Jdi na obsah Jdi na menu
 


Sama. V noci. Sebe.

25. 4. 2013

Ten náhlý, intenzivní a elektrizující pocit, který se jí prohnal tělem, narušil spánek a zničehonic dokořán rozrazil víčka jejích spících očí, nikdy předtím nezažila. Moc dobře si ale uvědomovala, o co jde. A ačkoliv její mysl i tělo ten pocit zaskočil, měla radost. Snad ještě její matku by podobný zážitek mohl i vyděsit, ale ji už ne. Žije přece ve 21. století, o orgasmu se dnes hovoří poměrně často a ve snových a vymyšlených představách o jeho prožití lže spousta jejích vrstevnic. To, že ho tedy konečně (už?) prožila na vlastní kůži, nebo lépe řečeno, na vlastní nervová zakončení, ji spíše potěšilo, než vyděsilo. Trochu podivný a zvláštní jí však připadal způsob, jakým ho dosáhla. Takhle? Najednou? Z ničeho nic uprostřed spánku? Bez cizího nebo dokonce vlastního přičinění? Rozpačitě zapátrala i v těch nejodlehlejších koutech v oddělení paměti, ale nedokázala si vybavit ani žádný sen, který by ji k tomu prožitku přivedl.

Ještě se pořád třásla a chloupky na těle zarputile odmítaly slehnout do stabilní polohy. V podbřišku jako by jí hlasitě odbíjel masivní několikametrákový kostelní zvon. Zvuk, který doslova cítíte. Narážel jí do páteře. A pak tu bylo to mravenčení. Vsadila by se, že jí stydké pysky vibrují pouhým okem pozorovatelným pohybem. Stehny se rozlévala příjemně horká vlna. Trochu nadzvedla peřinu a lehkým tlakem překonala odpor gumy pyžamových kalhot. Vždycky spala ve dvoudílném pyžamu. Noční košile se jí hnusila, a i když jí samotné to v jejím věku připadalo poněkud dětinské, spát nahá se tak nějak styděla. Jen maličko roztáhla prsty a opatrně přerušila intimní blízkost jejích vibrujících pysků.

Nebýt té jistoty, rozlévající se horko po stehnech společně s nenadálou vlhkostí, na niž natrefily její prsty, by ji přesvědčily, že se snad pomočila.

Marta už nebyla panna a o zákoutích erotiky a sexu měla nějaké, byť ještě pořád převážně teoretické, ponětí.

První pohlavní styk, nebo spíše nezkušený a z obou stran - i když on se ze všech sil snažil, aby to nebylo poznat - velmi nesmělý pokus o něco, co by se sexem (přestože cíle bylo tak nějak dosaženo) nazvat dalo, prožila zhruba před půl rokem. Říkala tomu dárek k šestnáctinám. Byl to opravdu spíše pohlavní styk než milování. O poznání víc projev zájmu než nějakého citu. S city to nemělo nic moc společného. Ano, Dominik byl její dobrý, dlouholetý a vlastně nejlepší kamarád a měla ho ráda, ale oba moc dobře věděli a s tím k tomu i tak přistupovali, že to mezi nimi nic nezmění a v podstatě to vůbec nic neznamená. Prostě jen vyzkouší jaké to je, co při tom člověk cítí a co na tom vlastně všichni mají. Při tom byli oba nervózní a rozklepaní. Pak se dlouho a hlasitě smáli a nemohli ten záchvat zastavit. Asi za dva měsíce to zkusili znovu. Teď už „opravdu naposledy“. Kromě toho stejně jako valná většina jejích vrstevnic a vrstevníků, i ona zkoušela experimentovat nejprve se svými prsty, později postupně s některými běžnými součástmi domácnosti. Ale i když jí tohle všechno mnohdy dovádělo k velmi příjemným pocitům, orgasmu zatím nedosáhla.

A rozhodně ještě nikdy takhle nezvlhla.

Docela ji to rozhodilo. Jedno však věděla jistě. Chce to zažít znovu.

Myslela na to celý den. Občas ji přepadala neodolatelná chuť někomu se svěřit, ale nebylo komu. Kamarádek moc neměla, takovou, které by mohla svěřit něco podobného vlastně vůbec žádnou. Dominik byl pryč z města, navíc si nebyla jistá, jestli by to chtěla říci zrovna jemu. Asi jo, ale teď ještě ne.

Večer pak proměnila v malý rituál.

Dopřála si dlouhou sprchu. Načas dokonce její proud namířila přímo tam, do středu terče a zkoušela regulovat jeho sílu. Brzy však zjistila, že jí tento způsob není moc příjemný. Připadal jí trochu moc intenzivní, prudký a příliš zbrklý. Pořádně si umyla ruce a lehce se navoněla. Netušila, zda to samotné věci nějak pomůže, ale chtěla si prostě vonět. Vzala si čisté pyžamo. Dotyk čerstvě vypraného a hladce vyžehleného pyžama jí byl vždycky příjemný a vzbuzoval v ní pocity blaha a jakéhosi bezpečí.

Chvíli se s rodiči dívala na televizi a pak, dřív, než u ní bylo obvyklé, jim popřála dobrou noc a přesunula se do soukromí svého pokoje. Zatáhla závěsy; zhasla všechna světla. Nechtěla se dívat, chtěla poskytnout co největší prostor své mysli, vnímavosti a představivosti. I když stále ještě nevěděla, na co při tom bude myslet. Na okamžik se zamyslela, nemá-li dveře zapřít židlí, ale pak to zavrhla. Její rodiče nikdy nevstupují bez zaklepání a jejího vyzvání a tohle by bylo mnohem podezřelejší.

Naposled se rozhlédla po ve tmě utopené místnosti a vlezla si do postele. Peřinu si vytáhla až pod bradu. Pokrčila nohy v kolenou a dala je co nejvíce od sebe. V ústech shromáždila několik slin, důkladně si naslinila ukazováček a prostředníček levé ruky. Pak rychle, jako by se bála, že jí ruka okamžitě oschne, levičkou zajela pod peřinu a rovnou do kalhot. Když dosáhla cíle, zklidnila. Nikam nespěchala. Snažila se být citlivá a jemná, jako by to dělala poprvé. Střídala různé pohyby, úchopy, směry a intenzitu. Lehce dýchala a snažila se co nejvíce uvolnit. Zkoušela, jestli je lepší mít oči zavřené nebo pohledem brouzdat v temnotě ztraceného stropu.

