“

Johannes cítil, jak se mu roztekl výraz ve tváři. Instinktivně se vsedě vzpřímil a dal nohy od sebe, aby mu to nezasvinilo nohy.

„Kdo to byl?“ zahřmělo světnicí.

„Nevím, pane,“ přikrčila se Marie. „Kessulína odmítá odpovědět. Prý to nikdy nikomu neřekne. A já sama jsem si nikdy nevšimla ničeho, co by mohlo na někoho ukázat.“

„Dobře,“ řekl Johannes a postavil se. „Vyřiď jí, že s ní chci večer po západu mluvit na paloučku za chlívkem. Tak, aby nás nikdo neviděl.“ Pokynul rukou ke dveřím. „Teď odejdi.“

Toho večera Kessulína zmizela a na statku se již nikdy neobjevila. Alespoň ne v poznatelném stavu.

Johannes se domluvil s Jakoubkem a slíbil mu ještě větší odměnu, než dosud dostal. Unesli ji, když dívka přišla na místo smluvené schůzky a odvlekli do starého neužívaného stavení uprostřed lesů čtvrt dne cesty od Johannesova statku. Tam jí nasadili okovy a drželi ji tam až do porodu.

Johannes s obavami sledoval Kessulinino narůstající břicho. Tu a tam trpěl výčitkami svědomí, když dívku viděl přikovanou za nohu ke zdi, drženou jako zvíře v temné místnosti, spící na seně a krmenou z jedné misky. Moc dobře si však uvědomoval, že jeho ohnivě ryšavé vlasy mohou být průkazným poznávacím znamením otcovství. Obě děti je zdědily, nebylo proč si myslet, že se tak nestane u Kessulinina dítka. Věděl, že musí zabránit, aby se to kdokoliv dozvěděl.

A břicho rostlo, rostlo, až nabralo rozměrů mnohem větších, než kdy viděl u své ženy nebo kdekteré dívky z okolí.

Když přišel matčin čas, byli ji s Jakoubkem nápomocni oba. Porod proběhl bez nejmenších komplikací. Přesto byly jeho výsledky překvapivé. Kessulína počala dítka dvě. Dva malé chlapečky s ohnivě zářícími vlásky. Oba podivně znetvořené, s netypicky vyhlížejícími rysy ve tváři a zkroucenými končetinami.

S Jakoubkem chlapce pečlivě zabalili do plátna a Johannes mu přikázal, aby je odnesl. Když tak učinil, otočil se ke Kessulíně.

„Nemůžu připustit, aby se kdokoliv dozvěděl, co se stalo. Nikdy je neuvidíš.“

„Přijdu si pro ně,“ vyhrkla mu okamžitě do tváře. „Počítej s tím. Jako že ráno vyjde slunce a v noci zapadne.“ Nešlo poznat, zda má tvář zkřivenou prožitým porodem, nebo zlostí. „Jestli jim ublížíš, poznáš hněv můj a Kesuse, mého bratra.“

„Myslíš si, že se odsud někdy dostaneš?“ řekl výsměšně. „Jak jsem řekl. Nikdy je neuvidíš.“

Po těchto slovech se otočil a odešel.

Jak pravil Johannes. Kessulína již nikdy svá ryšavá robátka nespatřila. Stejně jako on již nikdy nespatřil Kessulínu živou, tak, jak ji dosud znal.

Když ji přišel navštívit druhý den, našel stavení rozbořené. Zeď, k níž byla oběť jeho chtíče připoutána, byla vevalená do místnosti, kameny a jíl rozsypaný po podlaze. Mezi rumem leželo dívčino bezvládné tělo. Řetěz, přikovaný k noze, omotán kolem krku, bledou tvář ztuhlou v křeči.

Stál tam nehybně asi hodinu. Dalšího dne s Jakoubkovou pomocí strhli zbylé zdi a pohřbili do nich dívčino mrtvé tělo.

O chlapcích a jejich osudu již nikdy nikdo neslyšel ani slova. Jakoubek si díky statkářově přízni notně polepšil. Začal panštět a kdo ví, kam až by jeho nos vystoupal, kdyby do roka a do dne od tajemného porodu nenalezli jeho znetvořené tělo nabodnuté na smrku na okraji Johannesova pozemku. Když se jim podařilo Jakoubkovu mrtvolu sundat, našli na jejím břiše vyřezaný nápis: „Najdi je“ podivný hrůzný nápis na nebožtíkově břichu jen posloužil k utvrzení nahlas nikdy nevyřčených domněnek, že se Jakoubek spřáhl s loupežníky, ne-li rovnou se samotným ďáblem. A dostalo se mu zasloužené odměny.

