Jdi na obsah Jdi na menu
 


Zahrada

1. 1. 2014

Tak. A je to v prdeli.

Bára se zastavila a nadhodila těžký batoh na zádech, aby si upravila popruhy. Zaslechla mlasknutí, jak se jí odlepil od zpocených zad a úlevně pošoupl do lepší pozice.

„Anežko, Lukáši, zastavte se,“ křikla na děti, které, s přirozeností sobě vlastní, začaly mizet ve spleti křoví a mladých stromků, bojujících o životní prostor. Zpomalily, ale nezastavily se. Jen změnily směr a obloukem se trochu vrátily.

Rozhlédla se kolem. Hluboké údolí prošpikované a zatemněné statnými listnáči, vystlané silnou vrstvou tlejícího listí, uprostřed nicoty. Nikdy si nemyslela, že jsou u nás lesy tak veliké, aby se v nich člověk mohl procházet bez narážky na civilizaci déle než půl hodiny. To si ale asi myslí každý měšťák. Mylně. Připadalo jí, že jdou pořád jakoby přímým směrem. Nic nenaznačovalo, že by něco udělali špatně. Všechno to vypadalo přirozeně. Jako když jdete po chodníku do obchodu. Ani nevnímáte, zda jdete dobře. Prostě se necháte vést. Okolím. Instinktem. Nějakým vnitřním pocitem. Jenže jak se zdá, ten pocit může někdy lhát. Nebo zklamat.

„My jsme se ztratili, Báro?“ zeptal se trochu uštěpačně Lukáš.

Usmála se. Překvapilo ji, jak jí to nedělalo žádný problém. Možná proto, že se ani nesnažila přetvařovat, spíš se jen zasmála sama sobě.

„Ne, Lukáši,“ odpověděla, aniž by na něj pohlédla. „Jen jsem si chtěla chvilku odpočinout a trochu mě zarazilo, že jsme už dlouho neviděli tu žlutou značku.“

„Je to jednoduché,“ vysvětlovala jí v práci kolegyně. „Hned za nádražím je pěšinka do polí. Vede po ní žlutá značka. Té se budeš pořád držet. Provede vás lesem přímo ke kempu u rybníka. Je to fakt krásné místo.“

Asi tak jednoduché to zase není, pomyslela si Bára.

„Takže jsme se ztratili,“ konstatoval Lukáš.

Anežka na něj vrhla tak upřený pohled, až se Bára divila, že se nesvalil mrtvý k zemi. „Ty jsi mámu neslyšel?“ zaútočila.

„Tak se uklidněte,“ hlesla Bára odevzdaně. „Oba.“

Znovu se rozhlédla kolem.

Stromy.

Listí.

Kopce.

Nic.

Nakonec shodila batoh ze zad.

„Takže,“ pohlédla s úsměvem na své děti. „Možná jsme se opravdu ztratili. Možná jdeme dobře, jen nemůžeme najít značku. Možná ta cesta, která nás dovedla až sem, zrovna tady někde zahýbá.“ Rozepnula batoh a vyhrabala zmačkanou krabičku cigaret. Má ji už pár týdnů, využívá jejího obsahu jen sporadicky, i když, pravda, poslední hodiny více, než by jí bylo milé, a jde to na ní vidět. Zmuchlaná, ošoupaná, trousící vydrolený tabák. Snažila se ji schovat v dlani, aby si jí děti nevšimly. Narovnala se, protáhla a přitom rychle zasunula krabičku do kapsy riflových kraťasů. „Dáme si tedy chvilku pauzu.“ Usmála se. „Já si dám pauzu, vy se zatím můžete porozhlédnout po okolí, jestli nenajdete další žlutou značku.“

Jako by na to Lukáš čekal, v mžiku se otočil a začal pelášit rovnou za nosem.

„Zastav!“ zakřičela Bára, až jí zalehlo v uších.

Lukáš se zastavil. Vedle Báry se z nebe snesl suchý list. Chvíli ji myšlenka, že jeho pád možná způsobila silou svého hlasu, zahřála na duši.

„Nebudete chodit daleko,“ upozornila je. „Jen tak, abych vás viděla nebo slyšela. Občas zavolám a oba se mi ozvete.“ Pak už spíše jen pro sebe, než jako informaci svým dětem, dodala: „Možná jsme se ztratili společně, ale pořád lepší, než se ztratit každý zvlášť.“

Lukáš ještě chvíli napjatě vyčkával. Pak si sečetl dvě a dvě dohromady a výsledek, že matka již nemá na srdci nic důležitého, mu rozkmital nohy. Zmizel jako pára nad hrncem. Jen z houští byl slyšet všetečný pohyb jeho vyhublých nohou rozrážejících spadané listí.

„Mami?“ zeptala se Anežka, ale odvrátila tvář, aby se jí nedívala do obličeje. „Jsi v pořádku? Děje se něco?“

Bára se usmála. Na tom, že jsou duševně holky o dva roky napřed než kluci, asi opravdu něco bude. Anežka byla na den přesně o 28 měsíců mladší než Lukáš. Většinou to ale tak nevypadalo. Ve své hloubavosti, empatii, vnímavosti a citlivosti byla pravým opakem Lukášovy bezstarostnosti, zbrklosti, horlivosti a větroplachosti.

„Nic se neděje,“ mrkla na dceru. „Jen mě ničí to horko.“ Setřela si loktem pot z čela. „Běž za bratrem.“

„Dobře,“ usmála se Anežka. „Udržím ho z dohledu co nejdéle, aby sis stihla v klidu zakouřit,“ hlesla a odběhla pryč.

Sakra.

Bára bezmocně rozpřáhla ruce a plácla sebou do listí. Bylo to příjemné, zašustilo to a rozvířilo zemitou vůni. Vyštrachala z kapsy cigarety, zapálila si a slastně potáhla.

Nadzvedla zadek, zasunula dva prsty do zadní kapsy a stiskla jimi obálku, kterou tam měla schovanou. Pak si to ale rozmyslela a nechala ji tam, kde byla dosud.

„To možná jednou přejdu, ale asi ti neodpustím to, že mě sereš, aniž bys tu byl,“ ulevila si tiše mezi dvěma potáhnutími.

Když tu obálku ráno vytáhla ze schránky, otevřela a prohlédla si její obsah, byla přesvědčená, že se jí zhroutil život. Svezla se na schody a prosila sebe samotnou, aby neplakala, alespoň ne nahlas. Mysl jí zahalil šedivý oblak a až teď, ztracená v lese, jí začalo docházet, že se nechala unést emocemi a přestala racionálně myslet. Ani nevěděla, jestli ho chce vytrestat, nebo sobě poskytnout čas na uklidnění a rozhodnutí, co bude dál. Jak se zachová, jak se k tomu postaví, nakolik to ovlivní jejich, ano, ne jen její, ale jejich, následující život. V práci si vzala volno, kolegyní se nechala navnadit na jeden krásný kemp na kraji rybníka, doma nachystala všechny věci a vyzvedla děti dříve ze školy.

*

„Překvapení! Pojedeme na víkend pod stan!“

„Jupí!!!! Tatínek pojede s námi?“

„Ne, tatínek má moc práce. My si užijeme, a jemu alespoň poskytneme čas a klid.“



Jak sis asi všiml, nesbalila jsem si všechny věci a neodešla navždy. Zatím. Vzala jsem děti a odjela s nimi na víkend pod stan. Budeš mít dost času zpytovat svědomí a přemýšlet, co mi řekneš a jak se zachováš. Dva dny ti doufám stačí. Až se vrátíme, mluvit budeš ty, ne já. Nemíním tě vyslýchat ani to z tebe dolovat. Jsou to tvé činy, bude to tedy tvá řeč. Až poté se rozhodneme, co a jak dále.