Bylo to příjemné, ale jako by pořád na něco čekala. Marně.

Někde v dáli začaly vykukovat rozmazané obrysy zklamání…

 

Ten vzor na povlečení se jí zdál povědomý. Tmavé pruhy různé šíře v nesourodě lomených pravých úhlech tvořících podivný mřížovitý labyrint. I ta barva podkladu, zářící do příšeří místnosti, v níž se cítila tak příjemně a bezpečně. Znala to. Moc dobře věděla, že když se do spleti pruhů na peřině a polštáři zadíváte na dost dlouhý okamžik, objevíte v nich několik ukrytých hákových křížů. Znala to i kolem, proto z toho neměla divný pocit. Věděla totiž, kde je.

Byla ve svém pokoji a hleděla na svou postel.

Obraz se pohnul, jak se přiblížila k posteli. Když míjela stůl, něco cvaklo a temnotu rozsekl paprsek světla z lampičky. Udivilo ji, že si ten úkon nijak neuvědomovala. Pohled se jí však zaměřil na postel a tento pocit okamžitě zmizel, přesněji řečeno, byl nahrazen jiným, mnohem silnějším.

Zpod peřiny čouhala hlava z větší části zakrytá ledabyle rozhozeným mikádem tmavě černých vlasů. Nakrátko ji napadlo, jestli by se nejbližší pramen v klidu zvedl, kdyby na jeho kraj lehce zatlačila prstem, jako v té dětské hře, mající společné jméno s jejím účesem. Její, v rámci příprav na obřad, večer umyté vlasy však teď byly tak jemné a hebké, že by to zcela jistě nedokázaly. V duchu se zasmála, protože jí podobné myšlenky pomohly nějak se vyrovnat s faktem, že hledí na sebe samotnou spící ve své posteli.

Byl to divný pocit, stát tu a hledět na sebe. Podivnost okamžiku nejvíce podtrhoval fakt, že sice všechno viděla a vnímala, ale nějak se necítila ve své kůži. Jako by tu stál někdo jiný a ona v něm byla uvězněna. Viděla jeho očima, slyšela jeho ušima, ale nemohla nic ovlivnit. Chtěla pohnout rukou, ale nešlo to. Chtěla se podívat jinam, obraz se ani nepohnul. Neměla nad tím kontrolu, byla jen pouhým pozorovatelem věcí a ne jejich hybatelem, uzavřeným jen do širokého výřezu pohledu. Byla jen čočkou kamery sledující okolí, first person pohledem svého nositele, z něhož neviděla nic, než jen neurčitou a značně v prostoru rozmazanou tečku špičky nosu.

Najednou se peřina pohnula. Odkryla její krk a pomalu se sunula pryč z ležícího těla. Pohyb ji vylekal, protože patrně měla být jeho původcem, jak jí brzo došlo, leč kromě jemného vroubkování látky na někde hrozně daleko vzdálených polštářcích cizích prstů nezaregistrovala a necítila vůbec nic. Peřina dokončila pohyb a tiše se svezla z postele na zem, kde se srovnala do harmoniky.

Pro nastalou situaci netypicky a nečekaně se Martino ležící tělo skrčené v poloze nenarozeného plodu otočilo na záda a roztáhlo jako mrtvola. Čekala by naprostý opak. Spící Marta tiše vydechla.

Přiblížila se k ležícímu tělu. Hleděla na něj tak ze třiceti centimetrů. Sjela jej pohledem od alabastrově zářícího hladkého krku, přes hrudník spoutaný blůzou pyžama, stejně zahalené nohy až po pahrbky kotníků a žilkami zbrázděné nárty chodidel zakončené střapci malých roztomilých prstíků. Vrátila se pohledem zpět k břichu. To se tiše v pravidelném rytmu zvedalo a klesalo. Pravidelně, opakovaně, jako tichý metronom udávající tempo písně.

Najednou zaslechla zrychlený dech. Pohlédla na svou spící tvář. Ta však měla rty pevně sevřeny. Odtud ten vzrušený dech vycházet nemohl. Návrat k břichu odhalil jen pokračující stereotypní a hlavně od minula nijak nezměněný pohyb. Nahoru. Dolů. Nádech. Výdech. Ona sama se vzrušená ani rozrušená natolik, že by se to projevovalo hlasitým dechem, rozhodně necítila. Alespoň si to neuvědomovala.

Stejně a náhle jako před krátkým okamžikem její myšlenky narušil pohyb. Tentokrát se pohnulo pyžamo. Přesněji jeho kalhoty. Guma obepínající pas spící Marty se dala do pohybu a pomalu sjela přes nehybné boky. Martin rozhled se opět zúžil. Přiblížil se ještě blíže a sledoval pohyb pyžama řasícího se kolem gumy.

Pyžamo odhalilo podbřišek a pomalu sjelo na stehna. Rozkrok zakrýval tmavý trojúhelník bujného porostu. To Martu zarazilo. Již od raného mládí, od prvních projevů svého pubického ochlupení, se vyholovala. Nikdy s tímhle neexperimentovala, nenechávala si žádné proužky, srdíčka, šipky či jiné tvary. Všechno prostě šlo často a pravidelně pryč. Nedávala svému ochlupení prakticky žádnou možnost se nějak projevit, žádnou šanci existovat. Něco takového, na co teď hleděla, by ve svém rozkroku nikdy nepřipustila.

Pravá noha spícího těla se bezvládně odsunula od levé a vytvořila s ní ostrý úhel. Martě bylo jasné, že impulsem k pohybu nebylo spící tělo a už vůbec ne noha samotná. Ten impuls přišel zvenčí a ona nějak cítila, že, i když jaksi nezúčastněně a ne z vlastní vůle, s tím má něco společného.

Zorné pole se dalo do pohybu a zastavilo se na prsou spící dívky odvážně napínajících textil blůzy. Zvuk dechu výrazně zrychlil. Martiny prsty na pravé ruce jen tak zlehounka, až étericky, přivinulo příjemné teplo a spící tělo s sebou trochu škublo. Po chvíli znovu. A znovu, až se ten pohyb stal pravidelným. Exkluzivitu vzrušeného oddechování brzy narušil mlaskavý zvuk.

Marta nevěděla, jestli se má smát, nebo být vyděšená. Nevěděla, jestli to nazvat schizofrenií, ale ten pocit, když jí došlo, co přesně se děje, to slovo docela vystihovalo. Rozhodně ji lepší nenapadlo.

