Jdi na obsah Jdi na menu
 


Slib

6. 4. 2013

Zahnul na úzce vyšlapanou lesní cestičku, která se jako hadí tělo klikatila mezi vysokými stromy. Les, zhruba kilometr širokým jazykem, zasahoval do města. Pokud jste chtěli navštívit místní stadion, fotografa nebo malebnou, útulnou hospůdku, z níž se Tom právě vracel, a nechtělo se vám les obcházet po silnici, což byla hodně dlouhá zacházka, museli jste jím projít. Mezerami ve větvích občas pěšinku osvítil jasně zářící měsíc, který sem tam vykoukl z poza hustých, temných, dešťových mraků.
Tom si z hlavy sundal kapuci, protože se mu potila hlava, což ho vždy strašně svědilo a taky si chtěl rozšířit zorné pole, aby náhodou nevrazil do stromu, nebo se nepoškrábal o větve. Trochu vrávoral. Vracel se právě z hospody, kde se svými přáteli a kamarády zapíjel svobodu. V sobotu se bude ženit. Jeho ženou se stane Daa, dívka, kterou před rokem potkal v místním útulku pro opuštěné psy, kde pracuje. Přišla si vybrat některého ze psů. Dali se do řeči a už spolu zůstali. Jejich vztah nabíral na síle a už po půl roce se jim podařilo sehnat společné bydlení. Jejich životy zahalila zamilovanost a romantika. Byli šťastní.
Na hlavu mu padaly velké kapky, které se odlepovaly od větví. Bylo po dešti a mokré, spadané jehličí se mu lepilo na boty. Vítr trochu protrhal husté mraky a tu a tam umožnil výhled na hvězdy. Mraky přesto ještě stále hrozily dalším deštěm. Ještě neřekly své poslední slovo. Ještě se ukáží v plné síle. Tom byl opilý a tak občas klopýtl o vyčnívající kořen nebo spadlé větve. Pokaždé potichu zaklel a proklínal kamarády, že ho tak opili. Míchal více druhů alkoholu a teď se mu bouřil žaludek.
Tom byl dvaadvacetiletý mladík vytáhlé, štíhlé, sportovní postavy. Měl kostnatý obličej, tmavé, krátce střižené vlasy a jasně modré oči. Od útlého mládí až donedávna byl samotářský typ. Ani ne tak vlastní vinou. Jeho spolužáci se mu z neznámého důvodu vyhýbali. Vždy si hrál sám, sám chodil na dlouhé procházky do lesa za město. Samota trvala až do doby, než si našel první holku. Od té doby má pár kamarádů. Teď na něj doma čeká Dana.
Vybavily se mu její dlouhé vlnité, světle hnědé vlasy a krásné hnědé oči. Rád se do nich dlouho a upřeně díval. Pokaždé, když se Dana usmála, se jí podivně leskly a na tvářích se jí objevily dva hluboké dolíčky. Miloval její úsměv. Byl do ní i po roce, co jsou stále spolu, pořád ještě blázen.
Ahoj Tome! Jsem zpátky! Vzpomínáš si na mě?!
Zrovna, když prudce trhl hlavou, aby se podíval, kdo to na něj promluvil, zakopl o vyčnívající kořen a obličejem vyryl do mokrého tlejícího listí a jehličí na zemi hlubokou rýhu. Pomalu se posadil, rukama si setřepával jehličí nalepené na obličeji a rozhlížel se po tmou zahaleném okolí v naději, že tu osobu zahlédne. Kromě potemnělých stromů ale nic nezahlédl.
Tome, ty se nesmíš oženit! Vzpomeň si, co jsi slíbil!
Do mozku mu vnikl strach, hned za ním děs. Rychle vstal a točil se dokola kolem své osy. Očima prohledával okolí. Ani neměl sílu zavolat, jestli tam někdo je. Nebyl si jistý, jestli by to mělo smysl. Hlas totiž nevycházel z určitého místa. Jakoby se ozýval odevšad a on byl uvnitř, v jeho středu. Jakoby se v něm topil a ten hlas ho obepínal. Začal se třást. Nevěděl, jestli zimou, nebo strachem. Asi obojím. Nikoho neviděl a neslyšel ani žádné zvuky, které by prozrazovaly něčí přítomnost.
Pomalu začal postupovat po pěšince ven z lesa. Začal se uklidňovat. Asi se mu něco zdálo. Moc pil. Pak rázně vykročil. Mokré a špinavé kruhy na kolenou jeho kalhot ho začaly studit. Neustále se ale rozhlížel, jestli za ním někdo nejde a nesleduje ho. Každou chvíli se zastavil a naslouchal okolním zvukům. Nic neobvyklého však nezaslechl, jen vzdálené houkání sovy a hučení ve vlastní hlavě.
Vzpomeň si! Slíbil jsi mi, že budeš jenom můj. Že se mnou zůstaneš navždy!
Lesní tmou projel Tomův hlasitý, skoro hysterický, výkřik a temné žuchnutí, jak opět zakopl a spadl na zem. Nadzvedl se rukama, ale nevstal. Trhavými pohyby se rozhlížel. Ve spáncích mu duněl hlasitý tlukot srdce. Roce a nohy se mu roztřepaly a slabě rozkymácely celé jeho tělo. Krk a záda měl zalité ledovým potem.
Byli jsme spolu tak šťastni. Tolik jsme spolu prožili. Nemůžeš mě opustit. NESMÍŠ! Vzdal ses mi, vzpomínáš? Řekl jsi, že budeš se mnou, jen se mnou. Nemůžeš se oženit.
Náhle pochopil. Nemohl tomu ale uvěřit. Tváří se mu mihl úšklebek. To nemůže být pravda. Nemůže existovat. Nemůže to být ona. Vymazal si ji z paměti, nemohla se bez jeho vědomí vrátit.
"To byla jen má fantazie," vykřikl chraplavě do tmy. "Vymyslel jsem si tě, protože jsem byl sám. Teď už ale nejsem. Ty jsi byla jen v mé hlavě. Nikdy jsi skutečně neexistovala. Nikdy se to skutečně nestalo!"