Ani se neopovažuj zkoušet nám volat. Akorát to zhoršíš!“



Jen pár řádků na linkovaném papíru, vztekle vytrženém ze sešitu, zalepených v obálce. Bez oslovení, bez podpisu. Obálka opřená o solničku na stole. A jedna fotografie z balíčku, kdyby mu náhodou selhávala paměť a nemohl si vzpomenout, o co vlastně jde.

*

A dostali se až sem. Ztraceni. V lese. Bez vyhlídky na onu zábavu, kterou slibovala dětem. Jednu výhodu by to ale přece jen mělo. Až doteď na to nemyslela a zdá se, že i pro pár dalších chvil bude mít na práci důležitější věci na mysli.

Snad šlo o čistou náhodu, snad Anička dodržela své slovo. Děti se s křikem přihnaly a dlouhým skokem dopadly do listí těsně před jejíma nohama takřka ihned poté, co o kořen pečlivě uhasila dokouřenou cigaretu a nedopalek několika letmými pohyby zahrabala pod spadané listí.

„Našli jsme značku!“ zakřičel udýchaně Lukáš. „Teda Anička,“ dodal, čímž Báru mile překvapil. Podobné přiznání od něj nebylo obvyklé. „Já pak našel druhou, takže máme i směr.“

„Tamhle za tím křovím,“ ukázala Anička do dáli.

Značka to byla. Jenže ne žlutá. Kdo ví, zda vůbec měla značit nějakou barvu. Snad kdysi, před mnoha mnoha lety. Bára pochybovala, že by někdo někdy značil turistickou trasu tak nevýrazně šedivou barvou. Stejně tak se ale snažila, marně, přijít na to, která z barev časem a povětrnostními podmínkami dokáže v takto šedivou vyblednout. A za jak asi dlouho. Při bližším prozkoumání Báru dokonce napadlo, zda to vůbec je, nebo kdy byla, turistická značka. Sice by to potřebovalo možná trochu více představivosti, víry a fantazie, ale docela dobře by to mohla být jen nějaká náhodná vada v kůře nemocného stromu.

„No, žlutá to není,“ konstatovala nahlas, „ale to myslím zrovna teď vůbec nevadí.“ Upravila si batoh do příjemné polohy, přitáhla popruhy a usmála se na děti. „Každá cesta někam vede. Někam prostě dojdeme a pak uvidíme. Buď zůstaneme, nebo se vrátíme domů a vymyslíme náhradní program.“ Pohladila Lukáše po hnědých vlasech. Už mu lezly do očí, ale o stříhání odmítal byť jen myslet. „Co říkáte?“

„Ale nepojedeme domů hned, že jo?“ zalekl se a ustoupil z jejího dosahu. „Nejdřív to pořádně prozkoumáme a zvážíme možnosti.“

Je to tím, že měla nervy od rána v pilné pohotovosti, nebo takovým tím náhlým skokem, kdy si najednou uvědomíte vývojový posun svého dítěte? Nebo je dneska nějaký zvláštní den, kdy Báru Lukáš s Aničkou nepřetržitě překvapují?

„Samozřejmě,“ přikývla. „Když už jsme vyrazili, jen tak se domů nevrátíme!“

„Jdu první,“ zahalekal Lukáš, rychle se otočil, snad aby zakryl blažený pocit rozlévající se po tváři, a vyrazil mezi dvěma kmeny.

*

Báru to napadlo již asi před pěti minutami, nějak se ale rozhodla tím hlouběji nezabývat a tak to nahlas vyslovila až Anežka.

„Všimli jste si, že pěšina, po níž nás vedou ty značky, skoro vůbec nezatáčí? Že jdeme snad rovnou za nosem?“

Byla to pravda. Táhla je do kopců, z kopců, po rovinkách, údolím, návrším, křovím, mezi stromy, ale vždy co nejpříměji.

Šli již přes hodinu od doby, kdy objevili značku. Báru začalo zmáhat neustálé stoupání a klesání. Brouzdání spadaným jehličím, suchými větvemi a rozkládajícím se listím chůzi také zrovna moc neulehčovalo a v batohu se snad množily cihly dělením. Stékající pot jí s nepříjemnou pravidelností oslepoval, popruhy rozdíraly podpaží a mravenčení v nohou stoupalo výše a výše. Potřebovala močit. Potřebovala si odlepit triko z těla, toužila po rozepnutí kraťasů a povolení zkroucených kalhotek, které se jí bolestivě zařezávaly. A ten kopec, do nějž stoupali již deset minut a pěkný kousek ho ještě zbýval, jí taky moc nepřidával.

Zastavila se, v předklonu se opřela pravou rukou o statnou břízu, začala hlasitě oddechovat a mávla levičkou vstříc vrcholku kopce.

„Chvilku si odpočinu,“ hlesla. „Počkejte na mně nahoře. Nikam neutíkejte, prostě jen vyjděte nahoru a tam počkejte.“

„Jasně, Báro,“ řekl Lukáš, plácl Aničku přes lopatku a vystartoval. „Kdo bude první nahoře!“ zahulákal v běhu, jist si svým podlým náskokem.

Bára zaúpěla, když zaslechla Aniččin běh. Kde tu energii berou? Pět minut. Rychlý odpočinek. Vydýchat se. A pak hned za nimi. Nemůžu jim ukázat, že jsem už na odpis. Taky je nechci nechat samotné. No dobře, potřebuji je, protože nechci být o samotě já. Samota vábí nemilé myšlenky. Pak už jen nechala mysl volně plout a nechat jejím prostřednictvím odpočívat uvolněné tělo. Dokud jí nevyrušil křik.

„Mami!“ volal hlas její dcery.

Zvedla hlavu a snažila se zaostřit.

„Báro!“ křičel Lukáš a lákal ji k sobě rukou. „To musíš vidět!“

Zatřepala hlavou. Odhodlala se. Vyčistila mysl. Upnula se k cíli a rozhodnými kroky vyrazila vstříc kopci. Děti byli podle všeho v pořádku, přesto v ní hlodaly obavy z toho, co našly. Byla už skoro u nich, když její představivost vytvářela nejchmurnější scénáře.

„Tak co máte?“ snažila se zachovat klid v hlase.

„Hele,“ řekl Lukáš, chytil ji za ruku a pár metrů vedl.

Možná by to normálně překročila, aniž by si toho všimla. Hleděla spíše nahoru, i když jí bylo jasné, že cokoliv najdete v lese, zpravidla to bude na zemi. Tohle bylo opravdu zajímavé. Z jedné strany nepřehlédnutelné, z druhé strany ne zas tak neobvyklé a netypické. I když…

„Koukej na to,“ ukazoval Lukáš před sebe na zem. „To je co?“

Díra v zemi. Přesněji řečeno trhlina. Tak dvacet až třicet centimetrů široká. Potud nic zajímavého. Zajímavé na ní bylo to, že neměla viditelný konec ani začátek. Prostě se táhla zleva kam až dohlédli kolem nich až doprava a ztrácela se mezi stromy. Délku, kterou byli schopni takhle z místa obhlédnout, Bára odhadovala na nějakých 20-25 metrů.

Vidět bylo tak půl metru do hloubky. Hladké vlhké kamenné stěny. Takřka žádná hlína, jen jakoby roztržená skála. V menších trhlinách a prohlubeninách se na sporých hliněných polštářcích o svém právu na existenci snažili přesvědčit tenké stvoly travin, stonky květin a kmínky zakrslých stromečků. Všichni svorně vypínali svá tělíčka k paprskům slunce nebo alespoň ke světlu.