Sotva se s tím stihla alespoň trochu vyrovnat, situace se opět změnila. Proud náhlých nečekaných myšlenek na okamžik odvedl její pozornost od okolí a tak, když opět začala vnímat hlavně zrakem, už jí to ani nepřekvapilo, ale bylo to pořád šílené a neskutečné.

Spící tělo teď již bylo zcela nahé a její pohled z perspektivy, který jí připomněl útok stíhacího letounu X-Wing Luka Skywalkera na Hvězdu smrti, zajížděl mezi roztažená stehna pokrčených nohou přímo k jejich černorůžovému spojení. O kus dál, nad nevelkým valem podbřišku ke stropu trčely dva kopečky bílých ňader s kapličkami zduřelých bradavek.

Pohled se jí zastavil těsně nad kudrnatým ochlupením. Ozval se mlaskavý zvuk a pak se jí výhled začal zase pohybovat. Tentokrát pomalu, pečlivě a pravidelně: nahoru a dolů.

Po nějakém čase – minuta, pět? - se situace změnila. Martin zrak rychle přeběhl po spícím těle a zastavil se těsně nad nehybným obličejem bez života. Již delší dobu Marta v oblasti rozkroku cítila nezvyklou a dosud nikdy nepoznanou tíhu, teď umocněnou podivným tlakem. Odpor ustoupil a hlava spící dívky se před jejíma očima začala pravidelně pohybovat ze strany na stranu v rytmu kopulačních přírazů.

 

Když Marta otevřela oči, byla pořád tma. Nebyla si v první okamžik jistá, kdo, kdy a kde vlastně je. Myšlenky se však rychle začaly rovnat do přijatelných pozic, a i když byla ještě stále rozhozená z překvapující situace, lehce pokrčené nohy a nehybná ruka spočívající pod kalhotami pyžama jí uklidnily.

Stočila hlavu nalevo, směrem k sytě zelenému displeji hodin zářících do tmy. Do postele s chlípnými úmysly ulehla před necelými čtyřmi hodinami.

Autoerotikou si tedy nepřivodila orgasmus, jak očekávala, ale spánek a pravděpodobně i onen podivný silně vzrušující sen. Tvář se rozzářila úsměvem. Pobavilo ji to. I když se orgasmus nekonal. Protože se cítila skvěle. Tělem se jí rozléval blažený pocit. Rozkrok ji lehce hřál a v ústech cítila zvláštní, dosud nepoznanou chuť. Převalovala jazyk v dutině, přejížděla s ním po dásních a zubech, a snažila se tu chuť co nejvíce zachytit. Nevěděla o ničem, k čemu by ji přirovnala. Pak najednou ztuhla. Pohnula rukou stále spoutanou gumou pyžama, zajela si do hřejícího rozkroku a pomalým pohybem jako by z něj nabrala vlhkost. Pomalu ruku přesunula k obličeji. Lehce přivoněla, pak vyplázla jazyk a přejela jím po vlhkých prstech.

„Ale ne,“ objevně hlesla a usmála se. Ať už se to zdálo jakkoliv podivné, nemožné, ba dokonce nadpřirozené, stejně tak to bylo zvláštní. Byla to ta chuť. Byla to její chuť.

Marta se převalila na bok, přitáhla si peřinu ke krku, zavřela oči a pohroužená do snahy zachytit a vychutnat z toho tělo opouštějícího blaženého pocitu co nejvíce, pomalu usnula.

 

Následující tři noci se nic nestalo. Martu to každý den mrzelo čím dál více a třetí noc usínala již poměrně znechucena. Když se odpoledne rozkrokem celých patnáct minut třela o silně vroubkovanou opěrku jejich již skoro starožitného křesla - bylo to příjemné, ale ani tohle, a že toho za ty tři dny vyzkoušela hodně, k úspěchu nevedlo – napadlo ji, zda jí více schází ten dokonalý a strhující orgastický pocit nebo velmi vzrušující, neboť tak trochu divný a „zakázaný“ pocit, který zažila při tom snu a bezprostředně po něm.

Čtvrtou noc již usínala s pocitem, že to všechno byla jen nějaká jednorázová náhoda, která se asi už nikdy nezopakuje. Hlasitě si povzdechla, oddala se bezpečí a soukromí peřiny, kterou si přetáhla přes hlavu a usnula.

 

První, co zaregistrovala, byl zvuk. Rychlý, silný, prudký, pravidelný. Lidské hekání. Hned za ním následoval obraz, který se rozjasnil takřka z ničeho nic, jako otočením knoflíku.

Všechno se houpalo. Asi jako když se ve starých filmech houpavým pohybem kamery snažili nasimulovat hrátky mořských vln s lodí. Marta z bezprostřední blízkosti hleděla do svíjejícího se klubka svých černých vlasů. Být trochu více světla, mohla by snad i spočítat jednotlivé pramínky. Něco jí říkalo, že cítí jejich aroma, ale možná si to jen vsugerovala, když si uvědomila, že pokud jsou to, čím se dívá, oči nějaké tváře, nos té tváře musí být zabořen v jejích černých vlasech.

Protože nezahlédla ani kousek svého obličeje, jen temnotu vlastních rozprostřených vlasů, došlo jí, že její spící tělo musí ležet na břichu, obličejem k polštáři a tentokrát se to děje zezadu.

Hekání ani pohyby neustávaly. Po chvíli se však její zrak pohnul a vzdálil se od vlasů. Do zorného pole Martě zazářila světlá ramena, tolik kontrastující s havraními vlasy a vystouplé lopatky, lehce se stereotypně pohybující pod napjatou kůží.

Pokusila se pohnout, jakkoliv se postavit probíhajícím pohybům, ale nic se nestalo. Snažila se pohnout očima, podívat se někam jinam, zkusit zahlédnout kus těla, v němž byla, zdá se, uvězněna, ale opět neúspěšně. Byla jen přijímačem uvězněným ve vysílači. Někde vzadu, hluboko, mohla vidět, mohla slyšet. Mohla dokonce i cítit, a jak si uvědomovala, teď trochu intenzivněji než posledně. Ale nic z toho, žádný svůj smysl, ani pohyb, nebyla schopna ovládat. Byla vlastně jen náhodným příjemcem. Asi jako když váš soused poslouchá hlasitou hudbu. Primárně hraje pro něj a on může ovládat jak její výběr, tak hlasitost. Trochu vzdáleně, a skrze zdi domu ne zcela jasně, ji však slyšíte i vy. Nemáte ale na ni žádný vliv. Právě k tomu se dal přirovnat pocit, který začala cítit v rozkroku. Byl ještě jaksi rozmazaný, nejasný a nezřetelný. Ale sílil.