Ano. TY jsi mne stvořil. Ve vlastní fantazii sis mne přál tak moc, že jsi mi dal život. Hrál sis se mnou. Dospíval jsi se mnou. Svůj první sex jsi prožil se mnou. Nemůžeš říct, že se to nestalo! Bylo to skutečné. STEJNĚ JAKO JÁ! Ty by jsi to měl vědět nejlépe, protože jsi mě vytvořil. Já jsem. A jsem tady. A chci, abys splnil, co jsi slíbil. Přišla jsem si pro tebe.
"Ne!" snažil se překřičet ten hlas. "Nikdy jsi reálně neexistovala. Byla jsi jen mou myšlenkou. Nebo lépe řečeno smyšlenkou. Existovala jsi jen v mé hlavě!"
Víc nebylo třeba. Nepotřebovala jsem... nepotřebuji fyzické tělo. Tvé myšlenky mě stvořily dokonalou. Pro tebe dokonalou, skutečnou a reálnou. Všechno, co jsi chtěl, se dělo. Ano, bylo to ve tvé hlavě, ale pro tebe, a mě, všechno reálné. Všechny dotyky, všechny pocity, všechna slova probíhala sice jen ve tvých myšlenkách, ale pro mě znamenaly a znamenají mou existenci.
Během těchto slov se začal pomalu rukama sunout pryč z lesa. Protože se mu stále třepaly, moc rychle to nešlo. Bořily se mu do jehličí. Dlaně ho strašně studily. Začal si pomáhat nohama, dosáhl však jen toho, že se mu do bot nahrnulo jehličí a každý další jejich pohyb byl čím dál nepříjemnějším.
"Ne!" snažil se opět klást alespoň verbální odpor. "To není pravda. Ty jsi nikdy neexistovala a neexistuješ. Byly to mé sny, má představivost. Tím to skončilo. Ty nejsi!"
Patříš mě. Vezmu si tě. Přijdu si pro tebe.
A bylo ticho.
Čekal kdy se hlas ozve znovu. Ještě chvíli se plazil, pak vstal a rozběhl se po cestičce ven z lesa. Hlavou se mu honily myšlenky jedna za druhou tak rychle, že je vůbec nestačil vnímat. Neměl na to.
Když vyběhl z lesa na silnici vedoucí do města a zahlédl jasně osvětlenou benzínovou pumpu a ze tmy vystupující temné obrysy vzdálených paneláků, přestal utíkat a zastavil se. Rukama se zapřel o kolena a rychle oddechoval. Srdce mu bilo někde vysoko v krku, tep byl skoro slyšitelný. Od pusy mu stoupala pára. Vypadalo to, jako by kouřil a usilovně vydechoval nešluknutý kouř.
Konečně se přestával třást. Začal rovnat myšlenky a přemýšlet o tom, co se to vlastně stalo v lese. Pomalu zachytával myšlenky, které se mu ještě pořád honily hlavou. Nemohl tomu stále uvěřit. Vždyť je to absurdní. Nemohla to být ona. Vždycky to byla jen jeho fantazie. Jen si ji představoval, tak, jako si jiné dítě představuje, že je neohroženým hrdinou a v duchu zabíjí krvežíznivé vrahy a padouchy svou umělohmotnou pistolkou.
Tom si ji začal představovat, když mu bylo jedenáct let. Byl sám. Nevýrazný a neprůbojný podivín, věčně ponořený do knihy. Nikdo si s ním nehrál, jeho spolužáci si z něj neustále dělali jen srandu nebo ho pouze využívali pro jeho znalosti. Rodiče měli vysoká postavení a všechen čas věnovali budování svých kariér. Sebe samotné nahrazovali drahými hračkami a nikdy nekončící zásobou knih. Proto si vysnil fiktivní kamarádku, která s ním byla, když chtěl on. Dělala, co chtěl on. Když šel ven, šla s ním. Povídali si, hráli si, dováděli spolu. Trávili společně spoustu času. Vyrůstala a dospívala s ním. Stávala se stále krásnější a vyzrálejší, stejně jako Tom. Když začal Tom ve třinácti dospívat, dospívala s ním. Zvětšovala se jí prsa, zvýraznily se boky, zkrásněl obličej. Měla dlouhé, hodně zakroucené černé vlasy a temně černé oči. Byla to ona, kdo jej provedl prvními kroky do tajů vlastního i cizího těla, do nádherných vln erotiky a pohlavního poznávání. V patnácti se spolu poprvé vyspali. Pro Toma to bylo něco neobyčejně krásného. Už jen proto, že se to ve skutečnosti vlastně nikdy nestalo, odehrálo se to jen v jeho hlavě, v jeho tajných snech a fantazii. Tehdy jí slíbil, že s ní zůstane navždy, že budou stále spolu. Když si ale v sedmnácti našel svou první, skutečnou, holku, přestal na ni myslet a zapomněl na ni. Vytěsnil ji ze své mysli a už ji nikdy nezavolal zpět.
Jenže teď se vrátila. Sama od sebe. A on z toho byl v šoku. Nemohl tomu stále uvěřit. Vždyť se tohle všechno odehrálo jen v jeho myšlenkách. Představoval si to tak, jak si občas představuje žhavé milování s Danou, když je v práci a masturbuje. Nebyla skutečná. Neexistovala. Byla to jen taková hra.
Je to blbost, zakončil své přemítání o tom, co se před chvílí stalo a vykročil k městu. Kolem něj projížděla auta, která pomalu snižovala rychlost na povolenou, nedávno zavedenou, padesátku. Jak se blížil k zástavbě, ozařovala ho stále více světla z lamp, až ho světlo nakonec úplně pohltilo. Jeho postava vrhala protáhlé stíny do tří směrů, podle toho, jak míjel svítící lampy. Znovu se rozpršelo. Nasadil si kapuci a vrazil ruce do kapes. Trochu se nahrbil, aby před útokem dešťových kapel co nejvíce skryl odhalený obličej. Přidal do kroku.
 
