Co teď a co potom
Koncem letošního března vyšla jako součást 23. čísla českobudějovického kulturního magazínu Milk & Honey první literární příloha Trash vol. 1. Kromě dvou budějčáků Miroslava Pecha a Václava Křenka jsem do této „malé antologie znepokojivých příběhů“ přispěl i já a to povídkou Zatmění. Ta již před lety vyšla v elektronické antologii 3. český thriller, mě se však líbila představa, že bude konečně na papíře (byť „jen“ časopiseckém). Jde o jen lehce skrývaný lovecraftovský příběh (netěšte se, na ona „povinná“ slova ani jazyk v něm nenarazíte) z okolí lipenské přehrady. Trashe se vytisklo několik stovek kusů, společně s Milk & Honey i nezávisle na něm se rozdával zdarma. Snad se vám někdy někde poštěstí na něj narazit. Tenhle odpad totiž stojí za pozornost. Už jen pro výbornou a hravou grafiku a skvělé ilustrace sester Ponomarevových.
Autorsky i pracovně jsem se v první polovině tohoto roku nejvíce věnoval své třetí povídkové knize Sešívance. Kniha je zvláštní tím, že všechny příběhy v ní (až na poslední povídku) jsem napsal vždy ve spolupráci s jiným autorem nebo autorkou a to nejen z Česka, ale i ze Slovenska a Polska. Součástí knihy je i jeden komiks. Zatím nejambicioznější dílo, které jsem vytvořil vyšlo v srpnu letošního roku u nakladatelství Golden Dog, příběhy do něj jsem vytvořil společně se Sylwií Błach, Martinem Štefkem, Ivanem Kučerou, autorskou dvojicí Petr Boček & Miloslav Zubík, Markem E. Pochou, Robertem Poupátkem, Jakno Išou, Svatoplukem Dosedělem, Łukaszem Radeckým, Kristinou Haidingerovou a Dávidem Marcinem. Předmluvu napsal Milan Žáček, ilustrace k povídkám vytvořila Anna Korbelová. Kniha zatím sbírá vcelku slušné recenze a zajímavá uznání: „Pokud by ale Honza Vojtíšek měl za něco v souvislosti s touto knihou dostat pamětní plaketu, určitě by to mělo být za v českých poměrech neotřelý nápad a vytrvalost. O tom, jaké podobně pojaté projekty v rámci literárního hororu kdy vznikly, se více dozvíte v předmluvě Milana Žáčka a nejen z ní vám musí dojít, že tahle kniha je vlastně něčím, co bude ve světě jen stěží hledat obdoby. A na jeho duchovního otce bychom měli být vlastně pyšní, že tohle sešívancového Netvora sestavil právě v srdci Evropy. Dnes si závěrem neodpustím poněkud rýpavou řečnickou otázku: Kolik myslíte, že z literárních vědců, kritiků, recenzentů apod. si při pravidelném bilancování na konci roku vzpomene na tuhle formou unikátní knihu při sestavování nejrůznějších žebříčků a při udílení cen?“ (Martin Bílek, XB-1). Objednat si ji můžete zde.
Zářijové číslo časopisu Howard jsme se rozhodli udělat trochu zvláštní a vydat ho čistě povídkové. Do 28. čísla Howarda jsem se tak rozhodl přispět jednou ze svých nejdelších povídek S Meluzínou sůl lízat. Příběh německého režiséra, který se na zaoceánské lodi setká s podivným mužem, který procestoval značnou část Evropy a svěří se mu se svými, staletí daleko sahajícími, peripetiemi, vyšel poprvé v roce 2014 v 17. čísle elektronického magazínu Lemurie. I proto, že tento časopis již není na internetu dostupný, jsem se rozhodl povídku znovu pustit do oběhu. Tentokrát ke stažení zdarma zde.
Těsně po prázdninách vydalo svou další antologii fantastických povídek slovenské nakladatelství Hydra. Koleje smrti, jak již sám název napovídá, je soubor nejen železničních povídek, ale příběhů v nichž nějakou stěžejní roli hrají koleje, kolejnice apod. Do knihy, v níž naleznete příběhy mimo jiné Haniny Veselé, Marka E. Pochy nebo Františky Vrbenské, jsem kromě povídky Po trati, odehrávající se jen kousek od mého bydliště a pracoviště a vydávající se po stopách první evropské železnice, přispěl i úvodní esejí o železničním horroru ve filmu a literatuře Po pražcích strachu a hrůzy (už by si jí konečně taky mohl všimnout nějaký ten recenzent). K objednání zde.
K letošnímu HorrorConu pak u nakladatelství Netopejr vyšel již druhý povídkový sborník edice HorrorCon nazvaný Může se to stát i vám. Takové horrory ze života aneb co všechno se může stát. Mezi povídky českých a slovenských autorů a autorek (např. Miro Švercel, Jozef Karika, Hanina Veselá, Františka Vrbenská, Anna Šochová, Miroslav Pech nebo Petr Boček) jsem coby spolueditor protlačil i svou vlastní povídku Ty víš... S touto povídkou jsem se v roce 2016 probojoval do finále slovenské soutěže Cena Béla a byla nejlépe hodnocenou horrorovou pvídkou Ceny Fantázie 2016. Ve slovenštině vyšla v soutežním sborníku Fantázia 2016. Letos se tak konečně dočkala publikace v češtině. V povídce jsem zavítal do nepříliš vzdálené velmi nepříjemné historie, většina příběhu se totiž odehrává v bolševickém pracovním lágru. K objednání zde.