 

Probudila se s úsměvem na rtech.

Je to tady. Dočkala se.

Tělo jí vibrovalo. Martu napadlo, že takhle to asi musí vypadat, když do vás proudí elektrický proud. Jenže ten vás zabije. Orgasmus vaše tělo sice taky zcela ochromí a ovládne, pak vám ho ale, nabité pozitivní energií a radostí ze života, v nezměněné podobě zase vrátí. Tentokrát to ani nemusela kontrolovat. Cítila tu vlhkost, jak se rozlévá a vpíjí skrze látku pyžama do matrace. Postavit se, snad by jí to teklo po nohách.

„Jo,“ hlesla úlevně a plácla dlaní do peřiny.

Čím více ten blažený pocit ustupoval, tím více do popředí vystupoval pocit jiný. Nejprve to registrovala jako horko, ale jiné, než to opouštějící pohostinnost vlastního rozkroku. Bylo jiné i místem. Až pak jí došlo, že je to teplo jen jinou formou bolesti.

Rychle se posadila, přejela dlaní po desce stolu a zašátrala po vypínači. Ozvalo se cvaknutí a na tmu zaútočilo světlo. Tentokrát si to všechno jasně uvědomovala. Byla to ona, kdo rozsvítil.

Jednou rukou rozevřela kabelku a vytáhla z jejích útrob kulaté zrcátko. Pohled do něj definitivně rozehnal všechny pochybnosti. Pálivou bolestí tepající Martinu levou tvář zdobil rudý otisk ruky a lehce roztaženými prsty vybíhající z tváře kamsi k uchu a pod vlasy. Přiložila k otisku svou pravou ruku a snažila se jej co nejvíce obsáhnout. Nepovedlo se. Její malá dlaň se v prostornosti rudého otisku docela ztrácela. Přerůstal ji pravidelně ze všech stran.

Spustila nohy z postele, předklonila se na stranu, stáhl si pyžamo, a co nejvíce paprskům lampy nastavila pravou půlku hýždě. Chvíli se nemotorně pokoušela zrcátkem správně zaměřit, než to na ni mrklo. Skoro po celé půlce jejího zadečku se rozlévala rudá skvrna. Byla obrovská a žhnula mnohem více, než ta na tváři. Marta věděla, že to bylo proto, že inkasovala mnohem více ran.

Opatrně si pyžamo zase natáhla, zhasla a lehla si zpět do postele. Bylo jí jasné, že už neusne. Zelené světlo hodin do tmy tiše vykřikovalo, že už je skoro šest hodin, že bude za chvíli část vstávat a jít do školy. Chtěla ale jen tak ležet, oddávat se kráse okamžiku a tak trochu přemýšlet, co se to s ní, jejím tělem a spánkem poslední dny děje.

 

Že další noc nečekaně živý sen vynechal, ji sice trochu mrzelo, ale už ji to tak neštvalo. Nějak se vnitřně dokázala přesvědčit, že intenzivnost snového prožitku a doznívajících pocitů po probuzení musí být znakem nezvratitelného faktu nejedinečnosti. Nemohlo to prostě být tak silné a intenzivní, aby to přišlo jen jednou, dvakrát a pak nic. Nemohlo se do jednoho dvou okamžiků vtěsnat tolik energie, aniž by byla nespotřebována. Ano, to bylo ono. Marta vnitřně cítila, že je nenaplněna, že ještě ani pořádně neochutnala, nespotřebovala vše, co ty zážitky poskytují. Byla si jistá, že se to ještě vrátí. Nermoutila ji tedy otázka, jestli ještě, ale kdy? A tohle dilema bylo mnohem snesitelnější.

Usínání oné noci tedy bylo naplněno očekáváním, mohla si však v klidu dopřát luxus část mysli zaměstnat dumáním a přemýšlením nad celou situací. O podstatě oněch snů. Jejich průběhu.

Zřejmě nejkřiklavější otázku, jak to, že se její spící snové tělo nikdy nevzbudí (vždyť mu posledně bylo naplácáno na zadek a nafackováno a zase tak tvrdě bych asi nikdy neusnula) si vyřešila poměrně rychle a v rámci možností logicky. Ona, coby pasivní pozorovatel, je ta bdělá a vnímající a ani v těch nejfantastičtějších pojetích nemůže být jedna mysl, jedna duše, dvakrát bdělá a vnímající v té samé situaci na tom samém místě a v jedné a té samé reálné rovině. Učení vědci, filosofové i fantastičtí spisovatelé by o tom jistě dokázali popsat fyzického i gigabity virtuálního papíru, ale Martě bylo jasné, že to je jeden ze základů bytí, prostě to nejde.

Starosti ji dělalo něco jiného. Někde v dáli se na obzoru objevilo něco, co až přijde blíže, se jistě představí jako závislost. Bylo to sice ještě daleko, ale již v pohybu. V pohybu sem. A nešlo určit, čeho přesně se to týká. Vyloženě orgasmu jako fyzikálně-chemicko-vjemového jevu? Nebo snových hrátek? To Marta nevěděla přesně. Věděla však, že s tím prvním se alespoň může pokusit něco udělat. Proto hned druhý den zavolala Dominikovi.

Přišel v dohodnutém čase. Možná se jejímu návrhu podivoval, ale rozhodně neprotestoval. Byl svlečený dříve než ona a nijak se nestavěl proti její vedoucí úloze. Nechal se vést. Brzy mu totiž došlo, že je to pro něj výhodné. A nakonec i poučné.

Když ho požádala, aby ji silně plácl přes zadek, překvapilo to ji samotnou. Dominika to však skoro konsternovalo. Na okamžik jako by někdo zhasl, vytáhl zástrčku ze zásuvky. Přestal přirážet a ztuhl.

Přirazila místo něj a otočila k němu hlavu.

„No co je?“ vyhrkla překvapeně. Už se zase plně ovládala a říkala si, proč ne? „Jen se nedělej. Vždyť je to v každém druhém pornu. Nedělej, že se na to nedíváš a neříkej mi, že jsi to minule nechtěl vyzkoušet!“

Jen nesměle maličko zavrtěl hlavou.