Jen málokdo si později uvědomil, že právě od nálezu Jakoubkovy mrtvoly začalo na Johannesově návrší, jak nazývali kopce, na jehož vrcholku Johannesův statek stál, nezvykle často a silně foukat.

Neštěstí se však Jakoubkovým tragickým skonem nevyčerpalo. Během roku zemřelo Johannesovo starší dítě. Zabil ho kámen vypadnuvší z nedaleké skály. Bylo potřeba šesti statných chasníků, aby jej ze znetvořeného těla dokázali odvalit.

O několik týdnů později zmizelo Johannesovo druhé dítě. Nikdo si nevšiml, kdy a jak zmizelo, ani kdo jej viděl naposled. Prostě bylo najednou pryč, jako by se po něm slehla zem. Nikdo o něm již nikdy neslyšel.

Johannesova žena sice následující rok povila další dítě, ze ztráty dvou předešlých se však již nikdy nevzpamatovala. Začalo se o ní hovořit jako o bláznivé Doře, která tvrdí, že v kvílivém větru, hučícím kolem stavení, slyší slova tajemné ženy, zoufale hledající své ztracené děti. Když se jí zeptali, kdo je ta žena, odpověděla slovem, které si vyložili jako Meluzína.

Trvalo jen pár let, než návrší již nikdo nenazval jinak, než Větrná.

Ještě o pár let později Johannese zabil padající strom. Grunt po něm převzal jediný žijící syn.


VII.

Příběh mě zcela pohltil. Zdálo se to podivné a jen těžce uvěřitelné, ale dával smysl mnohému z toho, co se dělo právě teď. O stovky let později. Ztratil jsem pojem o čase. Převracel stránky tam a zpět. Listoval jak v modernějším přepisu, tak i v originálním zápise a snažil se rozpoznávat a odhalovat skryté souvislosti.

Seděl bych tam pravděpodobně asi až do rána, kdyby mě nevyrušil Annin vyděšený křik, pronikající shora stropem.

Vyskočil jsem na nohy a s knihou v ruce vyběhl nahoru.

Okna a dveře do haly byly doširoka rozevřeny. Mnohé sklo v oknech, jak byla zcela evidentně prudce rozražena, popraskalo a vysypalo se z rámů na zem. Prostorem silně proudil vítr a pohyboval čímkoliv lehčím, co nebylo nijak zatíženo. Časopisy na stole se samy prolistovávali tam a zase zpátky. Několik papírů volně kroužilo v prostoru mezi stropem, podlahou a stěnami. Oheň v krbu se přílivem čerstvého vzduchu rozhořel jasným plamenem a hlasitě burácel. V komíně hučelo, v oknech radostně vyla meluzína. Lustr pod stropem zběsile tančil tak prudce, až hrozilo, že se každým okamžikem utrhne a zřítí na podlahu.

Přímo pod ním stála Anna s vyděšeným výrazem ve tváři a kabátkem Honzova pyžama v ruce.

„Je pryč,“ zakřičela, jakmile mě spatřila. „Honza je pryč.“

“Utekl?“ zeptal jsem se hloupě, ale okolní peklo k tomu prostě svádělo. Možná jsem chtěl jen sám sebe opít spásnou myšlenkou. I když mi bylo moc dobře jasné, co se stalo.

„NE!“ potvrdila na pokraji schopností svých hlasivek mou nejtemnější domněnku. „Prostě zmizel. Postel je prázdná, jeho pokoj taky. Celý dům je prázdný. Zůstalo po něm jen tohle,“ dodala a hodila kus pyžama mým směrem. Vítr jí ho vyrval z ruky sotva jej pustila a odnesl někam ke dveřím. Anna bezmocně rozpřáhla ruce. „Tohle začalo až potom, co jsem zjistila, že tady nikde není.“

Slyšel jsem moc dobře, co mi říká, čím dál více starostí mi však dělal lustr, stržený vírem šíleného záchvatu. Když se konečně utrhl a začal padat na Anninu hlavu, byl jsem připraven po ní skočit a strhnout ji pryč z oblasti jeho dopadu. Stačil jsem ale akorát tak zahodit starou knihu. Něco mě předběhlo.