Tom zavřel kotec, zajistil ho zámkem, dvakrát se přesvědčil, jestli drží a přes dvorek přešel do malé jednomístné budovy, jež sloužila víceúčelově. Sloužila mu jako kancelář, sklad jídla a různých pomůcek, šatna a v případě nutnosti i ošetřovna. Hned vedle dveří stály dvě skříňky, takové ty pracovní plechové, co se používají v továrnách a jiných podnicích, do kterých si ráno ukládal civilní a odpoledne zase pracovní oblečení. Vedle nic bzučel mrazák, ve kterém se skladovalo maso pro psy. Naproti dveřím, pod jediným oknem, stál stůl a křeslo. Na stole se válela hromada papírů, hustě popsaný kalendář, otřískaná lampička a stojan na tužky. Vedle stolu ležel otevřený pytel s granulemi a pár psích konzerv. Na zašedlých stěnách visely obrázky psů v nejrůznějších pozicích. V místnosti bylo šero.
Měl za sebou obvyklé krmení, psy na vycházky už taky vypravil, chodí si pro ně mládež a starší lidé z města, kteří z různých důvodů nemohou mít psy vlastní, tak si svou touhu kompenzují alespoň takhle ušlechtile, a tak měl chvíli čas. Roztáhl se na křeslo, nohy natáhl před sebe na stůl a zavřel oči.
Včera toho moc nenaspal. Přišel pozdě, opilý a vystrašený nočním zážitkem v lese. Doma nemohl usnout, pořád se mu honily hlavou myšlenky a pochybnosti, taky mu bylo trochu špatně a zvedal se mu žaludek. Ještě teď měl hroznou kocovinu. Když ráno přišel do práce a psi ho přivítali tradičním hlasitým štěkotem a vrtěním ocasů, myslel, že mu praskne hlava. Byl strašně rád, když se konečně uklidnili. Teď se pohodlně zavrtal do křesla a chtěl si trochu zdřímnout.
Daně nic neřekl. Proč taky? Určitě by se mu vysmála že se opil a pak měl strach z přeludů své vlastní fantazie. Ani by nevěděla, jak by byla blízko. Nechal si vše pro sebe. Nechtěl ji tím zatěžovat a ohrožovat jí něčím, co by si mohla vyložit jako jeho pochybnosti z nadcházející svatby. Sám si nebyl pořád ještě jistý, jestli se to opravdu stalo, nebo jestli se mu to zdálo. Podle toho jak byl vyděšený se ale přikláněl k první možnosti.
Ze snění ho vyrušil hlasitý štěkot. Rukama si protřel oči, nadzvedl se a podíval se oknem ven. Někteří psi nervózně pobíhali kolem dokola, jiní prudce vráželi do branek, cenili zuby a hlasitě štěkali. Byli jako u vytržení.
Vstal a vyšel se podívat ven, jestli tam někdo není. Psi se mohli zbláznit. Teď už štěkali všichni. Znovu ho začala bolet hlava. Každý štěk se mu vrýval do mozku a pomalu ho svou ozvěnou drtil. Sledoval psy, jak se rozbíhají a prudce vrážejí do pletiva branek. Vypadalo to otřesně. Jeden ze psů měl natržený čenich a vytékala mu z něj krev. Jakoby chtěli přeskočit plot kotce a vrhnout se na někoho. Zarazil se při pomyšlení, co by se stalo, kdyby se to některému z nich opravdu povedlo. Vrhl by se na něj a začal ho kousat? Brrr. Otřepal se a rychle tu myšlenku vyhnal z hlavy. Rozhlížel se po dvorku, ale nikoho nenašel. Bylo tam prázdno.
Najednou, jako na nějaký, pro Toma neslyšitelný povel, se psi uklidnili. Sklopili uši, ocasy pokorně stáhli mezi zadní nohy a zalezli do boudy. Všichni, do jednoho.