Usmála se.

„No! Jen si plácni!“

Poslechl.

Bylo to hezké, užila si to a líbilo se jí to. Vše ukazovalo, že Dominik taky. Ale skončilo to, jako všechny její vlastní pokusy. Vlastně neúspěšně.

Leželi vedle sebe, zpocení, zadýchaní a Marta se rozhodla, že se se svým problémem a zážitky posledních dní Dominikovi nebude moci svěřit zřejmě již nikdy. Přinejmenším alespoň nějakou dost dlouhou dobu. Dnešní souloží této možnosti hlasitě zabouchla dveře přímo před nosem. To zklamání, že ji nepřivedl k orgasmu, by totiž přenesla na něj. A to rozhodně nechtěla. Na mysl jí vytanuly pro tuto situaci naprosto výstižné verše Karla Tomana:

 

Je po všem, po všem. Horečně pusta

 

je moje hlava, tělo žhne všude,

 

kam lačně tisk ústa.

 

A v očích kruhy tancují rudé

 

a duše chví se, prázdná a pusta.

 

Co z toho bude?

 

Další sen přišel ještě tu samou noc. Neprobudil ji z něj však orgasmus, ale bolest. Martu trochu zarazilo, že byl ten sen, a vlastně i prožitky a pocity s ním spojené, tentokrát dost nevýrazný. Napadlo ji, že nebýt té bolesti, sen by si asi ani neuvědomila. V bdělém stavu si z něj moc nedokázala vybavit. Bylo to zahaleno mlhou, nevědomím a utopeno v hekání. Misionářská poloha. Její houpající se ňadra. Spící obličej. Mlha. A pak bolest a krvavý šrám na levém prsu objevený po probuzení.

 

Tentokrát žádná pauza. Sen se vrátil hned další večer. A tentokrát Martu uspokojil v mnoha ohledech. V tom fyzickém, dalo-li se to za daných okolností takto nazvat, neboť, poodkryla-li se opona nevědomí při přechodu ze spánku do bdělosti opravdu tak hodně, byl Martin pocit, že se budila nejen zmítaná orgasmem, ale i s jeho hlasitým doprovodem na rtech, velmi realistický. V tom vědomém, poznávacím ohledu však dnešní sen celou záležitost pozvedl na novou úroveň. Přiměl ji, aby se jím ve svých myšlenkách zabývala celý následující den.

Ze samotného snu si Marta zase až tak moc nepamatovala, hodně toho bylo zakryto bouřlivým oparem orgasmu, nějaké záblesky však v paměti uvízly.

Sny se vyvíjely. Jednoduše řečeno postupovaly od bodu A k bodu B a dál k dalším položkám abecedy, přičemž každá další zastávka byla výše než předchozí a poskytovala více. Více prožitku, více znalostí, více zkušeností. To Martu jen utvrzovalo v přesvědčení, že to ještě bude pokračovat.

Dnešní sen byl neobyčejně bohatý, i když se to pojilo s jistou dávkou nepříjemností. Že ji štípou obě půlky ji už ani nepřekvapilo. Plácání přes zadek již brala jako nezbytnou součást toho všeho a dokonce si byla ochotna i připustit, že by jí absence této části snad i chyběla. Cítila však kromě toho taky podivný a nepříjemný pocit, tlak uvnitř. Jako by v ní vězelo něco nepřirozeného, zapomenutého. Když se pak ráno na záchodě utírala, zjistila, že má věneček ještě pořád dost rozdrážděný a citlivý na dotek.

Věděla přesně, kdy k tomu došlo. Vybavovala si pohled na svá záda, zátylek, černé vlasy tančící v rytmu přírazů a tónech hekavého dechu. Tu ruku, která držela její spící hlavu za tmavé vlasy a zvrátila ji dozadu. Tu ruku, první část snového těla, která se odhalila jejímu zraku. Tu ruku, zcela jistě nepatřící jí. Tu ruku s podivným ornamentem vytetovaným na zápěstí. Tetování, které znala a které ji to ráno, kdy se vyrovnávala s citlivostí svého zadečku, v myšlenkách zavedlo o pár let zpět do raného dětství.

Docela dobře si pamatovala, a noční sen o ruce jí hodně pomohl, na ten den, kdy se v bezpečí kolektivu dětské party odhodlali zeptat a soused Vejs jim vysvětlil, že to tetování je symbolem a poznávacím znamením valdických vězňů. Aby se pak na svobodě poznali, aby vyjadřovalo, čím jsou, a upomínalo, co zažili a co od nich očekávat. Stáli jako zařezaní a okamžitě si k panu Vejsovi vybudovali bázlivý respekt. Ovšem jen do druhého dne, kdy kamarádům právě Marta, která si o tom večer promluvila s otcem, vysvětlila, že se je Vejs pokusil jen vyděsit a vystřelil si z nich. Otec se totiž jejímu dotazu pobaveně zasmál a sdělil jí, že Vejs je slušný a čestný člověk, kterého zná od mládí a nikdy v životě nestrávil ve vězení ani den.

Od té doby uplynulo necelých osm let. Marta navždy opustila chodby základní školy a nastoupila na střední. Ze sotva devítileté roztomilé a bystré holčičky vyrostla mladá dívka. Normální, chytrá, na pohled průměrná a obyčejná. Marta moc dobře věděla, že co se týče povrchní krásy, krásy na první pohled, není žádnou premiantkou, že její vzhled není tím, čím by dokázala okamžitě zaujmout. Nebyla ošklivá, to ne, jen si byla vědoma, že nevýrazná tvář s očima chladně šedozelené barvy, lemovaná helmicí černých vlasů, opravdu není něco, co by vás nutilo nespustit z toho zrak nebo se dokonce ohlédnout. A pak tu byly ještě ty brýle. A samozřejmě ne zcela výstavní pleť. Stejně dobře si ale uvědomovala, že od krku dolů to je mnohem lepší. Během dospívání se totiž její tělo, skryto oblečením a po většinu času nevystavováno okolním pohledům, vytvarovalo do velmi přitažlivých tvarů.