„Zkusím, jak je to hluboké,“ vyhrkl nadšeně Lukáš, v mžiku s sebou plácl na zem a než jej stihla Bára nějak varovat, jeho ruka se až po rameno ztrácela v trhlině. „Nijak se to nezužuje a na dno nemůžu dosáhnout.“ Pravá půlka jeho těla se vrtěla, jak hýbal v temnotě rukou. „Je tam strašná zima a všechno je nechutně oslizlé.“

Bára za sebou zaslechla zapraskání, a když se otočila, stála již za ní Anička s dlouhým kusem suché větve.

„Na, zkus tohle,“ podala Anička klacek bratrovi.

Lukáš vzal větev a vnořil ji do průrvy.

„Ne,“ zavrtěl hlavou. „Pořád dno necítím. Pustím ji.“

Holky ze stoje neviděli nic, ale Lukáš zahlédl krátký záblesk světla na konci větve, zaslechl krátké zachrastění a klacek zmizel v temnotě a chladu. Chvíli čekal na nějaký náraz, ale nic.

„Co tohle?“ zaslechl sestru a vedle hlavy mu přistál malý oblázek.

Klekl si, vzal jej do ruky a pustil. Ozvala se série nárazů kamene na kámen, ztišující se až do ticha. Napjatě čekali. Marně.

„To musí být hluboké jak prase,“ konstatoval Lukáš.

Anička hlasitě vyprskla. „A jak je prase hluboké?“

„Asi jako ty hloupá, ty hloupá.“

„Ale no tak,“ zarazila je včas Bára. „Hádat jste se mohli i doma, na to jsme se nemuseli nikam tahat. Pěšina vede dál?“

„Jo, přes tu trhlinu. Tamhle je další značka,“ ukázala Anička.

„A tamhle, zdá se, končí les,“ dodal Lukáš.

„Sláva,“ povzdechla si Bára. „Ještě, že to je teď z kopce.“

Rozhlédla se kolem. Ano, o kus níž za průrvou opravdu mezi kmeny prosvítala modrá obloha ležící na zeleném pruhu trávy. Louka? Usmála se na děti.

„Tak si zaskáčeme,“ ukázala na průrvu. „První Lukáš, budeš pak jistit Aničku. Naposled přeskočím já.“

„Jasně,“ hlesl Lukáš a než jeho slovo doznělo, byl na druhé straně.

Letmé změny výrazu v jeho tváři si Bára nevšimla, jinak by svou další poznámku vyslovila důrazněji. „Samozřejmě budeme všichni opatrní.“

Bylo to jen pouhých pár desítek centimetrů prázdnoty. Anička si však zřejmě dobře uvědomovala, co všechno by mohlo nastat, kdyby jí z neopatrnosti zajela noha mezi chladné a vlhké skalní zdi. Pozorně si proto průrvu a její blízké okolí přeměřila, o půl kroku ustoupila, rozběhla se a širokým rozkročením průrvu přeskočila. Jistě a bez sebemenší stopy zaváhání dopadla na druhé straně a rychle se otočila. Lukáš ani nestihl dát nějak najevo snahu své sestře být nápomocen.

Tentokrát si Bára změny ve tváři své dcery všimla.

„Děje se něco, Aničko?“ zeptala se ostražitě a chystala se co nejrychleji dostat přes trhlinu.

„Já nevím,“ hlesla Anička a podívala se na své boty. Zvedla pravou nohu a vší silou dupla do země. Pak zavrtěla hlavou. „Asi se mi něco zdálo.“

Přesto Bára své konání zrychlila. Prudce švihla pažemi a trhlinu spíše překročila širokým krokem, než přeskočila.

Nikdy by to nedokázala přesně popsat, ale teď už Aniččin výraz chápala. Nepochybovala, že se na její tváři rozlil naprosto stejný. Asi dlouho by hledala vhodný příměr. Jako skok z kamene na novou pohovku? Seskok z mramorového stolu do huňatého koberce? Přechod ze zámkové dlažby do želé? Všechno tohle by pravděpodobně použila, ale ničím z toho by se ani trochu nepřiblížila skutečnému pocitu, který zažila při dopadu na druhou stranu trhliny.

Na pohled obě strany trhliny vypadaly úplně stejně. Půda, listí, jehličí, nějaký ten mech. To bylo na obou stranách takřka identické. Přesto svýma nohama, celým svým tělem, cítila, jako by se druhý břeh trhliny skládal z naprosto odlišné matérie než ten, z něhož přeskakovala. Skákala z neživé, v podstatě mrtvé hmoty, dopadla na něco živého, na něco, co se její tíze poddalo, reagovalo na ni, co jí dokonce trochu ustoupilo, přijalo a snad až objalo. Nebyl to nepříjemný pocit, naopak, nebylo v tom ani stopy odporu. Chybělo tomu všemu jen tiché povzdechnutí, které kdyby se opravdu ozvalo, vůbec nijak by Báru nepřekvapilo a přijala by jej jako normální, platnou věc.

Teď už si byla jistá, že Aniččin výraz znamenal přesně tohle. A když se na ni zahleděl Lukáš, někde v hloubi jeho pohledu odhalila, že on byl na tom úplně stejně.

Na ten okamžik, kdy se její boty zdánlivě zabořily do známě vypadající neznámé hmoty, zapérovaly a vrátily se zpět na výchozí pozici, jako by se zastavil nejen čas, ale celý svět. Byl to nádherný okamžik. Zcela jistě pro své mikrovteřinové trvání.

„Mami?“ zaslechla Lukášův hlas.

Otočila se na něj a rychle zamrkala. „V pořádku,“ uklidnila ho, usmála se a rázně udělala krok dopředu.

Čekala ten pocit znovu, ale všechno to bylo už pryč. Už to byla zase jen normální, díky nánosu jehličí a listí lehce molitanová, lesní půda. Nic, co by projevovalo nějaký cit, vnímavost, souznění.

Sakra, zaklela v duchu. Bylo to krásné, ale nevěděla, jestli by ještě někdy chtěla něco podobného zažít.

Rozhlédla se po dětech. Zdálo se, že se mladý duch s tím vyrovnal mnohem lépe. Buď to vzali jako normalitu, nebo to už dávno pustili z hlavy.

„Ta se koukneme, co nás čeká za lesem, ne?“

*

Za lesem čekalo něco neuvěřitelného. Obrovský kráter porostlý vzrostlou trávou, ojedinělými kmínky mladých stromků a listy obsypanými keři. Teorie, že zde kdysi, před mnoha a mnoha miliony let, dopadl meteorit a vytlačil do krajiny prohlubeň, se jevila více než pravděpodobnou. Pro dětskou mysl by stejně přijatelná byla i fantastická verze o stopě obra zanechané v měkké půdě. Horizont prohlubeniny dokola ohraničen zdánlivě neprostupnou hradbou lesa, nejnižší bod zakryt takřka nehybným zrcadlem zachycené vody. Jezero v travnaté tváři jako piha krásy. Velké dost na to, aby vysílilo při snaze přeplavat jej napříč i na délku, dost malé na to, aby se dalo obejít krásnou romantickou procházkou. Ve středu nalevo malinký ostrůvek s jednou jedinou břízkou. Napravo od nich hustý rákosový porost. Vodní hladina však nebyla jedinou krásou. Tu a tam šly totiž zahlédnout malé skupinky srnek. Dvě, tři, šest kusů, rozesetých po celé ploše.

Zůstali stát jako zařezaní, mlčky se rozhlíželi po té barevné paletě. Hrála barvami květů a v různých tóninách, hlasitosti, melodiích a zvucích vyluzovala tu nejkrásnější hudbu, co kdy slyšeli. Bzučelo to a šumělo, až se zdálo, že jim uši samy od sebe vibrují snahou zachytit co nejvíce z té škály zvuků.

„Rajská zahrada,“ stačila vydechnout Anička, než tu přírodní symfonii náhle proťal pištivý jekot, v dálce před nimi zpoza rákosí vyběhla dvě nahá těla a s obrovskou erupcí vodních kapek a hluku skočila do vody.