Poslední letošní povídkový zářez (ovšem neméně potěšující), je mým dalším prvenstvím. Díky americkému sci-fi & fantasy webzinu Aphelion jsem byl poprvé publikován v angličtině. V prosincovém dvojčísle 22/2018 mi publikovali povídku The Remotest Recollection“ (Nejzazší vzpomínka, překlad Milan Žáček). Trochu fantastičtěji pojatý horrorový příběh o jednom muži, který se bojí nedalekého lesa, protože… si začal psát svou vlastní historii. Povídka totiž poprvé vyšla v polštině, teď v angličtině, publikace v češtině se ještě nedočkala. V angličtině si ji můžete přečíst zde.
Tím však mé letošní publikační zářezy nekončí. Ne, ne. Kromě povídek jsem byl totiž požádán i o několik předmluv ke knihám jiných autorů. Což je žádost, která se nedá odmítnout. Člověk si tak rozšíří obzory, co dalšího ještě je težké psát.
Na HorrorConu se křtila třetí horrorová sbírka mého autorského dua Petr Boček & Miloslav Zubík zvaná Nekrosarium. Obsahuje hned několik desítek různě krátkých a dlouhých povídek v nejlepší tradici tohoto dua, tedy mix atmosféry, horroru, humoru, sarkasmu, černého humoru a ironických point. A jak je tedy jasné, o „Několik posledních slov před prohlídkou nekrosaria“ byla požádána má maličkost. Kniha stojí za to i bez mé předmluvy, ale víte jak, od svých oblíbených autorů by člověk měl číst všechno, tedy i předmluvy. Knihu objednáte zde.
K mému velkému překvapení jsem byl požádán i pro předmluvu k aktuálně čerstvé knize Martina Štefka Zatracenci. Překvapení proto, že jsem chvíli dokonce zvažoval, že tuto žádost odmítnu. Překvapení proto, že nejde o horror, vlastně ani fantastický žánr ale o čistokrevný western. Tedy žánr, který není zrovna mou ohmatanou lahví již od pohledu smrtící pálenky dokonce ani ve filmové verzi. Ale člověk rád sráží k zemi a překračuje další a další pomyslné tvůrčí mrtvoly a nakonec jsem úkolu v pravé poledne stanul tváří v tvář s klávesnicí proklatě nízko a v co nejrychlejší kadenci úderů tohoto protivníka skolil. Opravdu čistokrevný, drsný, smradlavý a rozličnými tělesnými tekutinami splavený western vyšel ve tvrdé vazbě se skvělou obálkou v limitovaném nákladu. Pokud neprohloupíte, ještě jej snad seženete zde.
Tolik tedy k mým letošním, mnohdy ještě horkým, autorským průstřelům a zásahům.
Co teď, a co příště?
Aktuálně mám rozepsané dva romány. Se slovenským autorem Ivanem Kučerou jsme se letos na jaře společně vydali do lesů západního Slovenska 13. století. Román, u něhož ještě pořád řešíme název, se zatím jeví jako velmi drsný, krutý a k jistým postavám až nemilosrdný. Psaní nám jde docela od ruky, zdržuji vlastně jen já, jsme někde před půlkou, v tento okamžik máme napsaných 123 normostran. Kdy to dopíšeme… kdo ví. Samostatně jsem se pak těsně po prázdninách pustil do psaní románu s pracovním názvem Bezejmenná touha. Jeho zvláštností, kromě toho, že ho píšu vlastně jen sporadicky, v pauzách při práci na jiných věcech (i proto mám dosud napsaný jen prolog a 2 kapitoly, tedy nějakých 32 normostran) je, že nejde o horror ani o jinou podobu fantastiky. Jde o… pornoromán. Pět dějových linií, které se tu i onde v malé či větší míře ne/prolnou a ne/setkají. Kdy a jestli vůbec to dopíšu a zda to nakonec půjde ven veřejně je ve hvězdách. Beru to jako jeden z mnoha mých pokusů vyzkoušet zase něco jiného. A nepíše se to moc rychle… Chápejte, že autora vzrušuje jeho vlastní tvorba je běžné, když vám to ale fyzicky brání psát… je to prostě řehole.
A teď tedy k onomu tradičnímu věštění z koule. Řídím se heslem, že dokud věc není venku, tak není, tedy neexistuje. Co by se ale při dobré konstelaci hvězd, dobrém autorském rozpoložení a příznivých nakladatelských/vydavatelských nálad mohlo příští rok urodit s mým jménem?
S hodně velkou pravděpodobností by se příští rok mohl už konečně ukázat můj první horrorový román Kazatel. Aktuálně probíhají jistá jednání (přesněji řečeno vlastně jen čekání), ale do konce tohoto roku by už konečně mělo být jasné, kde, jak a v jaké podobě román vyjde.
Naše společná povídka s polským autorem Łukaszem Radeckým do Sešívanců nám přinesla nabídku od polského nakladatelství Phantom Book na vydání povídkové sbírky společných povídek. Naši společnou povídku ze Sešívanců bychom do ní měli doplnit ještě dalšími čtyřmi společnými. Na knize se zatím pracuje jen pozvolna, ale takové nabídky se nenechávají proběhnout kolem, takže snad příští rok další zářez v cizím jazyce.
Po celých třech letech jsem se také rozhodl opět se svou povídkou zkusit štěstí v jedné povídkové soutěži. Minule jsem příjemně zabodoval, tak uvidíme v následujícím roce.
Ale to si všechno povíme u sumírování až příští rok, jo?