Tom se nestačil divit. Takhle se ještě nikdy nechovali. Pokrčil rameny a zalezl zpátky do kanceláře. Když vešel dovnitř hlasitě vykřikl a jeho pádu zabránila stěna, o kterou se opřel. Na stole seděla ona. Byla ještě krásnější než v jeho pubertálních představách kdysi v mládí. Její černé vlasy jí sahaly až pod ramena a jejich kudrlinky byly pořád stejně vzrušující. Tvář se podobala tvářím panenek z televizních reklam. Hezčí obličej ještě v životě neviděl. Na sobě měla růžové bolerko, odhalující kus jejího hladkého břicha a vzrušující pupeční jamku a modré ošoupané rifle. Přesně tak, jak si to tehdy vysnil. Měla postavu bohyně, Krásná, štíhlá postava a dlouhé nohy. Takhle ji měl kdysi rád. Jen nabrala na kráse a vyrostla. Byla v jeho věku. Došlo mu, že se vyvíjí a roste spolu s jím.
Já, na rozdíl od tebe, své sliby plním.
Pomalu, přidržujíc se stěny, došel ke křeslu a posadil se. Měl ji těsně před sebou. Stačilo jen zvednout ruku a mohl se jí dotknout. To ale, ze strachu, co by se stalo, neudělal. Nechápavě na ni civěl. Nevěřil tomu.
"Já....," hledal sílu promluvit a neznít vyděšeně, "já tomu nechci věřit. Vymazal jsem tě z mysli. Už jsem tě nepotřeboval, našel jsem si skutečné přátele. Možná to nebylo vůči tobě fér, ale, sakra, vždyť si byla jen má pouhá představa. Nic hmotného, nic skutečného, nic, o čem by věděl někdo jiný než já. Jak to, že jsi se znovu objevila? Já na tebe nemyslel. Nechtěl jsem tě tu. Už jsem tě nepotřeboval." Skoro koktal, jak lapal po dechu.
Přišla jsem ti říct, že se nemůžeš oženit. Přišla jsem si pro tebe. Já jsem jediná žena tvého života. Mně ses oddal. Vzpomínáš?
Až teď si Tom všiml, že je průhledná, že přes ní vidí okno před nímž seděla a vysoké topoly, na něž skýtá výhled. Pak znovu zhmotněla, jako by se ta průhlednost Tomovi jenom zdála, ale během chvilky opět zprůhledněla, čímž mu potvrdila, že to nebyl klam. Stále na ni hleděl. Všimla si jeho údivu.
Ano. Vidíš dobře. Ztrácím se a můžeš za to ty. Má existence je závislá na tobě. Ty jsi mne stvořil a já tě ke svému životu potřebuji. Věřila jsem, že si na mě opět vzpomeneš, vždyť žádná nemůže být lepší než tvůj vysněný ideál. Ale asi bych se nedočkala. Celou tu dlouhou dobu, celé ty dlouhé roky, jsem na tebe čekala. Věřila jsem ti, ale ty jsi mě zklamal. Nedopustím, abys mě nechal zničit. Zabráním tomu za každou cenu. Jsi můj.
Začal se hlasitě smát. "Ale vždyť je to směšné. Nemůžu s tebou být. Miluji Danu. Já... já s tebou nechci být. Vždyť nejsi skutečná. Nemůžu se tě ani fyzicky dotknout. Odejdi a už se nevracej!" Jeho z počátku tichá, skoro bázlivá slova, se změnila v rozhodný křik.
Nikdy předtím ti to nevadilo. A stačilo to. Vždycky jsem byla taková, jakou jsi mne chtěl. Vzpomeň si, jaké to bylo, když ses se mnou poprvé miloval. To se ti líbilo, že ano? Takové to může být zase, pořád. Můžeš se mnou být. MUSÍŠ! Slíbil jsi mi to. Odejdi se mnou a odpustím ti.
"NE. Nemáš mi co odpouštět. Nepůjdu s tebou. Nechci. VYPADNI!"
Řval skoro až hystericky. Najednou si uvědomil, že tam už není. Prostě zmizela. V mžiku byla pryč. Rychleji než mrknutí okem. Děsilo ho to. Na čele mu vyrazil pot, v očích ho pálily slzy zlosti. Začal se třást. Zvenku se ozvalo zaštěkání psa, které ho hrozně vylekalo. Prudce sebou trhl. Přešel ke dveřím, vší silou je zabouchl a zamkl. Pak zatáhl rolety na okně. Lehce zavrzaly. Od doby, kdy si je tu nechal nainstalovat, je ještě nepoužil. Nebylo proč. Kancelář zalila našedlá tma. Rozeznával jen obrysy předmětů a to ještě musel pohled pořádně zaostřit.
"Bože. Já se zblázním. Děsím se. BOJÍM SE TĚ!" zařval do tmy.
Musí se toho zbavit. Rychle přecházel po místnosti sem a tam. Pokaždé když došel ke stolu vzteky do něj praštil a něco z něj shodil. Papíry, tužky a lampa se rozsypaly po zemi. Zběsile do nich začal kopat a šíleně řval.