„Já bych-“ začal Lukáš, ale Bára ho přerušila.

„Uvidíme,“ řekla. „Půjdeme se podívat.“

*

Trvalo jim zhruba čtvrt hodiny, než přešli travnatou loukou až k rákosí. Půda zde byla nasáklá vodou a hrozila zapadnutím, obešli tedy rákosí širokým obloukem a dostali se až na maličkou písčitou pláž. V trávě kus od ní se válela bagáž. Ve vodě, zhruba pět metrů od břehu, dováděl kluk s holkou.

„Dobrý den,“ zahulákala Bára, a když se na ni upřely obě tváře vodníků, nesměle zamávala.

Dovádivá těla ztuhla. Kluk a holka, on tmavý, ona světlá, posetá pihami. Oba úplně nazí.

„Ahoj,“ pozdravil kluk a měl co dělat, aby nevyprskl smíchy.

Dívka se snažila zakrýt, co se dalo.

„Promiňte,“ pokračovala Bára. Ohlédla se na děti, potěšilo ji, že se Lukáš odvrátil a rozhlíží se po okolí. „Trochu jsme zabloudili a narazit na lidi nás docela osvěžilo. Jsme dost utahaní.“

„To je v pohodě,“ řekl chlapec a zadíval se jí přímo do obličeje. Na rozdíl od dívky se nijak nepokoušel zakrývat. „Nám společnost vadit vůbec nebude.“ Pohlédl na dívku. „Jen jestli-“

„Nám nahota nevadí,“ přerušila jej Bára a úlevně ze zad shodila batoh.

To děti vzali jako dostatečné znamení a než si Bára stačila zout boty, jejich nahá těla prořízla vodní hladinu.

Kluk s dívkou ještě chvíli nehnutě stáli, pak se po krk ponořili do vody a odplavali k ostrůvku.

Bára si mezitím pomalu odložila a vychutnala si ten okamžik, kdy chladivá voda objala její znavené nahé tělo.

*

Všechny starosti a těžkosti předešlých hodin najednou zmizely. Z Anety a Jirky, jak se mladá dvojice jmenovala, se vyklubali velmi příjemní, zábavní a družní mládežníci. Vyrazili na výlet nazdařbůh, v lese narazili na starou zašlou pěšinu, která je přivedla, z opačné strany než Báru a děti, až na toto nádherné místo. Zabavili děti, s nimiž si okamžitě padli do noty a Báře poskytli potřebný oddechový a relaxační čas.

Slovo dalo slovo a svorně se rozhodli zůstat. Minimálně do zítřejšího dne. Vidina nádherné noci strávené v klidu a příjemném tichu okolní krásy všechny pohltila. Po vodním dovádění Jirka s dětmi vyrazili na dřevo, Bára s Anetou zatím postavili Bářin stan, dali dohromady zásoby potravin a vymysleli, co z toho udělat. Aneta s Jirkou měli celé kuře, které chtěli upéct na rožni. U toho zůstalo, bude to taková chuťovka na pozdní večer, zatím hlad zaženou Bářinými fazolemi v plechovce a pečivem.

Dvě ženy při práci sotva budou zticha a tak si navzájem sdělily spoustu informací. Aneta Báře například sdělila, že ta trhlina, kterou s dětmi přeskakovala, je i na druhé straně, odkud přišla s Jirkou. I je překvapila. Bára se už chtěla zeptat na ten pocit, který cítila při jejím překročení, ale nakonec si to rozmyslela. Nevěděla, jak přesně to podat a co vlastně chce slyšet.

Jirka s dětmi se vrátili s obrovskou zásobou dřeva. Vytvořili v lese ze suchých větví provizorní nosítka, na něž naházeli hromadu nalezeného dříví. Jirka je táhl za sebou, každé dítě neslo ještě plnou náruč větví.

„Potkali jsme lidi,“ informoval Lukáš, když odhodil dřevo na zem. Otočil se a ukázal rukou do dálky, na protější svah k lesu. „Nějaký starý pán s paní. Seděli tam, drželi se za ruce a hleděli před sebe. Skoro vůbec si nás nevšimli. Až když jsme na ně promluvili.“

„Nějak se zasnili a nechali pohltit okolím,“ dodal Jirka. „Asi všichni uznáme, že to není nic těžkého.“ Rozhlédl se kolem. „Je tady opravdu krásně.“

„Asi to není tak opuštěné místo, jak by se zdálo,“ poznamenala Bára při vybírání vhodných větví na rožeň.

„No, nabídli jsme jim, že by se k nám mohli přidat,“ dodal Jirka. „Ale odmítli. Prý si to chtějí vychutnat o samotě.“

„Ani nepoděkovali,“ zakřenila se Anička.

*

Oheň praskal a prskal do noci. Podvečer si užili skvěle. Rozdělali oheň, ohřáli fazole, připravili rožeň, nabodli kuře. Jeden vždy hlídal oheň a otáčel kuřetem, ostatní se věnovali zábavě, buď ve vodě, nebo v okolí. Stmívalo se pomalu, přesto hvězdy jako by se rozsvítily najednou. S tmou přišel chladný vánek a ochladilo se. Postupně se všichni oblékli a sesadili kolem ohně. Povídali. O všem možném. O sobě, o zálibách, o světě. Seděli, povídali, hleděli do ohně a nechali se hypnotizovat otáčejícím se kuřetem. Pak ho rozdělili a snědli. Děti, utahané náročným dnem se rozloučily a zalezli do stanu. Velcí u ohně osaměli.

Aneta ležela Jirkovi v klíně, hleděla do ohně a nechávala se jím hladit ve vlasech. Měla to ráda. On to rád dělal.

Povytáhl jí deku, kterou byla přikrytá, až pod bradu. „Trochu se chvěješ,“ komentoval to.

„To není tím,“ usmála se.

Bára seděla na druhé straně ohně. Témata k hovoru již byla vyčerpána, ale zdálo se, že ticho prospívá a vyhovuje všem. Mluvili už dostatečně. I ticho patří k určité fázi podobného večera. Nevěnovat se jen sobě navzájem, ale i okolí. Nechat ho působit. Nerušit, jen vnímat.

Před pěti minutami vytáhla ze zadní kapsy obálku a vyndala její obsah. Sérii dvanácti barevných fotografií. Chvíli na každou z nich hleděla a pak ji přendala dozadu. Zrovna hleděla na šestou. Byla na ní žena na čtyřech, zepředu. Vlasy jí zakrývaly obličej. Byla prohnutá jako gymnastka. Nahá. Za ní klečel Bářin manžel. Obličej zkřivený. Ruce na ženiných zpocených bocích. Vzala ji do prstů a přesunula na spodek balíčku. Poloha obou na další fotce byla takřka nezměněna. Tentokrát fotoaparát ale zabral detail. Koncentroval se jen na samotné přímé spojení obou těl. Snad pro jeho nezvyklost.

Proč to někdy nenavrhl mně? napadlo Báru. Bál se, že bych odmítla? Vždyť to zase nemusí bolet tak moc. Třeba vůbec, když to dělá tolik lidí.

Je to blbec.

