Jdi na obsah Jdi na menu
 


Tep

9. 9. 2015

Ahoj

Vím přesně, co chci napsat, jen nevím moc jak. Napsat chci všechno, úplně všechno. Jinak by to ani nemělo smysl. Celé to odhodlání, tento důležitý krok v životech nás obou. Jak? Asi postupně, i když se určitě nejednou přeskočím nebo zadrhnu. Odhodlával jsem se k tomuto kroku hodně dlouho, zvažoval, zda k němu vůbec přistoupit, ale nakonec jsem došel k tomu, že na to máme oba právo. Ty to vědět, já to konečně pustit ven. Nedusit to jen v sobě. Beru to jako vyvrcholení jedné části vlastního života. Jako bránu, která se buď otevře, nebo navždy uzavře a já prostě budu muset jít jinudy. Ale musím zkusit, jestli se ta brána neotevře.

Hned na začátku je pro mě hodně důležité, aby sis uvědomila dvě věci. Nic ti nechci nutit, nic po tobě nepožaduji. A jsem úplně normální. Nejsem žádný psychopat, úchyl ani deviant. To je pro mě hrozně důležité. Možná už jsi ale i ty ve svém životě poznala něco, co se ti vrylo do srdce, setkala ses s věcí, které se nešlo vyhnout, ignorovat ji. Ber to jako vyznání, zpověď člověka, který se snažil to zvládnout, ale nakonec pochopil, že se vzpírá sám sobě, že pokud se ve svém životě setkal s radostí a štěstím, tak to bylo právě tohle. Můžeš to brát jako upřímné vyznání lásky nebo zpověď člověka, který to ze sebe už konečně musí pustit ven, který se pokouší osvobodit, aby ho to neužíralo zevnitř, zpověď člověka, jehož identitu nikdy nemusíš odhalit. Už s tím nechci bojovat, nechci zapírat svůj život, povahu, radost. Nechci s tím být sám.

Odvrhuji to od sebe. A sdílím to s tou, které se to týká. Další krok je na tobě. Můžeš na to přistoupit, můžeš to dál nechat být nikdy nezjeveným tajemstvím. Ale pochop, muselo to ven. Co když to je něco, co oba hledáme? Třeba ne, ale raději se dozvím krutou pravdu, než se dál užírat v nejistotě a pochybách co kdyby.

 

Na své zápěstí hleděla už přes půl hodiny. Hrbolaté šlachami a počmárané žilnou modří. Stačil malý pohyb prsteníčku a povrch se pohnul. Cítila to. Něco tam uvnitř tepalo. Nejen v jejím těle, teď, pro tento okamžik, se to koncentrovalo přesně do toho místa, na které hleděla. Až jí z toho trnuly zuby. Jak těžké může být prokousnout kůži? A jak bolestivé? Snažila se naladit na to proudění, ale nepodařilo se jí to. Přišlo jí zajímavé, že vnitřní strana zápěstí nebyla pokryta chloupky. Holá kůže se vkrajovala do chloupků v širokém oblouku. Jako by to místo záměrně odhalovala. Je to tak normálně, nebo to má vyhlazené od notebooku?

Otevřela břitvu. Pokojem problesklo světlo odražené ocelí. Přejela ostřím po paži. Pomalu, až k lokti. Cestou zpátky ho nastavila tak, aby odřezával chloupky těsně u kůže. Zanechávalo za sebou v porostu při důkladném pohledu jasnou rýhu. Dojela až k zápěstí a lehce břitvou zakývala ze strany na stranu.

Co kdyby zatlačila? Všechnu by ji vypustila ven. Osvobodila. Nabídla si ji. Jenže jí bylo jasné, že by ji všechnu nezvládla zachytit. A to by byla škoda.

Na chodbě klaply dveře.

Matka.

Rychle břitvu zaklapla a zastrčila pod polštář.

„Dominiko?“ zavolal matčin hlas.

Pomalu vstala, jen v šedém triku a bílých kalhotkách, a vyšla z pokoje. Matka v jedné ruce držela tašku, ve druhé nějaký papír, který studovala očima.

„Podívej,“ strčila jí papír před oči. Nějaký text a rozmazaná fotka. „Ztratil se sousedovic kocour.“ Zamávala důležitě papírem. „Neviděla jsi ho?“

„Ten starý prašivec?“ znechuceně si odplivla. Matčin ostrý pohled by dokázal uříznout sloní hlavu během vteřiny. „Vždyť byl nechutnej. Jsem ráda, že už není.“

„Takhle bys neměla mluvit,“ spustila matka papír k boku a začala se zouvat. „Byl to jediné, co měli.“

„Byl nechutnej,“ zopakovala a odšourala se zpátky do pokoje.

Poslechem se ujistila, že matka rachotí v kuchyni s nádobím, sáhla pod koberec a vytáhla z úkrytu několik listů přeloženého papíru.