Když přicházel po chodníku k domu, všiml si sanitky na parkovišti. Kolem stál hlouček sousedů a náhodných přihlížejících, kteří jen procházeli a to, co se tu dělo, je donutilo zastavit a přihlížet. Vytřeštil oči a pak se k nim rozběhl. Před domem se zastavil. Uřícený a zadýchaný spatřil, jak lékaři z domu na nosítkách vynášejí Danu. Hlavu měla zavázanou obvazem, kterým prosakovala rudá krev. Přiběhl k ní a pohladil ji po tváří. Otevřela oči a usmála se na něj. Vrátil ji úsměv a zeptal se, co se stalo.
Pomalu pohnula rty, měla je suché a svraštělé. "Já... chtěla jsem ti udělat něco k jídlu.... než, než přijdeš domů.... Najednou jsem uslyšela ženský hlas. Znělo... znělo to jako... jako Je můj... a pak se ze zdi utrhla skříňka z nádobím a spadla mi na hlavu.... Zatmělo se mi před očima a …. upadla jsem na podlahu. Když jsem..., než jsem omdlela, spatřila jsem černovlasou dívku v riflích a růžovém triku.... asi jsem měla halucinace a něco se mi... zdálo. Když jsem se probrala, byli už vevnitř doktoři... Sousedi prý slyšeli ránu a pak můj výkřik, tak zavolali sanitku a pustili je dovnitř,"
Chtěl se zeptat jak, pak si ale uvědomil, že Ptáčkovým sami dali klíče od bytu, aby jim mohli ráno chodit krmit a venčit jejich německého ovčáka Kazana. On byl ráno v práci a Dana chodila na vysokou. Ptáčkovi byli staří, milí důchodci a tak byli rádi, že můžou mladým nějak pomoci. Sami děti neměli, nemohli je mít a tak Toma s Danou brali skoro jako své vlastní. Kazana, kterého si Dana odvedla z útulku v den, kdy se s Tomem poznali, měli rádi a chodili s ním na dlouhé procházky do lesa. Paní Ptáčková jim občas uvařila oběd, který na ně čekal na stole, když přišli s Danou Domů. Tom s Danou k nim občas večer přišli na návštěvu a dlouho do noci si povídali. Vykládali jim, jak to chodí ve škole a v práci - paní Ptáčkovou vždy zajímal osud některého ze psů a pokaždé znervózněla, když slyšela, jak některého psa někdo našel zbitého a vychrtlého - a Ptáčkovi jim zase vykládali, jaké to bylo v době jejich mládí. To měl Tom strašně rád a vždy se zájmem poslouchal. Oba je měli strašně rádi a ctili je. Vážili si jich, jejich zájmů a obětavosti.
K večeru, po návratu z nemocnice, kde ho ujistili, že se Daně nic vážného nestalo (utrpěla jen menší šok, střední otřes mozku, má tržnou ránu na hlavě a pár odřenin), uklidnil paní Ptáčkovou a rychle ji vyprovodil z bytu se slovy, že je unavený a chtěl by si odpočinout.
Když za ní zaklapl dveře a pečlivě je zamkl, zkontroloval okna a zatáhl rolety. V bytě byla tma. Přešel do ložnice a zavřel za sebou dveře. Jeho oči si ještě nepřivykly na tmu, takže šel pomalu a dával pozor, aby nekopl do postele. Postavil se doprostřed místnosti. Silně se nadechl a hlasitě vydechl. Pak úplně klidně nahlas promluvil:
"Jsi mrcha! Slyšíš?" Nedostaneš mě! Miluji ji a nic mi nezabrání, abych si ji vzal. Ani ty, ani nikdo jiný. Myslíš, že si mě tímhle získáš? Jestliže snad ve mně někdy třímala nějaká možnost, že by se to mohlo stát, po tomhle jsi všechno ztratila. Už jen pro tohle, nehledě k tomu, že mám spoustu jiných důvodů, bych s tebou nikdy nemohl být. Pokud se jí něco stane, zabiju se a nebudeš mít nic. Nepatřím ti. Pokud jsem to někdy slíbil, tak to teď odvolávám. Slyšíš mě?!"
Ticho. Slyšel jen tiché klapání Kazanových drápů na dlažbě v předsíni a svůj vlastní rozrušený dech.
"Nedostaneš mě!" zopakoval tiché ložnici důrazně a pak si vlezl do postele. Peřinu si přitáhl až k bradě a začal tiše brečet. Po chvíli se jeho oči pomalu zavřely a pokojem se začalo ozývat krátké oddechování. Usnul.
 