Tohle všechno Marta věděla, jenže si z toho nic nedělala. Sama sobě se líbila, vyhovovala si, byla spokojená. Hlavní linie jejího života totiž probíhala úplně jiným směrem, než starostmi o vlastní vzhled, respektive nespokojeností s tím, s čím z větší části nemohla nic dělat a nijak to ovlivnit. Za svou tvář se nestyděla. Své tělo nevystavovala, nepřizpůsobovala své postavě oblečení, nosila to, co se jí líbilo a v čem se cítila pohodlně. Zda to odhaluje, zdůrazňuje nebo zbytečně zahaluje její postavu, nijak neřešila.

Proto ji odhalení jejího nočního prznitele (vlastně to takřka přesně vyjadřovalo jejich snový vztah, ale hlavně se jí to slovo pro onu situaci docela líbilo) dost překvapilo. Nebylo těžké dát si dvě a dvě dohromady a vysvětlit si vše tak, že její sny jsou buď jeho vlastními mokrými sny anebo jeho masturbačními představami. Tak jako tak hraje hlavní a jedinou roli ve Vejsových erotických představách nebo snech. A že v nich fantazii popouští uzdičku.

Proč ale ona? Co může skoro čtyřicetiletý muž vidět na nijak výrazné, tuctové, v podstatě průměrné a šedivé takřka sedmnáctileté studentce s brýlemi, akné a nečesanými vlasy? Vždyť si ani nikdy nevšimla, že by se na ni někdy...

Najednou, jako by se rozsvítilo. Neústupnost pravdy před ní začala odvíjet zrychlený sled různých scének. V nich stál Vejs opřený o zábradlí domovního schodiště s cigaretou v ruce a upřeně ji sledoval, když šla bosa v minisukni vynést odpadky. Kdy ho vídala nejčastěji a pravidelně? Když ráno spěchala na vlak do školy a on venčil zrzavého jezevčíka, kterého si pořídil teprve nedávno. Možná by trvalo hodně dlouho, než by jí to došlo, nebo taky nikdy, ale mnohokrát, když šla nakoupit, vešel do obchodu chvíli po ní. Určitě číhal doma u okna a pak ji rychle sledoval. Až teď se jí jasně vybavovaly a škatulkovaly jeho upřené pohledy, ne zcela typické výrazy pro souseda náhodně potkavšího mladou sousedku, podivné jiskry v jeho očích.

„To prase,“ zašeptala, ale neznělo to odmítavě. Teď už jí to bylo jasné. Líbila se mu. Bouřila mu hormony. Vzrušovala ho. Chtěl ji. A ve svých snech nebo představách si ji bral. A ona se na ně jakýmsi podivuhodným a záhadným způsobem dokázala napojit. Nedokázala je ovlivnit, ale vnímala je a cítila jejich následky. Co se jí dělo ve snu přecházelo do bdělé reality. Orgasmy, otisky rukou, škrábanec na prsou i podrážděný konečník. Vysvětlovalo by to i její snový zarostlý rozkrok.

„No páni,“ hlesla a usmála se. „Kdo by to byl řekl?“

Vejs. Vousatý, s ustupujícími kouty a nadváhou. Ten hodný soused o dvě patra výše. A takový kaňour.

Z království myšlenek ji náhle vyrušil matčin hlas doprovozený decentním zaklepáním na dveře. „Jsou tu i jiní lidé, kteří by si rádi ulevili, Martičko. Sedíš tam už patnáct minut.“

 

Napadlo ji, zda na to nemělo vliv odhalení totožnosti jejího nočního snového návštěvníka, ale když ji, po dalších dlouhých a nedočkavých třech dnech opět v noci poctil svou chlípnou přítulností, bylo to neskutečné.

Během těch tří dnů se, alespoň ve skutečné bdělé realitě, role trochu obrátily. První den jí to nejprve nepřišlo a ani si to nebyla ochotna připustit, ale pořád se ohlížela, v duchu si přála narazit na něj za každým dalším rohem a do obchodu šla čtyřikrát. Teď to byla ona, kdo sledoval a stíhal souseda pohledy. Samozřejmě se snažila, aby si ničeho nevšiml, což ale trochu kazila svou výraznou změnou v oblékání. Začala se totiž kvůli němu oblékat podstatně vyzývavěji a provokativněji. Krátká upnutá trika, odhalené nohy, a když jej zahlédla, jak jde ven se psem a stála u okna, dokud jej v dálce neviděla se vracet, vyběhla mu naproti s košem jen v horním dílu plavek a titěrným šátkem uvázaným kolem pasu.

Bažila po jeho pohledech. Pásla se na nich. Vnitřně se jimi ukájela.

A po těch třech dnech se k ní soused Vejs ve snu zase vplížil a vzal si, co chtěl. A byl čím dál odvážnější a odvázanější.

Orgasmus se přihrnul ničivou silou tsunami. Marta při probuzení cítila, že už už její duši vystřelí ven z omezující skořápky fyzického těla. Kdyby ji jeho náhlá elektrizující přítomnost neprobudila a nevytrhla ji tak ze snové reality, byla si jistá, že by dnes v noci u jednoho orgasmu nezůstalo.

Dopoledne druhého dne se sešli ve výtahu. Marta by to sama dobrovolně nikdy nepřipustila, dostat se při špehování takhle blízko neměla odvahu. Nevěřila si, bála se selhání vlastního těla, prozrazení a případných jakýchkoliv následků. Zdálo se, že to nakonec nechtěl ani Vejs. Prostě jen souhra náhod. Už se za ní dveře výtahu skoro zavřely, Marta už měla prst na tlačítku, když se zase prudce rozevřely. Stanuli tváří v tvář, oba tím blízkým setkáním zjevně překvapeni.

Marta bleskově zabodla pohled do sešlapané podlahy a pošoupla dozadu ve snaze co nejvíce splynout se zrcadlem tvořícím zadní stěnu výtahové kabinky. Natočila se bokem, lehce trhla hlavou, aby jí prameny vlasů překryly oči a děkovala za zrcadlo. Aniž by si toho Vejs všiml, mohla ho v něm nepozorovaně sledovat.

Vejsovi samotnému patrně bylo trapné nenastoupit. Snad aby nedal nic najevo a nějak na sebe neupozornil, Marta však v jeho výrazu zpozorovala náhlou proměnu. Možnost nenechat si ujít tu náhlou příležitost. Sjel ji pohledem od zdola nahoru a přistoupil.

Mechanismus dveří zarachotil a výtahová kabina se dala do pohybu.

