Jdi na obsah Jdi na menu
 


Dívko s barevnými vlasy

19. 1. 2014

Viděl jsem tě,

blondýnko v bílých šatech,

díval se

a s nikdy nevyřčeným zvukem na rtech

šifroval odraz

v tvých tvář skrývajících černých brýlích.

Jako tvůj přítel pohledem laskal figurínu

i já zrakem objímal, přiznávám vinu.

A stále lituji,

že nebyl jsem v tvých posledních chvílích

v koupelně, když setkala ses s bestií.

Zkusil bych všechno,

ruce, křik, zvon... ba i hostii.

 

Ó, elegantní hnědovlásko,

já byl vždy o krok za tebou,

když nejprve prchala jsi před příšerou

a pak postavila se na zadní.

Cudná nahota,

v odlesku lampy chycená,

dychtivá,

na čas bezpečná v objetí.

Ty ladné pohyby taneční

a odhodlání v očích

když dala sis páku s šesti prsty.

A nakonec vyhrála,

s vervou a rezervou.

Teď když zase půjdeš ulicí,

budu tam, za tebou,

budu se dívat a rád,

mě však nemusíš se bát.

 

Ach, plavovlasá Elizabeth...

Jak antická socha v kráse parku

poutá mě tvůj v úsměvu ret.

Však smích a lásky hrátky,

v okamžicích hrozných,

utonuly ve starých

očích kostelníkových.

Najednou zmizela si

jako na koni...

Já s bolestí v srdci bojuji s myslí.

Chybí jen málo

bych prohrál obojí

a skončil navždy sám v pekle

v šestém pokoji.

 

Statečná platinová ženo

co hrozné sny sníš,

v nichž vůkol ohrožena

utíkáš,

víš.

Znáš jméno té prašné podlahy

a hrozby v plášti

a když už má dopadnout

oči se otevřou ze sna,

do dunění kol unikneš zášti

však zhlédneš to jméno v mžiku

změní se výraz ve tváři

a jezdci záclonky kupé

utonou v tvém křiku.

 

Ty, dívko tichá a roztomilá

z v mezi divými stromy ukrytého posledního domu,

v šedivém obraze

s vlasy barvy karbonu

co žije ve svém vlastním světě.

Ty, která více ví

než se zdá,

vše co jsi, skrývá se

v hlubokých očích a nečitelné tváři,

nikdy však nezazní v hlasité větě.

Spoutanou prameny žalu,

chci tě obejmout

a máš-li nakonec padnout,

chci padnout s tebou,

v uhelném kalu.

 

A tak zbývá jen představa,

jaká by jsi bývala,

- drobná, krásná, bojovná -

ve spárech Hejkala.