Ze začátku, kdy toho byla plná, ji to ani nenapadlo, protože v hlavě toho bouřilo a vybuchovalo tolik, ale teď během prohlížení, s odstupem, v klidu, v příjemném rozpoložení, jí došlo, že ji ani tak nenaštvalo to, že něco takového udělal. To se prostě tu a tam stává, důvody k tomu mohou být jakékoliv, může jimi být dokonce i ona sama, něco, co neudělala, nebo naopak udělala. Jsou to věci, které se dají vysvětlit, které ani nemusí vůbec nic znamenat. Nakonec ji nejvíc štvalo to, že se u toho ten blbec nechal vyfotit. Jí samotné o nic nejde, ustála to teď, ustála by to pokaždé, kdyby jí to kdokoliv kdykoliv vmetl do tváře. Myslel ale ten debil na děti? Co kdyby tu schránku otevřel Lukáš? Když kdokoliv ty fotky mohl hodit do jejich schránky, mohl je kdykoliv jakkoliv dostat k jejich dětem. Ty na to nejsou nijak připravené, nejsou nijak připravené tomu čelit, vyrovnat se s tím.

To jí zrovna teď štvalo nejvíce. Že si vrznul jinde, no bóže, bude mít šanci to vysvětlit, obhájit, srovnat. Ale že umožnil, aby s touto informací mohl nakládat ještě někdo jiný, než ona, on a ta bruneta, jíž anální sex evidentně nečiní žádné problémy, to byla zásadní a po hodně dlouhou dobu neodpustitelná chyba.

No nic, řekla si v duchu, nech to zatím být, teď, tady s tím stejně nic neuděláš. Nech to na něm, co řekne, jak se k tomu postaví a jak to vyřeší. Hlasitě vydechla a hodila fotky do ohně. Chvíli nehybně ležely v plamenech, pak bruneta podivně zkroutila nohu, jako by pupínky, které jí na ní začaly vyskakovat, nepříjemně svědily. Pak v plamenech tiše baflo a fotky vzplály oslnivou září.

„Ten klid má blahodárné účinky, co?“ promluvil najednou Jirka.

Překvapeně na něj pohlédla.

„Promiňte,“ omlouval se. „Chvíli jsem vás pozoroval. Samozřejmě nevím, o co jde, z těch fotek jsem nezahlédl ani milimetr. Ale bylo vidět, že se vám hrozně ulevilo, když jste je hodila do ohně. Tak mě napadlo, že za to trochu může i tahle úžasná atmosféra. Během níž vždy duch bloudí mnohem volněji a otevřeněji.“

„Máš recht,“ odpověděla mu a usmála se.

Právě v ten okamžik se země pohnula.

Nebylo to nic prudkého, ale cítili to všichni. Náhlý pohyb, změna statiky pod vlastním tělem. Zavrnění. Jako nastartování traktoru, v němž sedíte. Lehce to škublo a začalo vrnět. Jako by stáli na zapnuté pračce. Z dáli, od lesa, hlasitě zašumělo, na vodní ploše kousek od nich se srazily dvě vlnky. Zašplouchalo to.

Stan za Bárou se pohnul a zašustil. Ozval se zip.

Ohlédla se, z roztažené díry vstupního prostoru vykukoval Lukáš. „Co se to děje, Báro?“ zakňoural rozespale.

„Nevím, chlapče,“ odpověděla po pravdě.

Nejstrašidelnější na tom nebyl fakt, že se to děje, ale že se to děje stále a trvale.

Než se nějak rozkoukali, pohnula se hromada nalámaného dříví, kterou Jirka připravil a navršil kus od ohně, aby to měli po ruce. Prostě se najednou sesunula, jako by do ní někdo ze strany prudce šťouchl.

Hned za ní následoval oheň. Žhavé uhlíky se jako hejno splašených hus posunuly nalevo.

Teď již rozvlněná hladina jezírka, jen slabě osvícená mihotavými paprsky hroutícího se ohně, šplouchala nepřetržitě. Stále další a další vlnky narážely jak na břeh, tak do sebe navzájem.

Lukáš byl v několika okamžicích venku ze stanu. Už si nazouval boty, když jej následovala Anežka.

Bára, stejně jako Jirka, byli již na nohou a nervózně se rozhlíželi do okolní tmy.

Aneta zůstala dosud na zemi, stočená do klubíčka, zachumlaná v dece. I ona však bedlivě pozorovala okolí.

Nebylo možné přesně určit odkud, ale jakoby hřmělo. Nebo hučelo. Tlumeně, monotónně. Báře to připomnělo starý žernov u dědy ve stodole. Dva obrovské kameny položené na sobě, s vrchním se pomalu točilo, mezi nimi to hlasitě drhlo. Tohle bylo podobné, jen intenzivnější.

„Co to je?“ ozvala se Anežka, už venku ze stanu, jednu botu nazutou.

„Nevím, zlatíčko,“ ozvala se Bára. Blesklo jí hlavou, že by ji asi měla obejmout, zůstala však stát na místě. Kdyby dala nějak víc najevo své obavy, mohla by ji vyplašit.

„Zemětřesení?“ hlesl Lukáš.

„Možná,“ odpověděl Jirka.

Bára pohlédla vzhůru. Jasná noční obloha. Temná, ale posetá krupičkou blikajících hvězd. Měsíc jako by tušil, co v noci přijde, se raději ani neukázal. Ani mráček.

Že se šíře horizontu z obou stran od ní změnila, trochu zúžila, si nevšimla. Ani ji nenapadlo to sledovat.

Šplouchání zesílilo. Jirka stočil zrak k zemi.

„Voda!“ vykřikl.

Než stihli všichni zareagovat, zasyčelo to a oheň zhasl. Voda, která najednou přestala respektovat své dosavadní břehy, překročila jejich linii a rozlila se do okolí.

„Sakra,“ zaklela Bára. „Anežko, v batohu jsou baterky.“

„Jo,“ hlesla dcera a vytáhla z chvějícího se stanu batoh. Začala v něm lovit.

Aneta z ničeho nic hlasitě vykřikla a vyskočila na nohy jako čertík z krabičky.

„Něco mě asi kouslo,“ vykřikla a strhla ze sebe deku. Poskakovala po jedné noze. „Nebo spálilo, nevím. Ale štípe to jako čert.“

„Anežko!?“ zeptala se Bára důrazněji.

„Už,“ hlesla Anežka, přiskočila k ní a podala baterku.

Bára ji rozsvítila a zamířila kužel světla na Anetiny nohy. „Stůj v klidu, ať se podíváme.“

„Bolí to!“ sykla Aneta, ale opřela se o Jirku a snažila se nehýbat, pravou nohu pokrčenou v koleni. „Dole ze strany chodidla.“

Bára s Lukášem přistoupili blíž.

„Co to je?“ hlesl Lukáš.

Aneta měla ze strany chodidla kruhovou ránu odhaleného masa velikosti dvacetikoruny. Žádná krev. Prostě jen kruh bez kůže. Jako vyřezaný nebo, což asi bylo blíže pravdě, něčím vyžraný, možná vyleptaný kyselinou.

„Promiň,“ řekla Bára a dřív, než se Aneta zorientovala, proč to vlastně říká, sáhla do rány prstem.

Aneta hlasitě zařvala. I Bára však sykla bolestí. Polštářek ukazováčku ji začal najednou žhnout palčivou bolestí. Rychle ho začala otírat o triko. Cítila, jak jí zdrsněl.

„Co to je?“ zeptal se teď Jirka.

„To nevím,“ řekla Bára a otočila se k místu, kde Aneta ležela. „Kousnutí to ale není.“

Zamířila baterkou do míst, kde ještě před chvílí děvče odpočívalo.

Země v tom místě se hýbala.

„Vidíte to?“ vydechla Bára. „Nezdá se mi to, že ne?“

V místě kde měla Aneta nohy, teď trůnila hrouda něčeho, co nikdo z nich nedokázal identifikovat. Bylo to rosolovité, oranžového zbarvení, chvělo se to jako sulc. Jako obrovský smrkanec velkého zvířete nebo obra, napadlo Báru.

„Fuj,“ odvrátila se Anička, jakoby chtěla potvrdit matčinu úvahu.

Hrouda se chvěla, vrtěla a nabývala na objemu. Jakoby vzlínala ze samotné země.