Již jsem se skoro odrazil, když domem zatřásl mohutný nápor větru. V uších mi až zalehlo. Anně něco neviditelného podtrhlo nohy a mrštilo s ní na podlahu. Její ležící tělo najednou vzpažilo a jakoby taženo za ruce se začalo ploužit ke krbu. Jen o zlomek vteřiny dříve uhnulo z místa, o nějž se roztříštil utržený lustr a změnil se v tisíce poletujících kousků. Ty se rozprchly do všech koutů, zasypaly tažené tělo a zabubnovaly o mé holeně.

Anna křičela. Zády se sunula po podlaze, ruce natažené kolem hlavy. Zběsile kroutila hlavou, nevěda, kam je tažena. Stále prudčeji kopala nohama.

Já stál na místě, neschopen pohybu. Děkoval jsem bohu, že Anna nevidí, kam je tažena a doufal, že to až do samotného konce, za jehož rychlost jsem se modlil, nezjistí. Slíbil jsem v duchu sobě i jí, že to vezmu na sebe a do posledního okamžiku neuhnu pohledem.

Když se Anniny ruce vnořily do v krbu běsnících plamenů, její řev vystoupal do nesnesitelných výšek. Rukávy jejího svetru ihned vzplály a já viděl, jak těsně přilnuly k její kůži a vpily se do ní. Anna ze sebe vydala poslední výkřik, rovnoměrně naplněn jak hysterií, tak bolestí. Pak její hlavu pohltily plameny a utišily ji.

Ozvalo se hlasité křupnutí, Annino tělo se zlomilo v pase a zmizelo v komíně.

Žhavé uhlíky, které se z krbu vysypaly na podlahu, do ní začaly vypalovat černé fleky.

Jako bych se najednou dostal z moci něčího vlivu, jsem zjistil, že mohu hýbat nohama. Anně již nebylo pomoci a tak jsem rychle vyběhl po schodech do patra a na pokraji sil s vlastního dechu se vřítil do Honzova pokoje.

Okno nebylo rozraženo, bylo doslova vyraženo z pantů. Pravé křídlo leželo na Honzově rozestlané posteli, levé viselo na posledním tenkém spoji s okenním rámem a lehce se pohupovalo ve větru volně proudícím dovnitř. Chytil jsem postel a prudkým tahem ji převrátil. Jako bych si myslel, že se pod ní bude schovávat. Prudce jsem se otočil. Skříň byla otevřená a Honzovo oblečení se válelo před ní na podlaze.

Zeď vedle skříně zdobil rudý nápis:

NAJDI JE OBA!

Dodnes si odmítám připustit, čím byl napsán.

„Honzo!“ zařval jsem z plných plic.

„Najdi je!“ byla jediná odpověď, které se mi dostalo. Zahučela na mě zprava, z okenního rámu.

Zuřivě jsem se k tomu oknu vrhl. Snad jen na setinu vteřiny mě napadlo, že bych vše mohl ukončit skokem z něj. Místo toho jsem však jen křečovitě sevřel rám a do noci zakřičel:

„Já jsem ti je přece nevzal! Slyšíš? Jak mohu po těch staletích vědět, kde jsou?!“

„To nevadí,“ ozvalo se za mnou z pootevřených dveří. „Najdi je!“

„Prosím, neubliž mu,“ zakňoural jsem prosebně.

„Najdi je,“ zaznělo tentokrát celým domem.

Svalil jsem se na Honzovu peřinu, stočil se do klubíčka a až teď začal plakat.

Kakofonie v domě se zatím uklidnila. Vítr přestal hučet a jen slabě kontroloval situaci, jako požární hlídka u čerstvě uhašeného požáru.

Chvíli bylo ticho.

Pak se v hale rozezvučel telefon.

Vstal jsem a seběhl dolů. I když jsem podvědomě tušil, jakou zprávu přináší.

Chcete nechat hádat?

Soustrastný ženský hlas mi oznámil, že je mu líto, ale že má dcera před patnácti minutami zemřela.

Hlas již dávno zavěsil, já pořád stál nehybně u stolku se sluchátkem u ucha a nepřítomně jsem sledoval, jak uhlíky propálená podlaha začíná hořet a celý krb a jeho okolí se pomalu ztrácí v plamenech.