Marta skoro nedýchala. Snažila se hýbat pokud možno co nejméně.

Vejs se zády opřel o stěnu a začal si vydloubávat špínu zpoza nehtů. Pohyb to byl veskrze mechanický a automatický, protože jej nesledoval očima. Ty nenápadně hladily Martiny stehna a objímaly její zadeček.

Martino napjaté tělo absorbovalo tu elektrizující atmosféru, která se ve stísněném prostoru výtahové kabinky stávala takřka nesnesitelnou. Dech jí začal kolísat a zasekávat se. Cítila nutkavou potřebu se zhluboka nadechnout. Ještě nutkavěji se ji pokoušela potlačit. Pravé koleno se jí najednou neovladatelně rozklepalo. Rychlá vlna jí postavila všechny chloupky, od zápěstí až po šíji. Skoro fyzicky cítila jeho pohled, jak jí přejíždí po hladce oholených lýtkách nahoru až na masivní stehna, pokouší se nadzvednout lem riflové minisukně a odhalit více z toho jemného bílého masa. Každou chvíli čekala, že se pohne a vší silou ji plácne přes zadek. Začal ji brnět jazyk. Musela se do něj zakousnout, aby na něj dychtivě nevykřikla, aby si už konečně plácl.

Nikdy jí cesta do třetího patra nepřipadala tak dlouhá a nekonečná. Vteřiny se změnily v minuty. Pořádně netušila, co se s ní přesně děje. Bála se Vejse, samotná situace ji děsila, zároveň však registrovala narůstající vzrušení, touhu a chuť udělat něco, co snové výjevy změní ve fyzickou realitu. Naprosto ji to pohltilo, začínala se pomalu cítit jako v těch snech, pouhá pozorovatelka, bez sebemenší možnosti a schopnosti cokoliv ovlivnit.

Z úst jí uniklo tiché heknutí.

Už si chtěla pro jistotu zakrýt pusu dlaní, když výtah konečně zastavil v jejím patře. Rychle vypálila ke dveřím, pokoušeje se od Vejse odtáhnout co nejvíce, rozrazila je a svobodně se nadechla v najednou prostorné chodbě. Při tom napjatě poslouchala, co se děje za ní. Nedělo se však nic zvláštního. Dveře výtahu se jako vždy zavřely, někde nahoře zarachotilo a výtah odjel nahoru, do pátého patra.

Z malinkaté kapsičky upnuté sukně vypáčila klíče, odemkla dveře bytu a zaplula dovnitř. Ani si nevyzula boty, jen ze zad setřepala baťůžek, mrskla s ním kamsi do prostoru, proběhla dveřmi obývacího pokoje a rozplácla se na gauči.

Silně jí hučelo v hlavě. Podivný, táhlý, nekolísavý hukot. Jako by v elektrickém přístroji bouřil divoký mořský příboj. Ozvěna náhlého nečekaného prožitku ji pevně sevřela v objetí a cloumala tu na jednu, tu na druhou stranu. Konečky prstů jí vibrovaly jako čenich psa větřícího háravou fenu. Kdyby ten pocit měla nějak pojmenovat, věděla, že prvním vhodným slovem by bylo „vlhký“.

Cítila, že je to na krajíčku. Že stačí jen přistoupit a trochu do toho strčit prstem, aby to přepadlo přes okraj. Jen tomu trochu pomoci. Pošťouchnout. Prstem.

V mžiku roztáhla nohy, zapřela se koleny a nadzvedla boky. Rukou zajela pod břicho, povyhrnula sukýnku a zajela pod vlhnoucí látku kalhotek.

Ahoj, přivítalo jí to rozevírající se poupátko růže těsně po dešti. Přivoň si. Marta se zhluboka nadechla, rozhrnula navlhlé okvětní lístky a zaútočila přímo na pestík. Přivoněla.

Tentokrát věděla moc dobře, na co myslet. Ve výtahu oba stáli jako zařezaní, v jejich myšlenkách ji však Vejs hrubě otočil, mohutností svého těla přitlačil k zrcadlu, vyhrnul jí sukýnku a drze do ní vstoupil. Tváří se lepila na sklo rytmicky se zamlžující každým jejím výdechem. Na krku cítila jeho vousy a z pravého boku jí začala vystřelovat bolest, jak jí každým přírazem natlačil na spíše symbolické, přesto pevné, držadlo pod zrcadlem.

Bylo to opravdu za dveřmi. Stačilo jen několikrát přesně pohnout prsty, několik odvinutých políček představ. Vejs tvrdě přirazil, zkousnul Martin lalůček a tiše do ucha zašeptal: „Kurvo!“, když se dveře rozlétly na třísky a dovnitř vtrhly naprosto nedefinovatelné oslepující bílé hordy neskutečných pocitů, zmocňujících se jejího těla trhajíc jej na kusy. Vší silou se nabodla na svou ruku, nohy se jí rozletěly do stran. Levou nohou převrátila masivní květináč s malinkou sekvojí, z níž se její matka starostlivě piplá od semínka, které jí přivezla její kamarádka z poznávací dovolené ve Spojených státech. Výkřik se snažila ztlumit zakousnutím do tmavého polštářku, kterým si vždycky podkládala nohy, když se dívala na televizi.

Na ruku obklíčenou stehny jí odkudsi šplíchl hrnek horké lepivé tekutiny. Pronikla do každého záhybu její ruky a zaútočila na kalhotky, s jejichž látkou se snažila smísit. To Martu přivedlo zpět z omamných výšin chudých na čerstvý vzduch a tolik potřebný kyslík. Okamžitě ji totiž napadlo, co s těmi kalhotkami udělá. Vytáhla ruku z rozkroku, aby vlhkosti umožnila co nejvíce volného prostoru a co nejširší přístup ke kalhotkám.

Snažila se popadnout dech.

Smála se.

Za normálních okolností by se k tomu nikdy neodvážila, ale kombinace těla a mysli stále ještě zmítanými jen pomalu se vzdávajícími dozvuky prvního sebou samotnou přivedeného bouřlivého orgasmu a snad až typické a určující náctileté provokativní drzosti a vyzývavosti, jí tu nezbytnou odvahu dodala. Mírou vrchovatou.

Ještě vlhké kalhotky jen pár minut po odeznění posledních záchvěvů orgasmu skončily pečlivě složené uzavřené v obálce ve Vejsově poštovní schránce. Aby se necítily tak osamělé, nechala jim tam společnost. Přeložený list papíru s hrubým nápisem černým popisovačem:

ACH, TY KANČE! CHCI VÍC!