Bára se chtěla ujistit, zároveň však nechtěla riskovat.

„Řekla bych, že to je ono,“ promluvila, aby rozptýlila sebe samotnou, „aniž bych se ale odvažovala říct, co přesně to je.“

Hned jak domluvila, se sehnula a lehce přejela prstem po povrchu hroudy. Jako by na to čekala. Hmota jí k němu přilnula a Bára se rozkřičela. Cítila, jak ji mizí kůže a rosol proniká do masa. Chtěla prst stáhnout, ale nechtělo ji to pustit.

„Drží-“ chtěla upozornit, ale nestihla to ani doříct. Jirka přiskočil a prudkým kopnutím jí odkopl ruku od hmoty.

Hned jak bylo spojení přerušeno, přiskočil k ležící matce Lukáš s mikinou v ruce a začal jí prudkými pohyby hmotu stírat z prstu.

„Bolí to jako čert,“ syčela Bára, ale synova snaha přinášela výsledky. Ještě pár tahů a už to nebylo tak hrozné.

„Díky,“ hlesla k synovi, zvedla baterku, která jí vypadla z ruky a posvítila si na prst. Bříško bylo pryč. Místo něj jen odhalené, podivně seškvařené holé maso. Nekrvácelo to. Jen štípalo. Brněl ji celý prst.

„Kurva,“ hlesla a spustila ruku s baterkou.

Světelný paprsek osvítil další hroudu, mnohem větší.

„Tady je další,“ konstatovala, vůbec nijak vyplašeně. „A je to větší.“

Jirka se rozhlédl kolem. Teď si již všiml, že se s horizontem kolem nich něco děje.

„Země se pohybuje,“ předběhl jej Lukáš. „Podívejte.“

Všichni se podívali, kam ukazoval. Na stan, teď již podivně zkroucený, díky jeho obsahu, který se přitažlivostí nahrnul na jednu jeho stranu. Na tu, co byla níž.

„Jak pohybuje?“ zeptala se Anežka.

Jirka se pousmál. „Bude to znít asi dost šíleně, ale svírá se. Podívejte se na horizonty. Na oblohu. Je jí méně, než normálně. Ty okraje se pohybují. K sobě. Země se svírá. Zavírá se jako kniha.“

„A?“ hlesla Bára, aniž by to myslela jako podstatnou otázku.

„Musíme pryč,“ řekl Jirka a otočil se k Anetě. „Broučku, obuj se.“

„Děti, baterky, rychle obléknout,“ vydala Bára rychlé a jasné rozkazy. „Co tím chceš přesně říci?“ obrátila se k Jirkovi.

„Asi nemá cenu snažit se teď odhalovat, co přesně se děje. Stačí se rozhlédnout kolem.“ Jirka se natáhl a vzal jí baterku z ruky. Pomalu s ní krouživým pohybem vykrojil z okolní tmy dostatečně průkazný důkaz. „Země se pohybuje. Stojíme na hraně dvou desek, které se za nějaký čas pravděpodobně setkají. Zaklapnou jako kniha. Nevím, snad. A my jsme takřka u hřbetu.“ Otočil se za sebe. „Támhle někde se to setkává. Asi nemá cenu prchat na kraj. Kdo ví, jak to bude vysoko. Kdo ví, co tam vlastně bude. Měli bysme jít tamhle a co nejdříve z toho sevření zmizet. Pokud je kam.“ Na chvíli se odmlčel. „Pokud je čas.“

Měl pravdu. I Bára teď nemohla zpochybnit, že stojí na ploše, která je nahnutá, že už to není ta rovná země, jako před časem. Pohybovalo se to.

„Co ten sliz?“ vydechla.

„Nevím,“ odpověděl Jirka. „Možná ani nechci vědět.“

Vybaveni dvěma baterkami a několika nezbytnými maličkostmi v jednom batohu vyrazili na cestu. Jirka s Anetou s baterkou v čele. Uprostřed Anežka s Lukášem. Na konci s baterkou Bára.

Šli pokud možno přímo za nosem. Přebrodili bahno v místech, kde ještě před hodinou bylo jezírko. Teď už ne. Voda se rozlila do úplně nového tvaru. A pořád ho měnila.

Bára kroužila baterkou kolem sebe. Střídavě se světlem ujišťovala o stavu a poloze svých dětí, střídavě světlem ze tmy kradla blízké okolí. Měnilo se. Chuchvalců oranžového sulcovitého slizu se objevovalo čím dál více. A byly čím dál větší. Po čase už mezi nimi museli kličkovat a vyhýbat se jim.

Ušli pár stovek metrů, když stereotypní hučení narušil podivný sílící zvuk. Zarazili se. Zmlkli. Čím déle se pokoušeli proniknout do jeho podstaty, odhalit jeho původce a důvod, tím více je ten zvuk děsil. Byl nepříjemný. Štkavý, prosebný.

Někdo naříkal. Nebo něco.

„Počkejte tady,“ řekl Jirka a zmizel napravo. Viděli jen pohybující se kužel světla a slyšeli nohy prorážející trávu.

„Ten zvuk je příšerný,“ konstatovala Anežka. „Běhá mi z něj mráz po zádech.“

Jirka se vrátil během chvilky. „Srnec,“ odpověděl na tázavé pohledy. „Chytlo ho to a drží při zemi za zadek.“ Vyzývavě pohlédl na děti, jestli má pokračovat. Bára však nijak nezareagovala. „Nemá sílu se odlepit. Dokonce ani já jsem s ním nepohnul. Z jedné třetiny ho to už pohltilo.“ Pokrčil rameny.

„Nemůžeme ho tam takhle nechat,“ řekla Anežka.

„Nemáme mu jak pomoci,“ oponoval Jirka.

„Ale máme,“ nedala se. „Nemůžeme-li jeho trápení zabránit, můžeme ho ukončit.“

„Anežko…“ vydechla Bára překvapeně.

„Má pravdu,“ přidal se Lukáš výjimečně na stranu své sestry. „Už jen proto, že se to zrovna dvakrát příjemně neposlouchá.“

„Ale jak…?“ ozvala se konečně Aneta.

„Snad vím,“ rozhodl se Jirka. „Viděl jsem to v jednom filmu. Zkusím to, třeba to půjde.“ Napřáhl ruku s baterkou. „Někdo mi ale musí svítit.“

„Jdeme všichni,“ řekla Anežka.

„Ne!“ vyhrkla Bára.

„Mami,“ otočila se k ní dcera. „To je v pořádku.“ Vzala Jirkovi baterku z ruky.

Pohled na srnce byl mnohem nepříjemnější, než si vůbec představovali. Teď již o Anežčině rozhodnutí nepochyboval nikdo.

Srnec nebyl moc velký, sotva odrostlý, do statného majestátního vůdce stáda mu chyběl ještě nějaký čas. Ležel na levém boku, zmateně sebou škubal a bolestivě naříkal. Zadní nohy a pozadí měl zahalené chvějícím se slizem. Čouhala z něj jen zadní kopýtka. Když se Anežka odhodlala posvítit na detail, spatřili, že jej sliz pomalu stravuje. Nohy byly tenčí, než by měly být a v pravém stehně zela obrovská díra.

Jirka se srnci postavil obkročmo přes krk a uchopil jej za parůžky.

„Jestli chcete, tak se otočte,“ oznámil. „Nemám představu, jak dlouho to bude trvat.“

Když se nikdo ani nepohnul, prudce trhl srnčí hlavou doprava. Protočila se a parůžky mu vyjely z ruky. Hlava bouchla o zem.

„Ještě,“ ozval se za Jirkou tichý hlas. Sám viděl, že se srnčí tělo pořád chvěje.