V prvním okamžiku jsem byl rozhodnut, že tam takhle stát zůstanu a nechám plameny přijít až ke mně a pohltit se jimi. Vždyť jsem přišel o vše, co pro mě něco znamenalo a jediné, co mě čekalo, byl nesplnitelný úkol dotěrné a neústupné stovky let mrtvé zhrzené ženy.

Pak, naštěstí, mým mozkem probleskla myšlenka na Honzu a já se ujistil, že dokud jej neuvidím mrtvého, je stále pro co žít.

Zahodil jsem sluchátko, na patě se otočil, a jako když práskne do koní, vyběhl zpátky do patra. V rychlosti jsem do batohu naházel pár kousků teplého oblečení a ty nejpotřebnější a nejnutnější věci: šperky, lehce zpeněžitelné drobnosti, trochu jídla.

Asi po čtvrt hodině jsem bleskově proběhl halou, teď již prakticky skoro celou v plamenech, v běhu ze země zvedl starou knihu a vyběhl ven do tmy a chladu. Chvíli jsem pomýšlel na auto, ale pak jsem uznal, že v zájmu nás všech bude lepší, když ho nechám tady a půjdu pěšky.

Naposled jsem se ohlédl na stavení – praskalo v něm a do tmy z jeho oken tryskala jasná záře. Zhluboka jsem se nadechl a vstoupil mezi stromy.

Trvalo docela dlouho, než jsem z dálky zaslechl sirénu a houkačky. Cestám jsem se vyhýbal a šel pokud možno rovnou za nosem. Asi po třech čtyřech hodinách jsem narazil na velký starý seník… naštěstí byl plný, ušlapal jsem si v něm hnízdečko, zavrtal se do sena a usnul.

Když mě vzbudil mráz a plný močový měchýř, byl již bílý den. V seníku jsem zůstal tři další noci. Než mi došly zásoby. Často jsem se vracel k teď již zcela vyhořelé usedlosti. Zdálo se, že hasiči dojeli akorát včas, aby zabránili ohni přeskočit na okolní les. Ze samotného stavení již moc nezachránili. Zdržoval jsem se v okolí, kdyby se náhodou objevil Honza. A hledal.

Po třech dnech jsem přešel Větrnou na druhou stranu a v městečku, do nějž jsme moc často nejezdili, si najal pokoj.

Po okolí jsem se trmácel ještě asi dva tři týdny. Celou tu dobu marně čekal na Honzu.

Ani jednou se neozvala. Až po těch dvaceti dnech jsem ji zaslechl promluvit z půdy hotelu. Když mě pak v noci něco shodilo z postele, ráno jsem se sbalil a odjel.


VIII.

„A kam?“ zeptal jsem se ho, plně zaujat vyprávěným příběhem.

Haupt mlčky pokrčil rameny.

Na východě nebe a moře od sebe oddělil stále jasnější světlý pruh. Jakoby začal ředit temnotu noci a zeslabovat její moc.

„Jel jsem zdánlivě nazdařbůh,“ řekl najednou. „Nejprve do okresního města, kde jsem několikrát navštívil archiv, knihovny a místní noviny. Nechtěl jsem moc vzbuzovat pozornost a tak jsem vždycky hledal obecně. Ve starých novinových výtiscích jsem však o Větrné a jejích obyvatelích nenašel nic, co by mi nějak pomohlo, co bych již nevěděl, nebo si alespoň nedokázal domyslet. To i ta kronika ze sklepa mi toho poskytla více.“

Na chvíli se odmlčel a pohlédl k východu. Na krátký okamžik ten bezesporu nádherný okamžik, jakým východ slunce uprostřed oceánu je, na jeho tváři vykouzlil výraz, který bych u takto, dle jeho vzhledu a ostatně i toho, co všechno, bez ohledu na pravdivost nebo upřímnost těchto slov, řekl, nečekal. Byl to výraz blaha, naprostého oddání prožitku. Vteřinového souznění. Na okamžik mě napadlo, že se z toho stavu nebude chtít odpoutat a konec příběhu, pokud jsem již nevyslechl vše, už nevyslechnu. Vyrušit dotazem jsem ho nehodlal.

Nastalé ticho bylo čím dál tíživější a bezhybnost začínala pomalu brnět, když si odkašlal, přehodil nohu přes nohu a s úsměvem promluvil.