Když otevřel oči, neviděl nic než tmu. Rozhlížel se kolem dokola, ale v jeho okolí jako by nic neexistovalo. Jen prázdný temný prostor. Žádný záblesk světla. Napadlo jej, že ho omylem pohřbili a on je teď zavřený v rakvi a zakopán v zemi. Pak mu ale došlo, že stojí. Natáhl ruce před sebe. Nic. Prázdno. Ruce se ztratily ve tmě, která ho objímala jako roztoužená milenka. Okamžitě je přitáhl opět k tělu.
Najednou ze tmy začali vystupovat vysoké, temné stromy. Před ním se rýsovaly obrysy hustého lesa. Větve smrků se jemně kývaly ve větru. Pořád ještě byla tma, ale už ne tak tmavá a děsivá. Obrysy stromů teď viděl jasně. Připomínalo mu to záběry na Douglasovy jedle z jeho oblíbeného seriálu. Bylo to stejně strašidelné a děsivé. Projel jím záchvěv strachu. Lehce se otřásl. Pocítil chlad. Světla přibývalo, před ním poletovaly lehké cáry mlhy. Začal si prohlížet okolí.
Stál na louce porostlé vysokou trávou. Před ním se k nebi tyčil temný les. Pomalu se otočil. Konec louky byl zahalen v mlze husté jako mléko. Za ní bylo neznámo. Opět pohlédl na les. Přitahoval ho, nevěděl však proč. Volal ho a lákal. Už bylo světlo, tma zcela ustoupila, les však zůstával stále stejně temný a tajemný.
Najednou se v něm něco pohnulo. Tom si toho málem ani nevšiml. Když se podíval pořádně, zjistil, že se pohybuje vzduch. Jako když se v parném létě pohybuje vzduch nad rozpáleným asfaltem na silnici. Pohnulo se to znovu. Neviděl ale přesně, co to je. Pohyboval se jen vzduch. Te to však začalo nabývat tvary, Tomovi hodně známé a povědomé. Ano, formovalo se to do tvaru postavy, byl si tím jist. Nemohl se ani pohnout, pořád to sledoval. Přibližovalo se to. Toma se zmocnila panika. Chtěl začít utíkat, ale nohy ho neposlouchaly. Stál jako přirostlý k zemi. Jako by jeho nohy zapustily kořeny, které se zavrtaly hluboko do země. Postava se stále přibližovala. Cítil stále větší chlad.
Tom se přemohl, pokusil se koncentrovat všechno svou sílu a pohnul nohama. Překvapilo ho, že se mu to podařilo. Rychle se otočil a chtěl začít utíkat, ale prudce vrazil do stromu, který se za ním z ničeho nic objevil, a svalil se na zem.
Když se probral z překvapení a postavil se, zjistil, že stojí v hlubokém lese. Louka zmizela, místo ní tu jeden vedle druhého trůnily vysoké stromy. Postavě změna prostředí však nijak nevadila. Pořád se přibližovala, cítil její přítomnost. Po tváři mu stékal pramínek teplé krve. Druhým pramínkem mu krev zalila oko. Vytřel si ho rukávem a dal se na útěk. Musel kličkovat mezi stromy a tak utíkal hodně pomalu. Možná spíše rychle šel, než pomalu utíkal, ale už jen pomyšlení na běh bylo příjemnější a alespoň trochu uklidňovalo.
Ohlédl se a zjistil, že je postava stále za ním a dohání ho. Stromy se jí samy vyhýbaly. Už to ale nebyl jen pohybující se vzduch. Postava zšedla a nabyla podoby netvora s dlouhýma rukama, které zakončovaly prsty s dlouhými, ostrými nehty, svalnatýma nohama a zvířecí hlavou. Řvalo to, cenilo to ostré, špičaté zuby. A stále se to blížilo.
Jak to jen šlo, zrychlil. Už se ani neohlížel. Cítil, jak ho opouští síla. Už slyšel kroky a řev těsně za sebou. Při každém výkřiku mu po zádech přejel mrazivý záchvěv strachu a naskočila mu husí kůže. Zakopl o vyčnívající kořen a spadl na zem. Postava ho doběhla a chystala se ho rozsápat.
Zrovna, když již odevzdaně očekával bolestivé vniknutí ostrých špinavých drápů do břicha, aby mu vyhřezly vnitřnosti, se s hlasitým výkřikem probudil. Rychle se posadil a shodil ze sebe peřinu. I když byl splavený vlastním potem, byla mu zima. V ložnici bylo neuvěřitelně chladno. Od úst mu stoupaly obláčky srážejícího se dechu. Otřel si čelo a rozsvítil lampu na nočním stolku. Pak hlasitě vykřikl. Loket, jímž si otíral čelo, byl zamazaný krví.