Opět hlavu uchopil za parůžky, nastavil tak, aby otočka byla co nejdelší a nejúčinnější, dal do toho všeho a trhl.

Něco tlumeně křuplo, srstnatá hruď zavibrovala a znehybněla. Když pokládal hlavu s najednou skelným zrakem, z čenichu se vyvalil pramínek krve.

„Děkuji,“ hlesla Anežka a podala mu baterku.

„Musíme na ten sliz dávat pozor,“ řekla Bára. „Je ho čím dál víc.“

Ještě naposled pohlédli na mrtvého srnce, pak vyrazili na cestu.

Intenzivní zvuk vzdálených těžkých strojů v provozu se jakoby přiblížil. Nebylo těžké určit jeho směr. Vycházel zespodu, zpod jejich nohou. Ze země, měnící polohu. Nutnost změnit těžiště těla při chůzi a neustále myslet na to, udržet jej v této výhodné a praktické poloze, se stalo již fyzicky přítomné. Pevná půda pod jejich nohama jakoby ztratila svou stabilitu a naklonila se do nepřirozené polohy. A dojem, že se pohybuje neustále, že se každou minutou naklání více a více, se měnil v nepříjemnou jistotu.

Šli opět v řadě. Jirka první, Bára poslední. Jirkova baterka kmitala nocí a snažila se odhalit všemožná číhající překvapení. Bářina baterka tentokrát nehnutě svítila dopředu, pod nohy dětí a Anety.

Ušli sotva jen dalších pár stovek metrů, když Jirkova baterka najednou znehybněla. Jen pár vteřin poté se na Jirkův pokyn zastavili i oni.

„Co je?“ zavolala Bára zezadu.

„Zpátky!“ zavelel Jirka.

Všichni couvli o pár metrů.

„Báro?“ vyzval ji Jirka, když se zase zastavili.

Věděla, že to není dotaz, spíše pokyn.

„Ani se nehněte,“ rozkázala před sebe dětem a v co nejtěsnějším oblouku je obešla.

Když stanula vedle Jirky, překvapivě rozhodně ji uchopil za ruku a odvedl na místo, kde se prve zastavili. Slyšela, jak se děti rozšeptaly.

„Musíme jinudy,“ oznámil ji Jirka a na podporu svých slov posvítil před sebe.

Nevěděla přesně, co by měla vidět a proč je třeba to obcházet, ale ty dvě velké hroudy slizu ve tvaru hrobů působily nepříjemně.

„Vidíš?“ zeptal se Jirka.

Přikývla. „Myslíš, že je to nebezpečné?“

„Asi ne,“ konstatoval a popošel blíž k nim. „Spíše se bojím toho, jak zareagují děti, až zjistí, co je pod tím slizem.“

Popošla za ním s tázavým výrazem ve tváři. „Ty myslíš…?“

Světelný kužel jeho baterky se naposled pohnul a znehybněl. „Poznávám tu nohavici,“ hlesl tiše.

Z pravé hroudy slizu vyčuhovala noha v bledě modré nohavici a hnědé baleríně. Skoro neznatelně se pohybovala, jako stojící lidé v přecpaném autobuse.

„Proč neodešli?“ vydechla ze sebe, neznělo to ani jako otázka.

„Nevím,“ přesto Jirka odpověděl. „Třeba je to překvapilo. Třeba to tady začalo jako první, od kraje ke středu. Možná usnuli,“ vršil jednu alternativu za druhou. „Třeba nechtěli…“ řekl naposled již skoro neslyšně.

Jako by to čekalo, až domluví. Jen dvě vteřiny po jeho posledním do ztracena proneseném slovu v levé hroudě něco prasklo, jako když rozlomíte pečené kuře, a hrouda splaskla. Rosol se roztekl do stran a odhalil doběla obranou kostru.

„Je to kudy obejít?“ zeptala se nehybná Bára.

„Bude muset,“ odpověděl Jirka, ani on se dosud nepohnul. „Prostě nějakou cestu najdeme.“

„Tak jdeme,“ zavelela Bára.

Vrátili se k dětem a Anetě, Jirka na chvíli sondoval terén a než se pořádně rozkoukali, udal nový směr.

Bára v duchu děkovala rozhodnosti a chápavosti dětí a Jirkovy přítelkyně. Nikdo z nich nepokládal žádné otázky. Možná si plně uvědomovali děsivost případné odpovědi.

Znatelně zrychlili. Jirka prodloužil své kroky a doufal v Bářinu pohotovost a schopnost udržet jejich lidskou housenku vcelku, neroztaženou a netrhající se. Nebyla to jen vidina rosolovitých náhrobků a možnosti, že takhle mohou skončit i oni. Kupředu jej i ostatní z jeho skupiny hnala i stále nakloněnější půda, po níž prchali a čím dál obtížnější schůdnost. Nebylo již možné jít přímo, za nosem. Nakloněná plocha, po níž se pohybovali, a přitažlivost je nutila jít čím dál šikměji. Táhla jejich chůzi k nižšímu bodu plochy, ke zlomu. Který, jak se Jirka v duchu obával, bude v osudný okamžik pro jejich pozici na nesprávném místě. Když krátce pohlédl vzhůru, hvězdný prostor, sevřený temnými křídly z obou stran, byl již zlověstně úzký. Vrcholky stromů na přibližujících se horizontech zlověstně čněly jako zuby zavírající se obří tlamy.

Jirka se modlil, aby se kraje zvedaly a středový zlom neklesal. Byla by to jediná jejich naděje na záchranu. Protože už to nebude trvat dlouho a dojdou k té prasklině, která s největší pravděpodobností tvoří okraj, za nímž je čeká bezpečná záchrana.

„Pospěšte,“ vykřikl naslepo za sebe a trochu přidal do kroku.

„Děláme, co můžeme,“ zaslechl za sebou Anetin hlas.

Ještě to ani nestihla doříct, když se stalo hned několik věcí najednou. Země se pohnula prudčeji. Již tak nakloněná rovina, na níž se zpříma drželi částečně jen s vypětím všech sil a částečně zázrakem, poskočila. Jako zavírající se dveře, jimž pomůžete prudkým pohybem ruky. Země se zachvěla. Čtyři páry kolen se podlomily, ale ustály to. Anetina kolena to neustála. Zakvičela a zmizela jim z očí.

Zastavili se jako na povel. Lukáš se snažil prstem zafixovat směr, kterým Aneta zmizela. Bářina baterka však byla pomalá.

„Aneto,“ zakřičel Jirka, když se otáčel.

Kdesi napravo od nich, mnohem níže, zapraskalo dřevo. Jirka se ten zvuk pokusil obejmout světlem baterky. Část jeho vědomí toho do konce jeho života litovala.

Aneta se držela za kmínek mladého stromku. Jen chvíli poté, co na ni dopadlo světlo Jirkovy baterky, jí jako nadýchaná peřina přikryl třesoucí se sulc. Převalil se na ni jako dychtivý milenec a objal ji takřka celou. Nechal jí volnou jen hlavu, jejíž tvář v mžiku znetvořila bolest a zkřivená křičící ústa.

Aneta řvala bolestí. Jirka úzkostí.

Ač tomu čas neodpovídal, bylo to jako zablesknutí blesku foťáku. Statický obraz, jen někde v pozadí tušený pohyb. S nepříjemným zvukovým doprovodem. Než se Lukáš pootočil a vykopl Jirkovi baterku z ruky. Bára nutkání nahradit jeho světlo svým kupodivu překonala.

Chápala syna moc dobře. I ona to již nechtěla vidět. Nikdo to nechtěl vidět byť jen o vteřinu déle. Dokonce ani Jirka, i když čekala, že začne odporovat.

Pomalu k němu přešla, mlčky jej pohladila po tváři a nabídla mu vlastní baterku.