„Nedala mi pokoj. Neustále mě stíhala a pokaždé, když nabyla pocitu, že se vyhýbám svému hlavnímu úkolu, se důrazně připomenula. Přestal jsem se s kýmkoliv přátelit a udržovat vztahy na dobu delší, než bylo pro mé poslání nutné. Přicházet tragicky o všechny, kteří mi, aniž by o tom věděli, mohli nějak pomoci, radosti ze života ani snaze moc nepřidá.

Zároveň mi však pomáhala. Je to vlastně logické. A velmi prosté. Prcháte. Prcháte před svým starým životem a díky jedné dost výrazné události v něm, se snažíte, aby vás nikdo nepoznal. Musíte dělat něco, k čemu vás někdo nutí. Ze vzduchu se nenajíte, pěšky se nedostanete všude. Poskytovala mi prostředky. Nikdy mě nezajímalo jak, jen jsem je přijímal. Nebylo ale těžké, po tom všem, co mi předvedla, si domyslet, jak je asi obstarávala. Prostě jsem se třeba ráno probudil a na stole ležela kabelka. Použil jsem, co se mi hodilo, v první řade hotovost, zbytek jsem ničil a zahazoval. Za tři dny tam ležela igelitka, jindy kufřík nebo batoh. Jsem vlastně takový pouliční lupič, který má docela vychytaný způsob a nikdy ho nikdo nechytí při činu. Když jsem se vzbudil dnes ráno, ležela vedle postele napěchovaná peněženka. Myslel jsem si, že Amíci u sebe už tolik hotovosti nenosí. Nechal jsem si pět set dolarů a peněženku pohodil co nejdále od mé kajuty.“

Odmlčel se a s výzvou v očích na mě pohlédl.

„Teď by vás asi zajímalo, jak jsem to měl s doklady, pasem a tak, co?“

Usmál jsem se. „Nebudu zapírat, že mě to nenapadlo…“

„Je to strašně jednoduché,“ rozhodil rukama. „Když to nutně nepotřebujete, je pro vás nepředstavitelná, komplikovaná a takřka nemožná jen představa, jak se k tomu dostat, sehnat to a zařídit. Ale když to nutně potřebujete, když se to musí stát stejně nutnou součástí vašeho života, jako pumpující srdce nebo pohyblivé nohy, prostě to zařídíte. Přestane to být neřešitelným problémem, začne to být nutností. A tak jdete a zařídíte si to. Kompletní sadu falešných dokladů na tři různé identity jsem měl u sebe do jednoho měsíce.“

Dal mi trochu času to zpracovat. Jen na mě mlčky hleděl.

„Pravděpodobně, tedy doufám, to nikdy potřebovat nebudu,“ řekl jsem s co jak nejsilnějším komickým nádechem, „ale na druhou stranu, tohle neuškodí vědět.“

Usmál se a pokývl hlavou. „Služebníček,“ řekl tiše. Pak však udělal důrazné gesto dlaní a prudce to uzavřel. „Vraťme se však k ní a našemu příběhu.“

„Dobře.“

„O historii Větrné skoro nic, ale o ní se mi podařilo zjistit pár informací. A když se ty střípky rozeseté po různých povídačkách, pověrách, ale i historických záznamech, poskládají, dá to slušný životopis. Je možné tomu věřit či nevěřit. Já osobně jsem již ochoten uvěřit čemukoliv.“

Opět jsem přitakal a podpořil ho. „Jen pokračujte. Rád si to poslechnu.“

„Děkuji,“ úlevně odpověděl. „Už jsem potřeboval to všechno ze sebe dostat.“ Olízl si vyprávěním vyprahlé rty a spustil:

„Postupem času příběh o Meluzíně, utrápené matce, hledající své ztracené děti, zlidověl v mnoha kulturách a v mnoha obdobách, ovšem s rozpoznatelným základem, se vykládají jako dětské povídačky. Dokázal však v lidech zakořenit a projevovat se mnoha zvyky, jako třeba s tou moukou, jak jste se ptal.

Stopy se dají nalézt jak v mytologii, tak v reálných historických záznamech. Kesus, známý také jako Esus, kterého, podle nalezené kroniky, označila za svého bratra, a o jejich příbuznosti napovídá i její původní jméno, byl keltský bůh větru. Podle všeho vládl stromům ohýbajícím se ve větru i podzemí, v němž se nachází jejich kořeny. A teď pozor, oběti na jeho počest byly věšeny na stromy. Pokud jste mě poslouchal pozorně, souvislost zmiňovat nemusíte.“

Ubezpečil jsem jej pohybem dlaně a souhlasným zavrtěním hlavou.