"Proboha, už mě nech na pokoji!" zařval z plných plic. "Já tě nechci!"
Tu odpověď čekal. Ticho, přerušované jen kňučením a odporným škrábáním Kazanových drápů na laku od dveří do pokoje. Vstal z postele a došel ke dveřím. Vzal za kliku a stiskl ji. Kňučení a drápání zesílilo. Pomalu pootevřel dveře. V ten okamžik je něco prudce rozrazilo a povalilo jej na zem. V první chvíli si myslel, že je to Kazan a chce se s ním mazlit.
Pravdu měl jen v tom, že je to Kazan. Zaslechl jen zlostné zavrčení a cítil, jak se mu Kazanovy zuby zarývají do paží, jimiž si v posledním okamžiku začal chránit tvář.
"Nech mě, Kazane!" zakřičel důrazně. "Kazane! Nech toto a PUSŤ!"
Kazan veškeré povaly ignoroval, zakousl se mu do paže a začal s ní škubat. Tom cítil, jak se mu pomalu odděluje a trhá maso. Po ruce se roztekl proud krve. Koleny se ze sebe snažil psa shodit, Kazan však na něm ležel celou svou váhou a nepřestával ho kousat do rukou. Drápy mu podrápal obličej a natrhl koutek úst. Tom cítil, jak mu z otevřených ran vytéká stále více krve. Sebral všechnu sílu a skopl ze sebe to vrčící mrskající se tělo. Pes s nesouhlasným zakňučením odletěl, narazil do zdi a sesul se k zemi. Tom se trochu posunul a rychle vstal.
Kazan byl ale rychlejší. V mžiku stál na čtyřech a začal na něj vrčet a cenit zuby. Pomalu se k němu přibližoval.
Tom začal ustrašeně ustupovat. Ruce měl natažené před sebou, připraven odrazit další Kazanův útok. Pes se pomalu přibližoval. Světlo lampy se mu lesklo v očích a dalo vyniknout jeho bílým zubům, místy zamazaným od krve. Stále vrčel.
"Kazane, co blbneš!" zkusil to Tom, i když si nějak podvědomě uvědomoval, že to je zbytečné. "Vždyť to jsem já. Slyšíš?!" Skoro šeptal. Neodvážil se promluvit nahlas, aby ho nevyprovokoval k dalšímu útoku. Najednou zády narazil na balkonové dveře. Kazan se zastavil asi dva metry od něj a začal hlasitě štěkat.
Tom přemýšlel, jak se z toho dostat. Už se pomalu smiřoval s tím, že na něj Kazan opět skočí, když ho napadlo, že by mohl pomalu otevřít dveře na balkon, vlézt na něj, zavřít se tam a počkat, až se Kazan uklidní. Pomalu za sebe natáhl ruku a stiskl kliku dveří. Přisunul se blíž ke klice aniž by spustil oči s vrčícího Kazana. Lehce zatáhl a dveře se z hlasitým vrznutím otevřely.
Kazan udělal malý krok k němu a vycenil zuby.
Opět mu do oka vtekla krev, neměl však odvahu ji setřít. Prudce otevřel dveře, proklouzl kolem nich na balkon a rychle je za sebou zavřel. Stihl to včas. Kazan v letu narazil do skla a svalil se na zem. Pomalu vstal a začal štěkat. Sklo se orosilo a dopadly na něj sliny, které pomalu začaly ztékat k podlaze.
Venku bylo chladno. Tom se objal rukama a začal si pomalu třít prochladlou kůži dlaněmi. Moc to nepomáhalo. Oči stále nespouštěl z Kazana, který na něj stále štěkal. Po chvíli zmlkl a odešel doprostřed místnosti. Tam si sedl a díval se na Toma. Cenit zuby však nepřestal.
Tom se podíval na šňůra, jestli na nich náhodou není pověšené něco, co by si mohl obléct. Byly tam ale jen ponožky a slipy. Natáhl si tedy alespoň dvoje ponožky na nohy, aby ho nestudila dlažba a jedny na ruce.
Když se znovu podíval na Kazana, málem zase vykřikl. Za ním stála ona, děsivě se usmívala a rukou psa drbala za ušima. Začal vyděšeně ustupoval, ale hned narazil do zábradlí. V ten okamžik se Kazan rozběhl a dlouhým skokem proskočil sklem balkonových dveří.
Ozval se řinkot skla. Tom ucítil prudký náraz a pomalu, i s Kazanem, přepadl přes zábradlí. Kazan se mu v letu zakousl do krku a začal mu jej trhat.
Pád byl nekonečně dlouhý. Ani necítil bolest, jak mu Kazan trhal hrdlo. Pak ucítil náraz a slyšel, jak mu praskají kosti.
 