„Ne,“ odmítl ji. „Chci jít poslední.“

Popošel kousek za ní.

„Musíme sejít ke zlomu,“ pronesl odhodlaně. „Nemá cenu jít v tomhle svahu. Je to příliš nebezpečné.“ Naklonil se k Báře a ukázal rukou dopředu. „Pokud je má teorie správná, musíme támhle, jak se k sobě naklání ty dvě roviny. Proběhneme co nejrychleji zlomem a přelezeme průrvu dřív, než se obě strany setkají.“

„Dobře,“ přikývla. Nechtěla o tom přemýšlet. Vlastně ji v ten okamžik ani nezajímalo, jestli má Jirka pravdu nebo ne. Důležité bylo, že Jirkova slova dávala docela smysl. Naději.

Jirka jí položil ruku na rameno a naklonil se k ní ještě více. „Spěchej,“ zašeptal tiše.

Pochopila to.

„Už je to jen kousek, děti,“ řekla rozhodně. „Sejdeme dolů a budeme utíkat.“

A tak se také stalo.

Rozeběhli se tak rychle, jak jen to šlo. Stačilo to k tomu, aby setrvačností přeskakovali překážky, aby sliz, který přitažlivostí stékal ke zlomu a dotkl se jejich končetin, neměl sílu je zadržet. Zůstávaly po něm jen krvavé ranky a paprsky bolesti, bičující k odhodlanějšímu a vytrvalejšímu výkonu.

Prchali pryč. Z nepředstavitelného pekla. Z neuvěřitelné pasti, do níž vstoupili dobrovolně a rádi. K naději, skryté v temnotě, kdesi za průrvou a stále více se přibližujícími stěnami kdysi rovné země.

Kdokoliv zakopl, byl okamžitě postaven násobkem tíhy a setrvačností toho za sebou. Na jakékoliv Jirkovo heknutí Lukáš, běžící před ním, rychle reagoval a nabízel pomoc.

Stěny se svíraly. Bylo to stejně nemožné jako skutečné. Vybrat si nebylo možné. Prostě se to dělo. Ať už jste byli ochotni to připustit nebo ne.

Okolní prostor se svíral jako čelisti masožravé rostliny. Kdyby se tolik nebála o své děti, kdyby nebyla v čele a plně nezaměstnávala svou mysl odhalováním nečekaných překvapení, snad by se Bára té myšlence i pousmála.

Takřka fyzicky cítila, jak jí plíce, těsně před konečným vypovězením služby, lezou z krku a hrozí, že vypadnou ústy do tmy. Naštěstí dorazili do cíle. Teď již probíhali úzkou uličkou, jejíž stěny se neustále pohybovaly a díky slizu vlnily. Seshora padal nepřetržitý déšť třísek drcených stromů. Jejich praskot se plynně slil s hučením zespodu a vytvořil jednolitou masu ohlušujícího zvuku.

Ale už bude konec. Viděla tu hráz, o níž mluvil Jirka. Tu hranici, za níž by měli být v bezpečí. Ještě pár kroků. Proskočí. A bude konec.

Třemi dlouhými kroky doběhla na konec. Jirku by fakt, že je cesta zahrazena a budou muset povylézt po skále asi dva metry, zklamal. Ona byla naopak ráda, že je to tak jednoduché.

„Lezu,“ zakřičela za sebe. „Pak vás vytáhnu. Anežka, Lukáš, Jirka poslední.“

Nečekala na odpověď a začala se drápat po kameni. Bylo to obtížné. Celá skála silně vibrovala. Cítila, jako by měla každou chvíli puknout a rozletět se na prach. Chladný kámen se změnil v houbu mačkanou v prstech. Vypuzoval vodu, která jej činila prakticky neschůdným.

Bára však bojovala. Bylo to totiž to jediné, co jí zbývalo. Veškerá existence se scvrkla na jeden jediný obecně malý, duchem však nesmírný, úkon. Vyšplhat nahoru. Vytáhnout děti. Zachránit se.

Už se horní polovinou těla přehoupla přes ohyb. Její nohy najednou získali pevnou oporu. Ani se nemusela otáčet, věděla, že jí děti s Jirkou podpírají rukama. Zaryla prsty do hlíny a zabrala. Cítila, jak jí kamenný roh rozdírá prsa. Jen ji to vybičovalo. Napjaté ruce se jí začaly třást. Cítila, že už dlouho nevydrží, potřebovala ale ještě kousek. Nabrala do plic co nejvíce vzduchu a z plna hrdla zařvala. Její muž se tomu u televize, při sledování sportu, vždycky smál, ale jí to pomáhalo. Ona se řvoucím sportovcům nikdy nesmála. Protože věděla, že to funguje. Stejně jako teď. Překročila tu potřebnou mez, švihla pravou nohou, přehodila ji přes ohyb trhliny a vytáhla se nahoru.

Vysílené tělo žadonilo alespoň o vteřinu oddechu, kratičkou chviličku na nejnutnější regeneraci, ale Bára mu to nedovolila. Okamžitě se otočila, nahnula do prostoru, uchopila maličké dceřiny ruce a pomohla jí vydrápat se nahoru. Když už byla Anežka skoro nahoře, napjala Bára síly a doslova ji hodila za sebe. Jen zaslechla, jak se dcera svalila za ní, už zase strkala ruce dolů a volala na syna.

Lukáš byl těžší, ale zase silnější. Zapíral se nohama a pomáhal si volnou rukou. Trvalo to trochu déle, ale i on nakonec mohl úlevně vydechnout vedle své sestry.

Za chvilku však již ležel vedle matky a pomáhal tahat Jirku.

Jirka už byl skoro nahoře. Obě, teď již kolmé, stěny mu takřka svíraly boky. Vypadalo to, jako by on sám byl jedinou zábranou, která jim brání konečně k sobě přilnout jako dva milenci. Bára seděla na zadku a tahala Jirku za ruce. Lukáš jí pomáhal.

Najednou začal Jirka hrozně křičet.

„Chytlo mě to,“ křičel a Bára ve slabém odlesku světla z baterky zahlédla slzy. „Drží mě to za nohu.“ Pak už se jeho slova změnila v neartikulovaný řev.

Bára zaryla paty do země, nabrala vzduch, a jak ho hlasitým křikem vyfukovala z plic ven, tahala Jirkovy ruce k sobě. Pohnul se.

Zahrabala nohama. Jirka už byl skoro venku. Už zbýval jen kousek, když se obě stěny konečně setkaly.

Prakticky to nebylo v okolním hluku možné, ale Bára to stejně zaslechla. To odporné prasknutí, doprovozené Jirkovým posledním výkřikem.

Jen to luplo a Jirka povolil. Beznohý se svalil mezi ně.

Obě stěny o sebe tupě narazily.

Všechno najednou ztichlo.

Bylo to až nesnesitelné.

Na chvíli se všichni zarazili. Báli se, že ohluchli.

Pak se sklonili nad Jirkou. Pahýl pravé nohy byl pokryt oranžovým slizem. Mísil se s vytékající krví. Bublal. Trochu to smrdělo.

Věděla, že by se měla pokusit krvácení nějak zastavit, ale bála se toho slizu. Protože čímkoliv by mu nohu stáhla, stejně by to rozežral. Včetně jejích prstů.

Jen se tedy přesunula a snažila se nahmatat Jirkův puls.

Nenašla ho.

Možná to je tak lepší.

„Děti?“ řekla.

Přistoupili k ní.

Mlčky hleděli na Jirku.

„Tohle nám nikdo neuvěří…“ hlesl Lukáš.

„Taky to nikomu říkat nebudeme, blbečku,“ odsekla Anežka.

Ač mladší, vždycky byla rozumnější, pomyslela si Bára.

 
 

 

 

Z DALŠÍCH WEBŮ

REKLAMA