„O Meluzíně samotné se vyprávěné příběhy a záznamy zmiňují v průběhu mnoha let. První z nich, Historie o Meluzíně, sahá do konce 14. století. Mají různé podoby, jedny hovoří o Meluzíně jako víle s hadím ocasem, další o třech jejích dětech a opět pozor – někdy znetvořených. Prakticky, i díky vlastním zkušenostem, bych však řekl, že všechny vychází z našeho známého příběhu.“

Než se stačil nadechnout a pokračovat, všiml si, že hledím na ty jeho dvě knihy. Podíval se na ně, obě je uchopil a položil si je zase na klín.

„To je ta kronika?“ pokývl jsem k němu hlavou.

„Ano,“ přitakal bez přemýšlení. „To, co jsem našel v domě. Původní svazek, modernější přepis, můj vlastní přepis a v té druhé knize v kronice prakticky pokračuji dál, až do současnosti. Je tam vše důležité, k čemu došlo od okamžiku, kdy jsme se s rodinou nastěhovali na Větrnou a s čím jsem vás během dnešní noci seznámil.“

„Jak dlouho?“ zeptal jsem se a přemýšlel, jak ten strohý dotaz specifikovat.

Byl však rychlejší, zdá se, že pochopil.

„Patnáct let,“ řekl, jako by tomu doteď sám nebyl schopen uvěřit. „Hledám už patnáct let.“

„Asi to bude znít hloupě,“ řekl jsem nejistě, „vlastně jste mi odpověděl celým tím příběhem, ale našel jste za tu dobu alespoň něco, co by tomuhle všemu dávalo nějaký smysl, důvod, opodstatnění? Cokoliv, maličkost, která vás v tom hledání přivedla alespoň o maličký kousek blíž?“

Sotva jsem to dořekl, zmocnil se ho hlasitý záchvat smíchu. Dost jsem znejistěl a připadal si jako idiot. Když jeho smích plynule přešel do prudkého kašle, vztyčil ke mně pravou ruku s roztaženou dlaní, jako by mě chtěl zastavit, nebo mi v něčem zabránit. Hlasitě si odchrchlal a plivl přes zábradlí obrovský hustý, skoro až masitý, chrchel.

„Promiňte,“ omluvil se. „To nebylo nic proti vám,“ hleděl na mě procítěně a já pochopil, že to myslí vážně. „Nechtěl jsem se vás nějak dotknout. Jde o to, že podstatou tohoto okamžiku, poslední doby, několika minulých dnů, týdnů, měsíců a snad i let, je fakt, že já už ani nevím, co vlastně dělám.“

Hleděl na mě upjatě, jako by svým upřeným pohledem chtěl podtrhnout a zdůraznit význam svých slov. Rozhodil pažemi.

„Hledám její děti, dvojčata, jak chtěla?“ otázal se, jako bych ho svou odpovědí mohl vykoupit, dát mu rozhřešení a zprostit jej jeho osudu a prokletí. „Hledám svého syna?“ V očích se mu zalesklo. Tu malinkou slzu vykukující z koutku pravého oka jsem spíše jen tušil, než opravdu viděl. Zdálo se, že Hauptova mysl by brečet i chtěla, tělo však již nemá, odkud by bralo. „Nebo už jen prostě hledám způsob, jak před tím utéct? Popotáhnout tu káru zase o kus dál, abych získal další hodinu? Den? Trochu klidu? A ticha?“

Tentokrát rozhodil rukama důrazněji a prudce vstal. Obě knihy spadly na palubu. Otočil se ke mně zády a pozvedl ruce k nebi.

„Nevím,“ pronesl k nebi. „Může to být cokoliv z toho, může to být všechno dohromady.“ Otočil se tváří ke mně a odevzdaně spustil ruce k tělu. „Jedno však vím jistě.“

Jeho zrak se nezastavil na mé tváři, ale prošel skrz. Jako nůž máslem, jehla látkou, tygr proskakující hořící obručí. Hleděl ne na mě, ale skrze mě. Měl jsem nutkání se otočit a podívat se, jestli se díval na něco určitého, ale cítil jsem, že by se to nehodilo.