 

Čekala. Čekala a stále více docházela k závěru, že svou kalhotkovou akcí to všechno zarazila. Že Vejsovi docvaklo, že jsou od ní, zalekl se a přestal na ni myslet. Čekala a při tom čekání došla ke konečnému odhalení. Nebyl to ten orgasmus. K tomu si kombinací svých prstů a představ Vejse beroucího si ji ve výtahu od kalhotkové akce dopomohla již třikrát. Byly to ty sny. Živé sny s velmi vzrušujícím průběhem a explozivními probuzeními. K těm si nemohla pomoci nijak. Na nich se stala závislá. Čekala a bojovala s abstinenčními příznaky. Každý večer. Dychtila. Prosila. Nejprve v duchu, pak již šeptem do polštáře, nakonec vyzývavě nahlas ke stropu. Pronášela chlípné modlitby. Toužila.

Čekala.

Po šesti bezesných nocích Vejs její modlitby vyslyšel.

Z temnoty z ničeho nic zableskly a zostřily se obliny jejího zadečku. Měla je přímo před očima. Každou půlku před jedním okem. Funěla skrze nos z obou stran sevřený právě těmi půlkami. Pod ním cítila rychlý pohyb jazyka, který se jako ve zrychleném filmu mrskal údolím jejího pozadí a co chvíli přejížděl přes struhadlo jejího otvůrku. Plně vnímala pohyb každého jednotlivého vousu drceného mezi tváří a hladkou kůží jejich polokoulí.

Všechno bylo živější, pronikavější a skutečnější. Oproti prvnímu snu se teď opravdu cítila být při tom. Svůj zrychlený dech jen neslyšela, ale cítila, jak jí nasávaný a vydechovaný vzduch hvízdá v nosních dírkách a dokázala by popsat snad každý chloupek na svém zadku, který snímala dotekovým snímačem svého jazyka. Cítila jak chutná. Někde níž, tam, kde tušila svůj rozkrok, cítila tepající energii zhmotňující se do přesně vymezeného tvaru a toužící explodovat. Kynula onou elektrizující tíhou a živě vnímala objetí dlaně, které se tu sílu snažilo souběžně obejmout a ještě více vybudit.

Zrovna když se dokázala plně srovnat s objevivším se snem, se obraz pohnul a vzdálil se od zadečku. Hleděla na své tělo z výšky. Její tělo klečelo v její vlastní posteli, hlavu zabořenou v polštáři. Zadeček vyšpulený vstříc jejímu zraku za boky přidržovaly dvě mohutné ruce. Pravou zdobilo jí dobře známé tetování. Ornament, který se podobal indiánskému obrázkovému písmu znázorňujícímu slunce vycházející nad zubatý horizont rozeklaných skal. Byla to právě tato ruka, která se zvedla a s hlasitým plesknutím plácla Martino spící tělo přes zadek. Poté zmizela mimo její zorné pole.

Marta někde dole ucítila změnu. A všechno se začalo pohybovat. Její zrak i tmavovlasá hlava. Všechno se houpalo. Sem a tam. Dopředu, dozadu. Cítila lehký pohyb kůže ve svých dlaních a silné nárazy do podbřišku. Přesně tam, kde se koncentrovala ta obrovská síla.

Strhlo jí to. Pohltilo. Ten pocit tam dole sílil. Trochu ji překvapilo, že na rozdíl od ostatních vjemů a pocitů, ať už šlo o zrak, sluch nebo hmat, tohle vnímala jaksi dvojitě. Dublovaně. Bouřilo to a sílilo, uvnitř, ale jakoby i na povrchu. Začalo ji to ovládat. Pomalu začínala omezovat ostatní vjemy a pocity a všechno postupně koncentrovala vstříc tomu bobtnajícímu ohnisku.

Postupně odpojovala všechny nadbytečné nervy a čidla. Všechny možné cesty uvolňovala té síle. Jednu po druhé. Proto si ani nevšimla levé ruky, která opustila zpocenou kůži pasu, vnořila se do houštiny černých vlasů a zvedla do výše nehybnou hlavu jejího spícího těla.

Igelitový pytel, který ji pravá ruka přetáhla přes hlavu, bylo to poslední, co její zrak zaregistroval. Pak se zatmělo. Poslední, co slyšela, byl vzdálený zvuk odtrhávané lepicí pásky.

Víc již stejně nechtěla vědět, protože se chtěla plně koncentrovat na tu energii, rodící se tam dole. Protože jí došlo, co se chystá. Orgasmus nevídané síly. Tak nevídané, že jej patrně prožije za obě těla současně, snové Vejsovo i spící své. Modlila se jen za to, aby přišly současně. Jednak pro tu sílu synchronizace, jednak proto, že se trochu obávala, jestli by její smysly přežily dva atomové výbuchy po sobě.

Cítila propojení. Jestliže se ve svých snech postupně stále více a hlouběji sžívala s Vejsovými prožitky a pocity, teď se to vrátilo jako bumerang a začala vnímat i své spící tělo. Došlo ke spojení, souznění, sladění.

Bylo to tak silné, že začala ztrácet dech. Bouřící energie jakoby nadměrně spotřebovávala přisunované palivo. Kdesi v blíže neurčitelném prostoru se rozblikala kontrolka podpětí. Spotřeba přerůstala dodávku.

Začala lehce panikařit. Bouřlivé jiskření pulzující energie začal přehlušovat sípavý zvuk a dunivé bušení ve spáncích. Plíce začaly zběsile pumpovat vzduch. Čím méně se ho zdálo být, tím více ztrácel na chuti a výživnosti. Jako by mizel a nahrazovalo jej prázdno. Hruď jí sevřela obrovská obruč a začala se utahovat.

Hukot sílil. Ještě před chvílí by si myslela, že za ty vibrující jasně zářivé body ve tmě jejího zraku může ta bobtnající energie, ta se však již ztrácela kdesi v dáli v temnotě. Teď již Marta věděla, že ta za to nemůže.

Mohl za to písek, který ji začal dřít v hrdle. Mrtvý vzduch teď již sypké konzistence a explozí hrozící naběhlé plíce.

 

Únor-duben 2013

 

 

 
 

 

 

Z DALŠÍCH WEBŮ

REKLAMA