Když Dominika ten dopis našla, byla překvapená. Nepochybovala, že je adresován jí, omyl byl prakticky vyloučen. Objevila ho zastrčený ve své krabičce cigaret, kterou si schovávala na výtahovou kabinu. Štěrbina mezi jejím stropem a stěnou s venkovními dveřmi byla dost široká na to, aby jí mohla protáhnout ruku s krabičkou a položit ji na střechu kabiny. Výtahovou šachtu před třemi lety celou obložili, takže na kabinu vůbec nešlo vidět. Proto byla tak překvapená. Ne ani tak dopisem samotným, jako spíše zjištěním, že někdo její skrýš objevil.

 

Vím o tobě od samotného začátku. Snad bych si ještě vybavil těhotenské břicho tvé matky, nebo jaké mašle jsi nosila do školky. Ale do mého hledáčku, do mého srdce i života jsi vstoupila ve tvých devíti letech. Tehdy sis mi sedla na klín a mě něco proklálo srdce. Ne, nehledej v tom, prosím, nic sexuálního. Tehdy tam nic takového ještě nebylo. Úplně normálně, nevinně a hluboce jsem se do tebe zamiloval. Nikdy v tom nebylo nic pedofilního, nejsem ani jsem nikdy nebyl žádný pedofil. Nemiloval jsem tě jako dítě, ani to dítě v tobě. Naopak, miloval jsem tu ženu, prozatím uzavřenou v dětském těle, ženu, lidského tvora, božskou bytost, která jednoho dne rozkvete. Nikdy bych ti neodkázal ublížit, ani tehdy, ani teď. Nikdy bych neudělal nic proti tvé vůli. Miloval jsem, stále miluji a budu milovat tebe, tvou duši, ženu, jež nosí tvé nádherné tělo i jméno nezávisle na tom, kolik ti je let. Chápeš? Není to o věku, kdyby bylo, zřejmě bych ti teď nepsal. Je to o tvé vnitřní i vnější kráse. Obě rozkvétají, naplňují mě štěstím, ale zároveň svazují.

Krátce řečeno, uhranula jsi mě. Čekal jsem, že to přejde, že to je jen jakýsi náhlý rozmar mé mysli, který časem přejde díky nemožnosti naplnění. Pouhý zkrat z přítomnosti malé buclaté holčičky s copy a klučičími kraťasy. A jak ti ty faldíky slušely. Jenže jak jsi vyrůstala, měnila se, vytahovala, formovala a krásněla, bylo to horší a silnější. Když ses stala ženou, k tomu pocitu se přidával sexuální podtext. Začal jsem po tobě toužit. Nejen psychicky, ale i tělesně.

Každé setkání s tebou se stávalo utrpením. Chtěl jsem tě vídat, být ti neustále nablízku, kochat se pohledem na tvé pevné tělo, smyslně hnědé oči, špičatý nos a vlající hnědé vlasy, ale rozhodl jsem se ti vyhýbat. Nešlo to, nefungovalo. Setkání se v tak malé obci nedalo zabránit. A tak jsem se odstěhoval.

 

„Jak jsi něco takového mohla udělat? Ty?“ křičela matka, až jí sliny vylétaly z úst do úctyhodné vzdálenosti. Byla opravdu rozrušená.

„Sahal mi na kozy!“ odsekla vzpurně. „A chtěl i tam dolů.“ Očekávala by, že to jako objasnění stačí. Ne však její matce.

„To ses na něj musela hned vrhnout a vykousnout mu kus masa z krku? Tos nemohla prostě odejít?“

„Aha,“ rozpřáhla nevěřícně ruce. „Takže až k nám domů vtrhne nějaký úchyl a ojede tě, tak se prostě jen někam odstěhujeme?“

„Takový tón a slovník si laskavě vyprošuji.“ Kudrlinky matčiných vlasů se třepaly jako čenich vzteklého psa.

Matka se hluboce nadechla a Dominika věděla, co bude následovat. Končívala tak jejich rozepře už nějaký ten měsíc. „Kam ten svět spěje,“ povzdechla si matka.

„Tam, kam ho vedete,“ byla tentokrát s odpovědí připravená.

Matka ztuhla. Dominika zahlédla její sevřenou pěst, jak se rozevírá a dlaň se napřimuje. Nepamatovala si, kdy ji matka naposledy uhodila, muselo to být už hodně dávno, ale teď, teď k tomu bylo až nepříjemně blízko.

„Jdi…“ jako zázrakem se matka zklidnila. Položila dlaň na kuchyňskou linku. „Jdi si umýt tu krev z úst a pak běž, prosím, do svého pokoje.“

„Ano, mami,“ olízla si Dominika krvavé rty a otočila se.

„Promiň,“ překvapila sebe samotnou, když vykročila.