„Už nemám sílu,“ řekl najednou a jako by to bylo něco, co v sobě dlouho dusil, bál se to připustit, přijmout a nechal to, aby ho to vnitřně požíralo. Viditelně se mu totiž ulevilo. Z jeho tváře, z jeho těla ve stejném okamžiku, kdy ta tři slova opouštěla jeho ústa, spadlo něco velkého a těžkého. „Už nemám sílu jít dál hledat. Přesvědčovat se, že Honza pořád někde žije. Snažit se uspokojit buď její požadavky nebo vlastní mysl a svědomí. Už nemám sílu přesvědčovat vlastní tělo, že žije, že by se mělo hýbat a držet pohromadě. Za ty roky jsem se postupně ztratil. Zcela jsem se vymazal ze světa. Zůstalo jen tělo, prázdná skořápka, reagující na poslední záblesky několika ještě nevyhaslých impulsů. Už nemám sílu udělat další krok, učinit další i to nejprimitivnější rozhodnutí. Chce se mi močit, ale je mi to jedno.“

Jeho tváří probleskl sotva znatelný impuls.

„Zrovna mi to teče po nohou,“ pohlédl si na kalhoty. Já si zakázal se tam podívat. „Je mi to jedno. Jde to naprosto mimo mě. Nemám s tím nic společného. Nehodlám, nechci a nemám sílu tím zabíjet byť jen vteřinu toho, co by se při troše dobré vůle dalo nazvat životem. Já už totiž nežiju. Jen jsem si to odmítal připustit.“

Nastalé ticho jako by bylo tečkou za tím vším. Vyzařovala z něj konečnost. Bylo řečeno vše, představení skončilo, příběh vyvrcholil. Nechtělo se mi tomu věřit. Takhle? Stojíme tu oba naproti sobě, mezi námi leží jeho knihy. A co dál? Mám se rozloučit a odejít? Nevypadá na to, že by to očekával. Odejde on? Nevypadal ani, že by se k něčemu, k čemukoliv, chystal.

Pak najednou promluvil. Až jsem se jeho hlasu lekl.

„Poslední energii jsem spotřeboval k tomu, abych si ujasnil, že už vlastně nic nemá smysl. Její děti najít nelze, je to nesmysl. Seru na ně. Honza je bu mrtvý a byl mrtvý od začátku, tudíž ho nemá smysl hledat, nebo už je dospělý, samostatný a nebude mě potřebovat. Cítím to jako osvobození. Nikdy by mě nenapadlo, že rozhodnutí může mít takovou sílu.“

Ukázal na knihy mezi námi.

„Ty knihy… Rád bych, abyste si je vzal. Je tam všechno, i to, co jsem ve svém vyprávění opomenul nebo zapomněl. Ucelený příběh, od začátku. Konec třeba dopíšete vy.“

„Ale…“ chtěl jsem namítnout, ale neumožnil mi to.

„Můžete s tím dělat, co chcete. Vydat, zfilmovat, jak je libo. Nebo to třeba hodit za mnou.“ Mile se usmál. V lehkém náznaku ke mně vztáhl obě ruce. „Byla to krásná noc. Děkuji, že jste mě vyslechl.“

Hodit za mnou? Šrotovalo mi v hlavě. Co to…?

Než mi to došlo, udělal to.

Dvěma kroky přiskočil k zábradlí a takřka ukázkovým švihem snožmo se přes něj přehoupl. Přiskočil jsem k zábradlí, ale spatřil jsem už jen, jak se jeho nohy srazily s vodní hladinou, jeho tělo bylo vtaženo do vody a strženo pod trup lodi. Zmizel dříve, než jsem si vůbec stihl uvědomit, co se vlastně stalo.

Hleděl jsem do pěnících vln dorážejících na trup lodi několik minut. Nevím přesně. Vyrušil mě až blížící se tichý hovor. Otočil jsem se a spatřil knírkatého blonďáka, jak vystřiženého z východoněmeckého filmu ze sedmdesátých let, jak si, zaklesnuti ruku v ruce, vede nádhernou Asiatku.

Sehnul jsem se pro knihy k palubě, zvedl je a vydal se do nitra lodi. Ke své kajutě.

Přemýšlel jsem, kde bych tady, pro všechny případy, sehnal alespoň trochu mouky.


Červenec 2013