Jdi na obsah Jdi na menu
 


Akrostich I.

13. 9. 2013

Peklo je zázemím nepokojných duší

I bolest tu smývá své hranice, mění se v chtíč

Nuž, pane řetězný, nechť světlo je prudší

Hoj z něho ven; vezmi jej, rozkaž – KŘIČ!

Ech, těžká je hádanka, snad zlomen je klíč?

Ať brána se otevře, ty vejdeš, řetězy sviští, srdce naposled buší

Dál, jen dál pozvi, již pozdě je litovat, že nebyli jsme hluší.


(…)


Agónie samoty v přeplněné kobce

Milostný víří tanec bláznů

Absence citů však vříská v lebce

Nelze již doufat, pomalu dávat sbohem ránu

Drsné útoky těl silou hřebce

A lůno žhavé; pálí, bolí, snad je již v pánu.


Krása zrození potupně zhaněna realitou

Robě křičí doušky, nevinné, snad jen dosud

Uchází život matky, nemilosrdnou ranou, krutou

Esence zloby, přijatá jako osud

Grácie dobra, zahalena panenskou kutnou

Elegie života, spásný to mateřský pud

Rámě, co zažene zlo, snad spasí duši pohnutou.


(…)


Milostná touha s příchutí krve

Invence vstřícnosti, chybějící životní chuti

Rázná přízeň, co nedbale rmoutí

Což, kdo vzpomene již, kdy bylo to prve

Ach, ten najednou překrásný čas

Lepá to soudružská přítomnost

Lem temný jen lehce odkrývá šedé bytosti ctnost

Až skoro pozdě přechází po zátylku mráz.

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář
 

 

 

Z DALŠÍCH WEBŮ

REKLAMA