 

Pryč z města, pryč od tebe, od toho přítulného ostří, které se mi pravidelně otáčelo v hrudi a rvalo ho na kusy. Pro jistotu na opačný konec republiky. Čekal jsem, že to odezní, zmizí, že zapomenu. Sejde z očí, sejde z mysli. Pokoušel jsem se najít někoho, kdo tě přebije. Nějakou hodnou, dobrou ženu, která tě vyžene z mého srdce. Jenže to nepomohlo. Zjistil jsem, že jsem vyhledával jen tvůj odraz. Měly tvé oči, tvé výrazné boky, ostrou bradu, barvu vlasů nebo hlasu. Podvědomě jsem hledal tebe. A tak jsem se po dvou letech vrátil.

A všechno bylo jako dřív a já zjistil, že dobře. Celé ty dva roky jsem se vnitřně trápil, už tři dny po návratu jsem zjistil, že jsem zase šťastný. Nikam jsi neodešla. Zbývá ti ještě nějaký ten měsíc do maturity. Zase mě těší letmý pohled do tvé tváře a jasný ohňostroj někde tam uvnitř, v břiše, když zahlédnu tvůj úsměv.

Jsem tady. A nikdy už neodejdu. Došel jsem ale k rozhodnutí, kterým je tento dopis. Za pár dní ti bude osmnáct. Budeš dospělá, svobodná, právně zodpovědná za své činy. Rozhodl jsem se tedy odhalit ten stín tvého života, kterým jsem. Nechat rozhodnout tebe.

Ve čtvrtek 7. 5. budu v 16:00 hod. stát v parku u sochy. Není to opuštěné místo, v parku je vždycky dost lidí, ale zase to není nějak moc frekventované místo, aby to případně nám oběma nějak uškodilo. Máš dost času na rozmyšlenou. Teď je to na tobě.

Miluji tě. Tím nejčistším možným způsobem. Chci být s tebou, jsem odhodlán udělat, co ti na očích uvidím a bude to v mých silách. Odhodlán čelit čemukoliv, co proti nám bude stát. Mým snem je, aby se naše životy konečně, po těch letech spojily. Chci tady být pro tebe. Chci tě.

Pokud to chceš, jsi ochotna přijmout, se vším, co to snad bude obnášet, přijď. Budu tam čekal do 17:30 hod. Pokud to nechceš, nechoď. Pro tebe to skončí, pro mě se vlastně nic nezmění. I nadále ti zůstanu na blízku, zůstanu nikdy nepoznaným stínem. Prosím tě jen o jedno, nechoď, pokud nechceš vše, co ti nabízím přijmout. Nechceš-li, ať všechno zůstane tak, jako doposud. Tvá nevědomost, alespoň co se mé identity týče, mé tajné zbožňování.

Budu tam…

Prosím, leč nenaléhám, přijď…

 

Dominice bylo jasné, že tam bude stát dřív, proto přišla včas.

A byl tam.

Schválně přišla z toho nejméně očekávatelného směru. Vešla mu do zad. Chvíli jí to trvalo, ale pak ho poznala. Ty vlasy. Trochu se jí ulevilo. Celé ty týdny se snažila v databázi své mysli projet většinu mužů starších od ní deset a více let z obce. Značně chatrné databázi, jak zjistila.

Zastavila se na patnáct metrů od sochy. Zastrčila ruku do kapsy minisukně a naklonila hlavu na stranu.

Muž, mohlo mu být tak pětatřicet, pohledem sledoval park a pomalu se otáčel směrem k ní. Když ji zahlédl, zarazil se a obličej mu roztál.

Dominice v břiše cosi vybuchlo. Ještě nikdy se na ni nikdo takhle nepodíval. Nebyla schopna ten pohled, jeho hloubku i sílu rozumně zanalyzovat, ale nebylo jí to nepříjemné. Vůbec ne. Ze všech sil se snažila, aby její tvář nedala nic najevo.

Jen se usmál. Ani se nepohnul. Zůstal stát a hleděl jí do tváře. Oba vnímali to napojení. Oceňovala, že se k ní nevrhl ani nepromluvil, že to všechno nechal na ni.

Nakonec se její koutky roztáhly. Pomalu jejich vzdálenost zkrátila na dva metry.

Když jí samotné přišlo ticho a nehybnost neúnosné, vytáhla ruku z kapsy, rozevřela dlaň a nabídla mu její obsah.

Zavřená se v její dlani břitva choulila jako miminko v náručí.

„Chci tě,“ pronesla něžně.

Muž, kterého její otec trénoval ve fotbale, rozevřel oči, ale břitvu si vzal.

„Co…“

„Říkal jsi, že uděláš, co budu chtít,“ pronesla vážně. „Chceš mě. Já chci tebe. Tady,“ položila si dlaň na odhalené břicho.

Rozevřel najednou vyschlé rty, ale zarazila ho, ještě než se stihl zeptat.

„Jen kousek, samozřejmě,“ usmála se. „Chci tě navždy cítit, splynout s tebou. Potřebuji to.“ Rozpustile pokrčila rameny. „Každý máme své.“

„Jasně,“ usmál se.

V hlavě se mu vybavila Kopčemova matka. Vyhrnul si nohavici kraťasů, jak nejvíce to šlo, rozevřel břitvu a důkladně ji seznámil se svým stehnem.

 

Červenec 2015