Kolem bylo šero. Stál v mlze. Když před sebe natáhl ruku, neviděl její prsty, nedohlédl ani k lokti. Bylo teplo a cítil, že je nahý. Pomalu vykročil. Netušil, kam jde a co ho tam čeká, ale chtěl tam jít. Stále dopředu. Někam přece musí dojít. Nechtěl tu jen tak stát v mlze a čekat na něco, co nemusí přijít.
 
"Sakra dělejte, ztrácíme ho!" křičel doktor Sova a masíroval mu srdce. Jeho bílý doktorský plášť byl celý od krve. Ruce, kterými mu stlačoval hrudník, byly od krve taky. Krev odporně slepovala prsty k sobě. Nesnášel to. Dělalo se mu z toho nevolno. Konečně přinesli defibrilátor a dali mu do rukou elektrody.
 
Mlha pomalu řídla, už si viděl na prsty u nohou a zjistil, že kráčí po trávě. Okruh jeho rozhledu se neustále zvětšoval. Mlha ustupovala. Konečně se po chvíli celá rozplynula a Tom zjistil, že je opět na té louce ze sna. Napadlo jej, jestli to byl skutečně jen sen. Napohled se nic nezměnilo, i teď před ním stál les, nepůsobil však tak již tak temně a děsivě. Zmizel ten nepříjemný pocit napětí a rozrušení. Mezi vysokými smrky problýskávalo slunce a rostly mezi nimi keře plné květů. Jako zelený koberec se mezi kmeny vlnila nízce rostoucí tráva. Cítil se plný síly. Když se podíval na zem a zahlédl své nahé tělo, trochu se zarazil. Tam, kde se mu běžně chlupatý porost snažil zakrýt jeho penis, nebylo po chlupech ani památka. Měl tělo asi dvanáctiletého chlapce. Hladká růžová kůže se leskla na slunci. Zmizely jeho chlupaté nohy a stejně tak i chlupatá hruď teď již byla jen mizící vzpomínkou.
V lese se mezi stromy mihla postava. Jak se k němu přibližovala, poznal v ní asi jedenáctileté nahé děvče s dlouhými černými vlasy. Vypadala stejně jako když ji viděl poprvé. Když si ji vysnil.
 
Tomovo tělo se v křeči vzepjalo a bezvládně dopadlo na operační stůl. Sova pohlédl na monitor. Nic. Opět přiložil elektrody na Tomovu zarostlou hruď. "Dejte to naplno," rozkázal a počkal, až se defibrilátor nabije. "Teď!" Tělo se opět vzepjalo a stejně lehce opět dopadlo. "Sakra, snaž se chlape!" zařval Sova a opět přiložil elektrody na bezvládné tělo. "Teď!"
 
Dívka pomalu došla k Tomovi a natáhla k němu ruku. Usmála se na něj a tiše promluvila.
"Půjdeš se mnou?"
Tom si v tu chvíli nebyl jistý, jestli se ho na to zeptala, nebo jestli mu to sdělila jako jedinou možnou variantu. Chvíli tam stál a prohlížel si ji. Odněkud přiletěl nádherný barevný motýl a sedl si jí na vlasy. Usmál se a svou dlaň vložil do její.
"Ano."
Oba se otočili a vešli do lesa. Kolem nich proběhlo stádo malých srnek a všude se rozléhal zpěv ptáků. Jejich postavy se vzdalovaly a ztrácely se mezi stromy, až dočista zmizely.
 
"Je konec. Už mu nepomůžeme," tiše pronesl Sova a odložil elektrody na stolek vedle Tomova nehybného těla. "Smrt nastala ve tři hodiny dvaadvacet minut. Sdělte to jeho rodině a příbuzným."

 
 

 

 

Z DALŠÍCH WEBŮ

REKLAMA